14 Člověk zrozený z ženy+
má život krátký+ a je zahlcen nepokojem.+
2 Vypučel jako květ a je odříznut+
a utíká jako stín+ a nezachovává si existenci.
3 Ano, na takového jsi otevřel své oko
a mě vedeš k soudu+ se sebou.
4 Kdo může zplodit někoho čistého z někoho nečistého?+
Ani jeden.
5 Jestliže jsou jeho dny rozhodnuty,+
počet jeho měsíců je u tebe;
učinil jsi pro něho výnos, aby jej nepřekročil.
6 Odvrať od něho svůj upřený pohled, ať si odpočine,+
dokud nenajde zalíbení, jaké nalézá ve svém dnu námezdný dělník.
7 Vždyť i pro strom existuje naděje.
Když je podťat, dokonce znovu vyraší,+
a jeho vlastní proutek nepřestane existovat.
8 Jestliže jeho kořen v zemi zestárne
a jeho pařez odumře v prachu,
9 při vůni vody vyraší+
a jistě vyžene větev jako nová rostlina.+
10 Zdatný muž však umírá a leží poražen;
a pozemský člověk vydechne naposled, a kde je?+
11 Vody opravdu mizí z moře,
i řeka se vyprazdňuje a vysychá.+
12 Člověk též musí ulehnout a nevstává.+
Dokud nepomine nebe, neprobudí se,+
ani nebudou vyburcováni ze svého spánku.+
13 Ach, kdybys mě skryl v šeolu,+
kdybys mě držel skrytého, dokud se neobrátí zpět tvůj hněv,
kdybys mi stanovil časovou mez+ a vzpomněl si na mne!+
14 Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít?+
Všechny dny své povinné služby budu čekat,+
dokud mi nepřijde úleva.+
15 Zavoláš, a já ti odpovím.+
Budeš prahnout po díle svých rukou.
16 Vždyť nyní počítáš i mé kroky;+
nevyhlížíš po ničem než po mém hříchu.+
17 Zapečetěné ve vaku je mé vzbouření+
a zalepuješ mé provinění.
18 I hora však, když padne, pomine,
a dokonce skála se pohne ze svého místa.
19 Voda jistě omílá i kameny;
její vylévání smývá zemský prach.
Tak jsi zničil samotnou naději smrtelného člověka.
20 Přemáháš ho navždy, takže odchází;+
znetvořuješ mu obličej, takže ho posíláš pryč.
21 Jeho synové dosahují cti, ale on [to] neví;+
a stávají se bezvýznamnými, ale on o nich neuvažuje.
22 Jen jeho vlastní maso, dokud je na něm, bude stále rozbolavělé,
a jeho vlastní duše, dokud je v něm, bude stále truchlit.“