Význam svátků v životě Izraelitů

SVÁTKY byly velmi důležitou součástí života Izraelitů. Když byli ještě jako otroci v Egyptě, Mojžíš faraónovi vysvětlil, že důvodem, proč žádá, aby mohli Izraelité a jejich hospodářská zvířata odejít z Egypta, je to, že ‚mají svátek Jehovovi‘. (2. Mojžíšova 10:9) Mnoho podrobných pokynů pro slavení svátků bylo zahrnuto do smlouvy Zákona. (2. Mojžíšova 34:18–24; 3. Mojžíšova 23:1–44; 5. Mojžíšova 16:1–17) Ve shodě s Božími přikázáními pomáhaly tyto svátky všem jejich účastníkům, aby měli svou mysl stále zaměřenu na Boží slovo a také aby se nenechali svými osobními záležitostmi zaměstnat natolik, že by zapomínali na důležitější duchovní stránky každodenního života. Svátky jim také připomínaly, že jsou lidem pro Jehovovo jméno. Je přirozené, že cestou na tato slavnostní shromáždění a také cestou domů měli Izraelité mnoho příležitostí rozmlouvat o svém Bohu a o tom, jak jim každý den a v různých obdobích žehná. O svátcích měli čas a možnost rozjímat, pěstovat společenství a také rozmlouvat o Jehovově zákonu. Díky svátkům mohli Izraelité lépe poznávat zemi, kterou jim Bůh dal, mohli zvětšovat své porozumění a prohlubovat vzájemnou lásku a také podporovat jednotu a čisté uctívání. Každý svátek byl radostnou událostí. Mysl účastníků byla naplněna Božími myšlenkami a cestami, a pro všechny, kdo se svátků účastnili s upřímností, byly zdrojem velkého duchovního požehnání. Uvažte například, jakého požehnání se dostalo tisícům těch, kdo se v roce 33 n. l. zúčastnili v Jeruzalémě svátku Letnic. (Skutky 2:1–47)

Svátky byly pro Židy symbolem štěstí. Než byli odvedeni do vyhnanství v Babylóně — když národ jako celek ztratil ze zřetele pravý duchovní účel svátků —, proroci Ozeáš a Amos spojili přicházející předpověděné zpustošení Jeruzaléma s přerušením těchto radostných a šťastných svátků a s jejich přeměnou na období truchlení. (Ozeáš 2:11; Amos 8:10) Po pádu Jeruzaléma Jeremjáš naříkal nad tím, že „sionské cesty truchlí, protože nikdo nepřichází k svátku“. Svátek a Sabat byly nyní ‚zapomenuty‘. (Nářky 1:4; 2:6) Izajáš předem popsal, jak šťastní budou ti, kdo se v roce 537 př. n. l. vrátí z vyhnanství v Babylóně. Uvedl: „Nakonec budete mít píseň jako za noci, kdy se člověk posvěcuje k svátku.“ (Izajáš 30:29) Nicméně nedlouho potom, co se vrátili do země, kterou jim Bůh dal, Izraelité znovu zkazili Jehovovy svátky, takže Bůh prostřednictvím proroka Malachiáše kněží varoval, že jim po obličejích rozmetá hnůj jejich svátků. (Malachiáš 2:1–3)

O svátcích se několikrát zmiňují pisatelé Křesťanských řeckých písem a někdy je v radostném, symbolickém a prorockém duchu uplatňují na křesťany. Ale doslovné dodržování těchto svátků nebylo pro křesťany závazné. (Kolosanům 2:16, 17)