Shromáždění ve starověkém Izraeli

VÝRAZEM „shromáždění“ se v Písmu překládá hebrejské slovo miqra, jehož význam je „svolat dohromady“ nebo „shromáždit; vyzvat k sejití“. Toto hebrejské slovo je možné přeložit také jako „svolání“. Jeho základní význam je patrný ve 4. Mojžíšově 10:2, kde se vztahuje na svolávání shromáždění Izraele. (Srovnej Izajáše 1:13, Reference Bible, poznámka pod čarou.)

„Svatá shromáždění“ se v Izraeli konala: (1) každý Sabat (3. Mojžíšova 23:3); (2) prvního a sedmého dne Svátku nekvašených chlebů, který probíhal v nisanu, což byl první měsíc (březen/duben) (4. Mojžíšova 28:18, 25; 3. Mojžíšova 23:6–8); (3) o Svátku týdnů čili Svátku sklizně, později známém jako Letnice; tento svátek se slavil v sivanu, což byl třetí měsíc (květen/červen) (3. Mojžíšova 23:15–21); (4) prvního a desátého dne etanimu čili tišri, což byl sedmý měsíc (září/říjen); desátého etanimu byl Den smíření (3. Mojžíšova 23:23–27; 4. Mojžíšova 29:1, 7); (5) prvního dne Svátku chýší, který začínal patnáctého dne sedmého měsíce (etanimu čili tišri), a také den po tomto sedmidenním svátku (3. Mojžíšova 23:33–36).

Zvláštností při všech těchto „svatých shromážděních“ bylo to, že během nich nesměl lid konat žádnou namáhavou práci. Například prvního a sedmého dne Svátku nekvašených chlebů se konala „svatá shromáždění“, o kterých Jehova řekl: „Nebude se v nich konat žádná práce. Pouze co každá duše potřebuje k jídlu, jen to se smí pro vás vykonat.“ (2. Mojžíšova 12:15, 16) Kněží však byli během těchto „svatých shromáždění“ velmi zaneprázdněni, protože Jehovovi předkládali oběti (3. Mojžíšova 23:37, 38); je však jisté, že tím neporušili žádný příkaz, který zakazoval vykonávání běžné každodenní práce. „Svatá shromáždění“ nebyla příležitostí k zahálce, ale byly to chvíle, z nichž měl mít každý Izraelita velký duchovní užitek. Každý týden se o Sabatu lidé shromažďovali k veřejnému uctívání a poučování. Byli povzbuzováni veřejným předčítáním a vysvětlováním Božího psaného slova, jako se to později dělalo v synagógách. O tomto zvyku se zmínil učedník Jakub, když na zasedání apoštolů a starších mužů v Jeruzalémě řekl: „Mojžíš má totiž od starodávných dob po městech ty, kteří ho kážou, protože je každý sabat čten nahlas v synagógách.“ (Skutky 15:21) A tak vzhledem k tomu, že o Sabatu ani při jiných „svatých shromážděních“ lidé nedělali žádnou namáhavou práci, mohli se věnovat modlitbě a rozjímání o Stvořiteli a jeho záměrech.

Ve starověku se Jehovův lid shromažďoval za různým účelem. Je však jisté, že všechna shromáždění přispívala k jednotě, protože jejich účastníci měli možnost ve stejnou dobu slyšet stejné myšlenky. Tato shromáždění byla dobře zorganizovaná, přinášela bohatý duchovní užitek a byla zdrojem velké radosti.