Jako běženec nalézám skutečné právo

PROTOŽE bylo ještě chladno a země byla pokryta sněhem, oblékl jsem si teplý kabát. Pak jsem spolykal směsici všeho jedovatého, co bylo ve skříni k nalezení, včetně čisticího prostředku (tetrachlormetanu). Vydal jsem se dolů k Charles River v Cambridge ve státě Massachusetts a doufal jsem, že tam zemřu. Všechno, čeho jsem ve svém zoufalství dosáhl místo smrti, bylo pět dnů na jednotce intenzívní péče v nemocnici. Co mne vedlo k takovému zoufalému kroku? Vraťme se zpět k mému původu.

Narodil jsem se roku 1932 v Jaffě v Palestině jako řecký Palestinec. Byl jsem vychováván v řecké pravoslavné církvi, což představovalo každý týden návštěvu kostela a půst, když se to požadovalo. Byl to pro mne bezvýznamný zvyk.

Moji rodiče byli poměrně zámožní, protože naše rodina měla rozsáhlou společnost distribuující potraviny a nápoje. V deseti letech mne poslali do kvakerské internátní školy v Ramallah a pak do anglikánské školy svatého Jiří v Jeruzalémě. Tato druhá škola mne silně ovlivnila — byli zde studenti křesťanského, arabského a židovského původu a všichni společně studovali v relativním pokoji. Ve škole nás učili smířlivosti, dobrým způsobům a zdvořilosti. Jenomže škola a skutečnost, to byly dvě různé věci.

Za mého dětství byly na denním pořádku občanské nepokoje mezi Židy, Araby a Brity, kteří se nesnášeli. Jako malé dítě jsem byl svědkem toho, jak před naším domem zabili nějakého muže. Mnohokrát v přestřelce moji rodiče unikli jen o vlas. Ve druhé světové válce se pak Haifa, důležité přístavní město, stala cílem německého bombardování — a to přineslo další umírání a ničení.

Když v květnu 1948 skončil britský mandát nad Palestinou, občanské nepokoje zesílily. V červnu 1946 došlo k explozi v nejvýznamnějším jeruzalémském hotelu Král David. Smrt si vybrala daň na životech bez rozdílu — zahynulo 41 Arabů, 28 Britů, 16 Židů a 5 dalších lidí. Naše rodina se rozhodla, že z této anarchie uteče. Během jedné noci jsme se přestěhovali na Kypr, kde měla maminka příbuzné. Tatínek opustil obchod i různé nemovitosti.

Tyto události formovaly moje rané postoje. Když mi bylo šestnáct let, zajímal jsem se o politiku a denně jsem četl noviny, abych měl stále přehled o událostech. Mým idolem byl egyptský představitel Gamál Abdal Násir, který ve své zemi oslabil zahraniční vlivy.

V roce 1950 se naše rodina přestěhovala do Spojených států. Probíhala právě válka s Koreou, a já jsem chtěl pro zemi, která zachránila naši rodinu z takové nesnesitelné situace, něco udělat. Přihlásil jsem se k vojenskému letectvu, kde jsem dosáhl hodnosti rotného. Nikdy jsem se však nedostal do Korey — byl jsem nejdál pouze na letecké základně v Omaze ve státě Nebraska.

Reformátor na teologické škole

Po svém propuštění z vojenského letectva jsem nastoupil na University of Texas a pak na Ohio University, kde jsem dosáhl akademického titulu v oboru ekonomie. Velmi otevřeně jsem mluvil o nespravedlnosti na Středním východě, a dokonce jsem byl požádán, abych na toto téma přednášel. Profesor episkopální církve, doktor David Anderson, který mne slyšel mluvit, navrhoval, abych přijal stipendium k postgraduálnímu kursu na episkopální teologické škole v Bostonu. Jelikož jsem měl výhrady proti systému placeného duchovenstva, neměl jsem v úmyslu stát se duchovním. Přesto však jsem byl v roce 1958 na školu přijat.

Ke studiu patřila spolupráce s kaplany v zařízeních pro duševně nemocné. Teoretická a všeobecně vzdělávací stránka této školy byla velmi zajímavá, ale chtěl jsem, aby ve světě bylo více činů a více spravedlnosti. Založil jsem tedy reformní akční skupinu nazvanou „Jeho jméno bude oznámeno mezi všemi národy“. Přál jsem si, aby byla škola orientovaná na činnost. Chtěl jsem napodobovat Ježíše nikoli v knihovně, ale ve světě.

Brzy jsem však zjistil, že reformy, které jsem navrhoval, nelze uskutečnit. Nakonec mi bylo doporučeno, abych ze školy odešel. Přibližně v té době jsem se zamiloval do jedné mladé ženy, a tím vyvrcholilo mé hledání někoho, s kým bych mohl spojit svou budoucnost. Domníval jsem se, že jsme stvořeni jeden pro druhého. Pak jsem zjistil, že ona moje city neopětuje. Nečekaný otřes z odmítnutí mne zdrtil. Byla to poslední rána, která mne přivedla k pokusu sáhnout si na život.

Učitelská dráha

Po určité době zotavování jsem začal navštěvovat newyorskou Columbia University a zúčastnil jsem se programu určeného pro středoškolské profesory, kteří chtěli vyučovat zeměpisu a dějepisu. Po celou dobu, kdy jsem tam byl, hledal jsem pořád to, co jsem označoval jako skutečné křesťanství v praxi. Moje učitelské působení mne přivedlo do obce South Glens Falls ve státě New York. Tam se udála v mém životě velká změna. Potkal jsem učitelku, která se jmenovala Georgia, a ta se stala v roce 1964 mou ženou a životní partnerkou.

Byl jsem však zaměřen silně politicky a sledoval jsem projevy senátora Jamese Fulbrighta, který mluvil proti válce ve Vietnamu. Byl jsem také proti této válce. Smrt prezidenta Johna F. Kennedyho v listopadu 1963 byla pro mne velkou ranou. Zapůsobilo to na mne tak silně, že jsem se ve Washingtonu zúčastnil jeho pohřbu.

Hledání křesťanství

V roce 1966 jsme se přestěhovali do Long Islandu ve státě New York, kde jsem dostal učitelské místo na northportské střední škole. Byl jsem hluboce znepokojen světovými událostmi — bylo to období, kdy se objevily drogy, hippies a nábožensky orientovaní mladí lidé označovaní jako „Jesus freak“. Navštěvoval jsem charismatické skupiny a viděl jsem, že rovněž nesplnily očekávání vzhledem k pravému křesťanskému poselství; dávaly větší důraz na city než na činy. Při jiné příležitosti jsem dokonce slyšel episkopálního duchovního, jak obhajoval válku ve Vietnamu. Začal jsem docházet k závěru, že někteří ateisté jsou mnohem lidštější než návštěvníci kostelů.

Ztratil jsem víru v Boha, ale neztratil jsem víru v politickou hodnotu Ježíšova Kázání na hoře. Z mého pohledu Ježíš svým učením přerušil bludný kruh nenávisti, a v tom jsem viděl řešení problémů Středního východu. Vyzkoušel jsem tolik náboženství — katolické, Armádu spásy, baptistické, letniční hnutí —, ale vždy jsem odešel s pocitem prázdnoty, protože neuplatňovala křesťanství raných křesťanů. Pak jsem v roce 1974 potkal obchodníka s nemovitostmi, který změnil celý můj život.

Jmenoval se Frank Born. Byl jsem se u něj poradit ohledně nějaké nemovitosti. Během rozhovoru vytáhl Bibli. Okamžitě jsem to odmítl slovy: „Nenajdete nikoho, kdo by žil podle takových zásad.“ Frank odpověděl: „Pojďte se mnou do sálu Království svědků Jehovových, a uvidíte sám.“ Než navštívím jeho sál Království, chtěl jsem však, aby mi odpověděl na několik základních otázek.

Za prvé: „Máte placené duchovenstvo?“ Jeho odpověď byla: „Ne. Všichni naši starší jsou dobrovolníci, kteří zajišťují sebe a své rodiny světskou prací.“ Moje další otázka zněla: „Scházíte se ke studiu Bible v soukromých domech tak jako první křesťané?“ Odpověď byla: „Ano. Máme každý týden shromáždění v soukromých domech na různých místech v okolí.“ Moje třetí otázka se mu musela zdát neobvyklá: „Vysílá vaše církev duchovního na slavnostní uvedení prezidenta do úřadu, aby se za prezidenta modlil?“ Frank odpověděl: „V politických záležitostech jsme neutrální a nepodílíme se na nich. Naše oddanost patří Božímu Království, protože to je jediným řešením problémů, které dnes postihují lidstvo.“

Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. Nemohl jsem se dočkat, abych viděl, kde se tito křesťané scházejí. Co jsem našel? Ne citovost, ale rozumný přístup k Bibli. Jejich shromáždění lidi vzdělávala a vedla k tomu, že tito lidé byli způsobilí vysvětlovat a hájit svou křesťanskou víru. Byli činnou skupinou, vycházeli mezi lidi, aby našli ty, kdo touží po Boží spravedlivé vládě. Tady byla odpověď na můj problém Středního východu — lidé všech ras, jazyků a kultur spojeni v pokojném uctívání Svrchovaného Pána vesmíru, Jehovy Boha. A všichni v souladu s příkladem a učením Krista. Nebyla zde nenávist a nesváry. Pouze pokoj a jednota.

Pokřtěným svědkem jsem se stal v roce 1975 a Georgia mne v tomto kroku následovala o pět let později. Máme dva syny Roberta a Johna, kteří činně káží dobrou zprávu o Božím Království.

Změna v postojích

V průběhu let se moje postoje zmírnily. Dříve jsem byl nekompromisní radikál, který měl jen malé pochopení pro názory druhých. Podobně jako u mnoha miliónů jiných lidí bylo moje myšlení ovlivněno falešným náboženstvím a politikou. Teď jsem si uvědomoval, že Bůh není stranický a že lidé upřímného srdce ze všech ras mu mohou sloužit v pokoji a jednotě.

V řadách svědků Jehovových jsem našel lidi s nejrůznější myslitelnou minulostí, lidi, kteří dříve měli nenávist k jiným lidem. Nyní, podobně jako já, si tito lidé uvědomili, že Bůh je opravdu láska a že to je jedna z věcí, kterou nás Ježíš přišel učit. Ježíš řekl: „Dávám vám nové přikázání, abyste milovali jeden druhého; právě jako jsem si já zamiloval vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35) — Vyprávěl Constantine Louisidis.

[Obrázek na straně 13]

Desetiletý Constantine Louisidis, když navštěvoval kvakerskou chlapeckou školu

[Obrázek na straně 14]

„Smrt prezidenta Johna F. Kennedyho byla pro mne velkou ranou“