Co říká Bible
Měli by křesťané být pacifisty?
„CÍRKVE BY MĚLY ZASE BÝT PACIFISTICKÉ, TAK JAKO BYLY V PRVNÍCH STOLETÍCH KŘESŤANSTVÍ.“
Irský spisovatel Hubert Butler
Tato slova odvážně napsal v jednom eseji v roce 1947 Hubert Butler, poté, co po druhé světové válce navštívil Jugoslávii, ale esej publikoval až loni. Šokovalo ho, jak „křesťanská církev za války přihlížela nepopsatelným zločinům a odklonila se velmi daleko od Kristova učení“.
Butler se nebál mluvit bez obalu o neoblíbených záležitostech nebo skupinách. Když to dělal, dělal to obvykle sám. Vyjadřoval se beze strachu, když stavěl do protikladu chování církví a odvážný postoj svědků Jehovových, kteří byli v listě The Irish Times popsáni jako „ze všech náboženských sekt jistě ta nejnevinnější a bezúhonně apolitická“. Butler ve svém eseji „Zpráva o Jugoslávii“ napsal, že svědkové „odmítli všechnu sofistiku, pomocí níž vůdci politického a náboženského života ospravedlňují válku,“ a za to, že se odmítli připojit k válčení, je jugoslávské úřady pohnaly před soud.
Je však podle Písma správné označit svědky Jehovovy za pacifisty? To možná závisí na tom, co se slovem „pacifista“ myslí. Butler tento výraz použil, když chválil svědky za to, že i za cenu velkého osobního utrpení statečně odmítali chopit se zbraně a bojovat. Žel, někteří lidé, jichž se zmocnila válečná horečka, považují pacifistu za pouhého „zbabělce nebo zrádce, který se snaží vyhnout se zodpovědnosti ke svému národu“. Je tento názor správný?
Odpor proti válce a násilí
Slovník Webster’s Ninth New Collegiate Dictionary říká, že pacifista je člověk, který „se silně a aktivně staví proti konfliktům a zvl[áště] proti válce“. „Pacifismus“ definuje jako „odpor proti válce nebo násilí jako prostředku k řešení sporů; specif[icky]: odmítání nosit zbraň z důvodů mravních či náboženských“. Jak se tyto definice hodí na věřící v prvním křesťanském sboru?
Tito lidé skutečně ‚odmítali z důvodů mravních a náboženských nosit zbraň‘ a vyhýbali se všem ‚konfliktům a válkám‘. Proč? Protože věděli, co řekl Ježíš; totiž že jeho následovníci nejsou „částí světa“ a že „všichni, kteří berou meč, mečem zahynou“. (Jan 15:19; Matouš 26:52) V knize The Early Church and the World (Raná církev a stát) jeden historik píše, že „přinejmenším až do vlády Marka Aurélia [161–180 n. l.] se žádný křesťan po svém křtu nestal vojákem“. V knize The New World’s Foundations in the Old (Základy nového světa ve světě starém) jedna historička píše: „První křesťané zastávali názor, že není správné bojovat, a v armádě nesloužili ani tehdy, když Impérium vojáky potřebovalo.“
Křesťané byli pověřeni, aby kázali dobrou zprávu. (Matouš 24:14; 28:19, 20) Chápali, že je Bůh nepověřil tím, aby vedli válku proti jeho nepřátelům a aby jednali, jako kdyby byli Božími popravčími. (Matouš 5:9; Římanům 12:17–21) Jen když se takzvaní křesťané ‚odchýlí od Kristova učení‘, jak napsal pan Butler, zaplétají se do válek národů. Pak duchovenstvo žehná zbraním a modlí se za vítězství, a to často na obou stranách konfliktu. (Srovnej Jana 17:16; 18:36.) Například ve středověku bojovali protestanté a katolíci v mnoha krvavých válkách a to mělo za následek „hrůzy, které [postihly] západní Evropu. Přitom se obě strany prohlašovaly za nástroj Božího hněvu,“ píše Kenneth Clark ve své knize Civilisation (Civilizace). O argumentech, které měly tento druh válčení ospravedlnit, McClintockova a Strongova Cyclopedia of Biblical, Theological, and Ecclesiastical Literature říká, že „zjevně povstaly z touhy naklonit si světskou moc a zjevně odporovaly starému křesťanskému učení a celému duchu evangelia“. (Jakub 4:4)
Absolutně proti válce?
Byly však ‚staré křesťanské učení a celý duch evangelia‘ skutečně pacifistické? Bylo by možné podle definice, která byla uvedena, pravdivě označit první křesťany za pacifisty? Ne. Proč ne? Především proto, že uznávali Boží právo vést válku. (2. Mojžíšova 14:13, 14; 15:1–4; Jozue 10:14; Izajáš 30:30–32) Kromě toho v době, kdy starověký izraelský národ sloužil jako Boží výhradní pozemský nástroj, Bůh Izraelity pověřil, aby za něho bojovali; křesťané nikdy nezpochybnili, že na to měl právo. (Žalm 144:1; Skutky 7:45; Hebrejcům 11:32–34)
Bůh má nejen právo, ale také závazek — vyplývající z jeho spravedlnosti — odstranit ze země ničemné lidi. Mnozí lidé, kteří páchají zlo, nikdy nezareagují na Boží trpělivé výzvy, aby napravili své jednání. (Izajáš 45:22; Matouš 7:13, 14) Bůh má pro tolerování zla své meze. (Izajáš 61:2; Skutky 17:30) Křesťané tedy uznávají, že Bůh nakonec násilím odstraní ze země zlé lidi. (2. Petra 3:9, 10) To podle předpovědi Bible nastane „při zjevení Pána Ježíše z nebe s jeho mocnými anděly v planoucím ohni, až uvede pomstu na ty, kteří neznají Boha, a na ty, kteří neposlouchají dobrou zprávu o našem Pánu Ježíši“. (2. Tesaloničanům 1:6–9)
Poslední kniha Bible tento konflikt označuje jako ‚válku velikého dne Boha, Všemohoucího‘ neboli Armagedon. (Zjevení 16:14, 16) Říká, že vedoucí úlohu v ní bude mít Ježíš Kristus, že „vede válku ve spravedlnosti“. (Zjevení 19:11, 14, 15) Ježíš Kristus je právem popsán jako „Kníže pokoje“. (Izajáš 9:6) Není však pacifistou. Již vybojoval válku v nebi a očistil je od všech Božích vzpurných nepřátel. (Zjevení 12:7–9) Brzy povede další válku, „aby byli zničeni ti, kteří ničí zemi“. Avšak jeho následovníci na zemi se tohoto božského soudu nezúčastní. (Zjevení 11:17, 18)
Praví křesťané milují pokoj. Ve vojenských, politických a etnických konfliktech světa zůstávají naprosto neutrální. Ale nejsou pacifisty v pravém smyslu slova. Proč? Protože vítají Boží válku, která nakonec prosadí Boží vůli na zemi — válku, která vyřeší velký spor o neomezenou svrchovanost a jednou provždy zbaví zemi všech nepřátel pokoje. (Jeremjáš 25:31–33; Daniel 2:44; Matouš 6:9, 10)
[Podpisek obrázku na straně 22]
Kristus terčem posměchu/The Doré Bible Illustrations/Dover Publications, Inc.