Proč je pro rodiče tak těžké, aby nechali své děti odejít

JIŽ potřetí říká: „Na shledanou, maminko! Na shledanou, tatínku!“ Mezitím si stále nachází všechny možné omluvy, aby poněkud oddálil definitivní rozloučení.

Nyní však zní závěrečné „Na shledanou!“ Ještě jednou objímá plačící matku, pevně tiskne ruku otci a odchází. Rodiče se dívají jeden na druhého a jsou si vědomi toho, že se jejich syn skutečně již nevrátí a nebude s nimi dále bydlet. Dům, který byl dříve plný jeho povídání a smíchu, se nyní zdá prázdný.

Svým dětem jsi věnoval mnoho času, úsilí a pocitů. Asi 20 let jsi na ně soustředil svůj každodenní život. Jako by to bylo včera, kdy jsi byl takřka vyděšen pláčem svého dítěte. Úzkostlivě jsi běžel k lékaři, když jako šestileté mělo horečku. Tajil jsi dech, když jsi prohlížel vysvědčení svých dětí, a ulehčeně jsi vydechl, když jsi zjistil, že postoupily. Později jsi energicky protestoval proti hlasité hudbě svých dospívajících dětí, plakal jsi však, když prohlašovaly, že se chtějí odstěhovat. A nyní jedno po druhém dorostlo a odešlo z domova.

Není divu, že mnozí rodiče zjišťují, že je neobyčejně obtížné, aby si zvykli na „prázdné hnízdo“. „Poprvé v životě jsem plakal a plakal a plakal“, doznal jeden muž, když mu dcera odešla z domova.

Whelan a Evelyn vychovávali své děti k samostatnosti. Přesto však říkají, že se museli „zcela přizpůsobit novým poměrům“, když děti odešly. „Až do té doby jsme měli všichni plné ruce práce, potom však, když odešly z domova, museli jsme se starat jenom sami o sebe. Nejhorší je, když přijdeme domů a vidíme, že tam děti nejsou.“ Norma, matka dospělé dcery, dodává: „Chvíli mi to trvalo, než jsem si zvykla, že Lynn není ve svém pokoji. Už nikdy jsem nenechala dveře do jejího pokoje otevřené, abych neměla pocit, že tam je a že bych s ní mohla mluvit.“

Skoro všichni rodiče očekávají dobu, kdy jejich děti odejdou z domova, se smíšenými pocity. Mají sice radost, že jejich děti jsou již plnoleté a že oni budou mít více času pro sebe. Přesto je však možná trápí pochybnosti (Vychovali jsme svoji dceru správně?“) nebo strach („Může naše dítě skutečně stát na vlastních nohou?“), nebo snad i zklamání („Proč se naše dcera provdala za toho člověka a ne za Jendu, který je mnohem příjemnější?“) či dokonce pocit viny. Jedna nedávná studie ukazuje, že zejména muži litují, „že nestrávili více času se svými dětmi, dokud byly ještě menší“.

„Prázdné hnízdo“ může také změnit tvoje manželství. Některé manželské páry si nyní rozumějí lépe, jiné zase hůře. V knize „My a naše děti“ (angl.) čteme: „Dnes se často stává, že mnozí manželé se rozcházejí nebo rozvádějí, když děti jdou z domova.“

Odchod dětí také často spadá do období, kdy jsou v životě rodičů určitě krize. U žen začíná přechod, který podle vyjádření jedné knihy ženy „pociťují jako zbytečné zdůraznění toho, že již nemohou mít děti.“ Muži mají v té době v zaměstnání možná stále větší pracovní zatížení nebo snad i pozorují, že je práce již neuspokojuje. Nebo si uvědomují, že se blíží čas, kdy budou muset jít do důchodu. Snad již začíná i ubývat zdraví. Někteří ztrácejí pocit vlastní ceny, když se již nemusejí starat o děti.

Není divu, že jsou rodiče, kteří nechtějí dovolit svým dětem, aby odešly. Mají možná neodolatelnou touhu připoutat je k sobě. I když děti odcházejí z domova, nemusí to přece nutně znamenat, že je rodiče ztrácejí. Rodičům tím naopak vzniká úkol, aby si vytvářeli k dětem jiný vztah a aby zaplňovali mezeru, která nastala odchodem dětí.

Ale jak? A proč můžeš mít zdravý vztah ke svým dospělým dětem jen tehdy, jestliže je nechceš k sobě poutat?

[Praporek na straně 4]

„Poprvé v životě jsem plakal a plakal a plakal.“