Léta utváření osobnosti — Co nyní zasejete, později sklidíte

MOZKY dětí jsou houby, které nasávají ze svého okolí. Za dva roky se jejich vlastníci naučí složitému jazyku jenom tím, že jej poslouchají. Pokud dítě slyší dva jazyky, naučí se oba. Nejen jazyk, ale také muzikální a umělecké schopnosti, svalová koordinace, morální zásady a svědomí, víra a láska a naléhavá potřeba uctívat — to vše pramení ze schopností a možností, které jsou v dětských mozcích naprogramovány. Ke svému rozvoji potřebují jenom informace z okolí. Pro příjem informací tedy existuje správný časový rozvrh, aby bylo dosaženo nejlepších výsledků. A ten nejvýhodnější čas je v letech utváření osobnosti.

Ten proces začíná při narození. Říká se mu vytváření pouta. Matka se s láskou dívá dítěti do očí, konejšivě na ně mluví, objímá je a mazlí se s ním. Mateřské pudy se probouzejí, když se na ni dítě upřeně dívá a cítí se v bezpečí. Pokud matka hned od začátku dítě kojí, je to lepší pro oba. Sání dítěte podporuje tvorbu mléka. Dotek jeho kůže způsobuje, že v matčině těle se uvolňují hormony, které zmírňují její poporodní krvácení. Mateřské mléko obsahuje protilátky, které chrání dítě před infekcí. Vytváří se pouto. To je začátek láskyplného vztahu. Ale opravdu pouze začátek.

Dvojice se brzy stane trojicí, když na scénu vstoupí otec — a to je jistě nutné. „Každé dítě potřebuje. . . otce,“ říká dr. Berry Brazelton. „Otec může mít velký význam. . . Matky zacházejí se svými dětmi spíše něžně a tiše. Otcové jsou zase hravější, lechtají děti a škádlí je víc než matky.“ Děti reagují na jejich zacházení vzrušeným výskáním a křičí potěšením; je to pro ně veselá zábava, a hlasitě se dožadují pokračování. Tím se dál vytváří pouto, které vzniklo při narození, ‚vztah lásky mezi rodiči a dítětem, který se nejpřirozeněji vytvoří nebo promešká v prvních osmnácti měsících života dítěte‘, říká dr. Magid, spoluautor knihy High Risk: Children Without Conscience (Vrcholné nebezpečí: Děti bez svědomí). Pokud se vztah nevytvoří, říká dr. Magid, mohou takové děti vyrůst v lidi naprosto neschopné navazovat osobní vztahy a bez schopnosti milovat.

Na vytváření pouta se podílí matka i otec

Je proto životně důležité, aby matka i otec spolupracovali na posilování tohoto láskyplného vztahu, toho pouta a náklonnosti mezi rodiči a dítětem během let utváření osobnosti — a to dříve než dítě půjde do školky! Ať je zahrnují objetími a polibky oba rodiče. Ano, i táta! Men’s Health (Lidské zdraví) z června 1992 říká: „Objetí a projevy tělesné náklonnosti od rodičů silně předurčují úspěšná přátelství, manželství a budoucí životní dráhu dítěte, jak říká výsledek šestatřicetiletého výzkumu, uveřejněný v časopise Journal of Personality and Social Psychology. Společensky úspěšných bylo sedmdesát procent dětí, jejichž rodiče byli vřelí, ve srovnání s pouhými třiceti procenty dětí, které měly chladné rodiče; také se ukázalo, že tátovo objetí je stejně důležité jako mámino.“

Když se tedy s dítětem houpete v houpacím křesle, vezměte je do náruče. Když mu čtete, ať vám sedí s pocitem bezpečí na klíně. Povídejte si s ním a naslouchejte mu, poučujte ho o tom, co je správné a co špatné. Ujistěte se, že jste mu dobrým příkladem, sami ty zásady uplatňujte. A při tom všem mějte na mysli věk dítěte. Ať je to jednoduché, ať je to zajímavé, udělejte z toho zábavu!

Vaše dítě je přirozeně zvídavé, má touhu zkoumat, poznávat všechno o svém okolí. Aby uspokojilo svůj hlad po poznání, útočí na vás nepřetržitým tokem otázek. Jak vzniká vítr? Proč je nebe modré? Proč je slunce červené, když zapadá? Odpovídejte na takové otázky. Není to vždy snadné. Tyto otázky jsou pro vás pozváním, abyste ovlivnili mysl dítěte, abyste mu dodali informace, abyste mu snad vštípili úctu k Bohu a jeho stvoření. Žasne nad beruškou, která leze po lupenu? Nebo nad tvarem drobného kvítku? Nebo pozoruje, jak pavouk spřádá síť? Nebo se jenom hrabe v hlíně? Nezapomínejte je učit pomocí krátkých příběhů, jako to dělal Ježíš ve svých podobenstvích. Tím se stává učení potěšením.

V mnoha případech musí oba rodiče pracovat, aby uživili rodinu. Mohli by vynaložit zvláštní úsilí, aby se svými dětmi strávili několik hodin po večerech a o víkendech? Může matka pracovat na zkrácený úvazek, aby měla více času na děti? Dnes je mnoho rodičů, kteří se o děti starají sami a musí pracovat, aby sebe a své děti uživili. Mohou se velmi snažit, aby věnovali svým dětem večer a o víkendech co nejvíce hodin? V mnoha případech je nevyhnutelné, aby matka odcházela od svých dětí. I když pro to může mít vážné důvody, malé dítě to nechápe a může se cítit opuštěné. Pak je potřeba vyvinout zvláštní úsilí a pro své dítě vykupovat čas.

A teď, co je to takzvaný ‚hodnotný‘ čas, o němž často slýcháme? Zaneprázdnění rodiče stráví se svým dítětem patnáct až dvacet minut jednou za dva dny, možná hodinu o víkendu, a říkají tomu hodnotný čas. Odpovídá to potřebám dítěte? Nebo to má ukonejšit rodičovské svědomí? Nebo uklidnit matku, která pracuje pro vlastní sebeuspokojení, zatímco své dítě nechává neuspokojené? Ale řeknete: ‚Opravdu mám moc práce a prostě nemám tolik času.‘ To je velmi špatné a moc smutné pro vás i pro dítě, protože tady se nedá šetřit. Buď si najdete čas během let utváření osobnosti dítěte, nebo počítejte s tím, že po jejich dvanáctém roce sklidíte generační propast.

Není to škoda, kterou by děti mohly utrpět, když je musí někdo hlídat, ale je to ztráta i pro rodiče, když se ochuzují o radost z toho, jak dítě roste. Dítě vždy nechápe důvody, proč má zůstat samo; mohlo by se cítit zanedbávané, odmítané, opuštěné, nemilované. Do puberty si možná vytvoří vztahy s vrstevníky, kteří mu nahradí zaneprázdněné rodiče. Dítě možná dokonce začne vést dvojí život; jeden, aby uspokojilo rodiče, druhý pro své vlastní potěšení. Slova, vysvětlování, omluvy — nic z toho propast nepřeklene. Rodičovské řeči o lásce doopravdy neproniknou k dítěti, které bylo zanedbáváno v době, kdy své rodiče potřebovalo nejvíc. Řeči o lásce teď znějí falešně, slova zní dutě. Stejně jako víra, i láska je mrtvá bez skutků. — Jakub 2:26.

Už dnes sklízíme, co jsme zaseli

V této generaci ‚nejdřív já‘ je sobectví na vzestupu, což je zjevné zvláště v opuštěnosti našich dětí. Máme děti, a pak je umístíme do zařízení pro celodenní péči. Některá zařízení mohou být pro děti dobrá, ale mnohá ne, zvlášť pro malé děti. V některých se dokonce vyšetřovaly případy sexuálního zneužívání dětí. Jeden výzkumník řekl: „V budoucnu budeme mít nepochybně takové problémy, že ty dnešní ve srovnání s nimi budou vypadat jako čajový dýchánek.“ A dnešní ‚čajový dýchánek‘ je už dost úděsný, jak ukazuje statistika uvedená v Psychology Today z května/června 1992:

„Obezita u dětí a mládeže vzrostla za posledních dvacet let o padesát procent. Za rok přicházíme asi o deset tisíc mladistvých při nehodách souvisejících s alkoholem nebo drogami, nepočítáme-li v to zraněné a zmrzačené. Každý čtvrtý mladistvý se jednou za čtrnáct dnů opije; máme dva milióny mladistvých alkoholiků.

V Americe otěhotní každoročně milión dospívajících dívek, dvakrát více než v další západní zemi, v Anglii. Za posledních dvacet let se počet sebevražd mezi mladistvými ztrojnásobil, každý rok si vezme život pět až šest tisíc mladistvých. Odhaduje se, že u každé čtvrté dospívající dívky se projevuje alespoň jeden příznak poruchy jedení, nejčastěji přísná dieta. Ze všech věkových skupin je druhý nejvyšší počet vražd ve skupině mezi čtrnácti a devatenácti roky.“

Přidejme k této statistice těch více než padesát miliónů dětí, které jsou zabity už v děloze, a dnešní „čajový dýchánek“ se nedá popsat. Vzhledem k rozpadu rodin říká časopis Psychology Today: „Rychlé společenské změny jsou katastrofou pro děti a mladé, kteří pro svůj zdárný růst a vývoj potřebují stabilitu a bezpečnost.“ Jeden spisovatel na protest proti sobeckosti zvolal: „Ale nikdo není ochoten manželským dvojicím říci: Podívejte se, musíte zůstat v manželství. Jestliže máte děti, zůstaňte v manželství!“

Láska k dítěti vyžaduje čas. Před lety Robert Keeshan, konferenciér dětského pořadu známý jako kapitán Kangaroo, varoval před následky toho, že odmítáme věnovat dětem svůj čas. Vyprávěl:

„Malá holčička si cucá palec, v ruce drží panenku a trochu netrpělivě čeká, až rodič přijde domů. Přeje si povědět mu své drobné zážitky. Nemůže se dočkat, až se podělí o vzrušení, které dnes zažila. Nastává čas, kdy rodič přichází. Ubitý stresy z pracoviště tak často dítěti říká: ‚Teď ne, broučku. Mám moc práce, jdi se dívat na televizi.‘ V mnoha amerických domácnostech to jsou nejčastěji pronášená slova. ‚Mám moc práce, jdi se dívat na televizi.‘ Když ne teď, tak kdy? ‚Později.‘ Ale to „později“ přichází jen zřídka. . .

Léta utíkají a dívenka roste. Dáváme jí hračky a oblečení. Dáváme jí modelové oblečení a stereo, ale nedáváme jí to, co chce nejvíc, náš čas. Je jí čtrnáct, má skelný pohled, do něčeho se zapletla. ‚Miláčku, co se děje? Tak mi to řekni.‘ Příliš pozdě. Láska nás minula. . .

Když dítěti říkáme: ‚Teď ne, později‘, když říkáme: ‚Jdi se dívat na televizi‘, když říkáme: ‚Neptej se pořád‘, když nedáváme našim mladým lidem tu jedinou věc, kterou po nás vyžadují, náš čas, když neposkytujeme lásku — není to proto, že bychom se nestarali. Máme prostě příliš mnoho práce, než abychom měli čas milovat své dítě.“

Je zapotřebí mnoho času

Ideálem není takzvaný „hodnotný čas“, přidělovaný v odměřených dávkách; je to spíše „množství času“ dávané velkoryse, jak Bible ukazuje v 5. Mojžíšově 6:6, 7: „A prokáže se, že tato slova, která ti dnes přikazuji, budou na tvém srdci; a budeš je vštěpovat svému synovi a mluvit o nich, když budeš sedět ve svém domě a když půjdeš po silnici a když budeš uléhat a když budeš vstávat.“ Je to čas, ve kterém byste měli do srdce svých dětí vštěpovat pevné hodnoty z Božího slova, které jsou ve vašem srdci. Pokud jimi vy sami žijete, vaše dítě vás napodobí.

Vzpomínáte si na přísloví uvedené v prvním odstavci předchozího článku? Zde je: „Vychovávej chlapce podle cesty, která je pro něho; i když zestárne, neodbočí z ní.“ (Přísloví 22:6) To platí jen tehdy, jestliže předkládané hodnoty přijal za své, to znamená, jestliže se dostaly do jeho nitra, staly se součástí jeho myšlení, jeho nejvnitřnějších citů, toho, co je hluboko uvnitř. To se stane pouze v případě, že ho rodiče těmto zásadám nejen učí, ale také je sami uplatňují.

Vstřebal je do sebe jako způsob života. Staly se jeho osobním měřítkem, jež je částí jeho samotného. Jít proti nim by už neznamenalo jít proti tomu, co ho učili rodiče, ale jít proti tomu, čím se stal on sám. Byl by nevěrný sám sobě. Zapřel by sám sebe. (2. Timoteovi 2:13) Má silné zábrany udělat něco takového. Je tedy daleko méně pravděpodobné, že ‚odbočí z té cesty‘, která mu byla vštípena. Ať tedy vaše děti čerpají dobré chování od vás. Učte je laskavosti tím, že budete projevovat laskavost, učte je dobrému chování tím, že dobré chování budete uplatňovat v praxi; učte je jemnosti tím, že sami budete jemní, učte je čestnosti a pravdomluvnosti tím, že jim v těchto vlastnostech budete příkladem.

Jehovovo uspořádání

Rodinná jednotka byla od počátku Jehovovým uspořádáním pro člověka. (1. Mojžíšova 1:26–28; 2:18–24) Po šesti tisících letech lidských dějin je stále považována za nejlepší jak pro dospělé, tak pro děti. Kniha Secrets of Strong Families (Tajemství silných rodin) dochází k tomuto závěru:

„Snad něco hluboko v nás si uvědomuje, že rodina je základem civilizace. Snad instinktivně víme, že když se dostaneme v životě na dno, nejsou důležité peníze, kariéra, pověst, pěkný dům, pozemky nebo hmotný majetek. Důležití v našem životě jsou lidé, kteří nás milují a jimž na nás záleží. Lidé, kteří nám jsou oddáni a u nichž můžeme počítat s podporou a pomocí. To je skutečně to podstatné. Nikde jinde než v rodině není větší možnost dostat lásku, podporu, péči a oddanost, tedy to, po čem všichni toužíme.“

Proto je tedy důležité pilně zasévat dobré poučování teď — během let utváření osobnosti, aby to, co sklidíte v budoucnu, byl pro vás i pro vaše děti šťastný rodinný život.

[Rámeček na straně 10]

Jakým budu rodičem?

„Dostal jsem dvě jedničky,“ volal malý chlapec hlasem plným radosti. Otec se ho stroze zeptal: „Proč jsi jich nedostal víc?“ „Mami, umyla jsem nádobí,“ volala ze dveří dívka na matku. Matka jí chladně řekla: „Vynesla jsi odpadky?“ „Posekal jsem trávník,“ řekl vytáhlý chlapec, „a sekačku jsem uklidil.“ Otec pokrčil rameny a zeptal se ho: „Zastřihl jsi také živý plot?“

Děti ze sousedství se zdají být šťastné a spokojené. Tam se dělo totéž a probíhalo to takhle:

„Dostal jsem dvě jedničky,“ volal malý chlapec hlasem plným radosti. Otec hrdě řekl: „To jsem rád, že ti to tak šlo.“ „Mami, umyla jsem nádobí,“ volala ze dveří dívka na matku. Matka se usmála a něžně řekla: „Mám tě každým dnem raději.“ „Posekal jsem trávník,“ řekl vytáhlý chlapec, „a sekačku jsem uklidil.“ Otec mu radostně odpověděl: „Jsem na tebe hrdý.“

Děti si zaslouží za každodení úkoly trochu pochvaly. Zda povedou šťastný život, do značné míry to závisí na vás.

[Obrázky na straně 7]

Otec se připojí k matce při vytváření pouta

[Obrázek na straně 8]

Jak se rozvíjí představivost, chlapec s široce roztaženými pažemi je vzlétajícím letadlem, velká krabice se stává domečkem na hraní, násada smetáku se stává ohnivým ořem, židle je sedadlem řidiče závodního auta