Ježíšova klíčová úloha v Božím záměru
JEHOVA Bůh považoval za vhodné, aby se jeho prvorozený Syn stal ústřední čili klíčovou postavou v uskutečňování všech Jeho záměrů (Jan 1:14–18; Kolosanům 1:18–20; 2:8, 9), ústředním bodem, na nějž se mělo soustředit světlo všech proroctví a z něhož se jejich světlo mělo šířit (1. Petra 1:10–12; Zjevení 19:10; Jan 1:3–9), řešením všech problémů, které vznikly Satanovou vzpourou (Hebrejcům 2:5–9, 14, 15; 1. Jana 3:8), a základem, na němž měl Bůh vystavět všechna budoucí opatření pro věčné blaho své univerzální rodiny v nebi i na zemi. (Efezanům 1:8–10; 2:20; 1. Petra 2:4–8) Díky tomu, že má tak důležitou úlohu v Božím záměru, mohl Ježíš oprávněně a bez nadsázky říci: „Jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ (Jan 14:6)
‚Posvátné tajemství‘
Záměr, který Bůh má a který zjevil v Ježíši Kristu, zůstal ‚posvátným tajemstvím [neboli záhadou] . . . po dlouhotrvající časy uchovávaným v mlčení‘. (Římanům 16:25–27) Po dobu více než 4 000 let od vzpoury v Edenu lidé víry stále očekávali splnění Božího slibu, že „semeno“ zhmoždí hlavu Protivníka, který má podobu hada, a tak lidstvu přinese úlevu. (1. Mojžíšova 3:15) Téměř 2 000 let lidé vkládali naděje ve smlouvu, kterou Jehova uzavřel s Abrahamem ohledně „semene“, jež „si vezme do vlastnictví bránu svých nepřátel“ a jehož prostřednictvím si budou žehnat všechny národy země. (1. Mojžíšova 22:15–18)
Když nakonec „přišla plná hranice času, Bůh vyslal svého Syna“. Jeho prostřednictvím odhalil význam „posvátného tajemství“, dal definitivní odpověď na spornou otázku, kterou vznesl Boží Protivník, a výkupní obětí svého Syna opatřil prostředek pro vyplacení poslušného lidstva z hříchu a smrti. (Galaťanům 4:4; 1. Timoteovi 3:16; Jan 14:30; 16:33; Matouš 20:28) Tak Jehova rozptýlil jakoukoli nejistotu či nejasnost, které by ohledně jeho záměru mohly v mysli jeho služebníků vzniknout. Proto apoštol píše, že ‚ať je Božích slibů jakkoli mnoho, staly se Ano prostřednictvím Ježíše Krista‘. (2. Korinťanům 1:19–22)
‚Posvátné tajemství‘ se netýkalo pouze určení totožnosti Božího Syna. Spíše se týkalo úlohy, která byla Božímu Synovi dána v rámci Božího předem stanoveného záměru, a také se týkalo zjevení a uskutečnění tohoto záměru prostřednictvím Ježíše Krista. Tento záměr, který byl tak dlouho tajemstvím, byl „pro správu na plné hranici ustanovených časů, totiž opět shromáždit všechny věci v Kristu, věci v nebesích a věci na zemi“. (Efezanům 1:9, 10)
Jednou ze stránek „posvátného tajemství“, které je spojeno s Ježíšem Kristem, je jeho postavení hlavy v nové nebeské vládě. Členy této vlády mají být osoby (Židé i Nežidé), které byly vybrány z obyvatel země, a sférou působení této vlády má být nebe i země. Proto ve vidění zapsaném v Danielovi 7:13, 14 se někdo „podobný synu člověka“ (což je titul, který je v souvislosti s Ježíšem Kristem často používán [Matouš 12:40; 24:30; Lukáš 17:26; srovnej Zjevení 14:14]) objevuje na Jehovových nebeských nádvořích a je mu dáno „panství a důstojnost a království, aby dokonce jemu sloužily všechny národy, národnostní skupiny a jazyky“. Ve stejném vidění je však ukázáno, že se s tímto ‚synem člověka‘ podílejí na jeho Království, panování a majestátnosti také „svatí Nejvýše postaveného“. (Daniel 7:27) Když byl Ježíš na zemi, vybral mezi svými učedníky první budoucí členy své vlády Království. Potom, co ‚s ním setrvali v jeho zkouškách‘, učinil s nimi smlouvu o Království a ke svému Otci se modlil, aby je Otec posvětil (čili aby je učinil „svatými“), a prosil ho: „Aby také oni byli se mnou, kde jsem já, aby spatřili mou slávu, kterou jsi mi dal.“ (Lukáš 22:28, 29; Jan 17:5, 17, 24) Vzhledem k tomu, že tímto způsobem je s Kristem spojen křesťanský sbor, má i on určitý význam v ‚posvátném tajemství‘, jak to pod inspirací později vyjádřil apoštol. (Efezanům 3:1–11; 5:32; Kolosanům 1:26, 27)
‚Hlavní zprostředkovatel života‘
Otec projevil nezaslouženou laskavost tím, že Kristus Ježíš předložil svůj dokonalý lidský život jako oběť. Díky tomu mohou být s Kristem v jeho nebeské vládě sjednoceni jeho vyvolení následovníci, a jeho vláda Království také může mít na zemi své poddané. (Matouš 6:10; Jan 3:16; Efezanům 1:7; Hebrejcům 2:5) Ježíš se tak stal celému lidstvu ‚Hlavním zprostředkovatelem života‘. (Skutky 3:15) Základní význam řeckého výrazu, který je zde použit, je „hlavní vůdce“; příbuzné slovo bylo použito v souvislosti s Mojžíšem (Skutky 7:27, 35), „panovníkem“ v Izraeli.
Ježíš jakožto ‚Hlavní zprostředkovatel života‘ tedy zavedl něco nového a nezbytně nutného pro získání věčného života — je nejen jeho zprostředkovatelem, ale má také výkonnou moc. Je Boží Velekněz, který může lidi úplně očistit od hříchu a osvobodit je od smrtelných účinků hříchu (Hebrejcům 3:1, 2; 4:14; 7:23–25; 8:1–3); je ustanovený Soudce, do jehož rukou je svěřen veškerý soud, takže možnost mít užitek z výkupného uvážlivě dává těm lidem, kteří jsou hodni žít pod jeho Královstvím (Jan 5:22–27; Skutky 10:42, 43); skrze něho je také možné vzkříšení z mrtvých. (Jan 5:28, 29; 6:39, 40) Jehova Bůh předem stanovil, že svého Syna použije tímto způsobem, a proto „v žádném jiném není záchrana, neboť pod nebem není žádné jiné jméno, jež bylo dáno mezi lidmi, jímž máme být zachráněni“. (Skutky 4:12; srovnej 1. Jana 5:11–13.)
Tato stránka Ježíšovy autority je zahrnuta také v jeho „jménu“, a proto prostřednictvím tohoto jména mohli Ježíšovi učedníci jakožto zástupci Hlavního zprostředkovatele života uzdravovat lidské neduhy, které byly způsobeny zděděným hříchem, a mohli dokonce křísit mrtvé. (Skutky 3:6, 15, 16; 4:7–11; 9:36–41; 20:7–12)
Plný význam jeho „jména“
Je vidět, že Ježíšova smrt na mučednickém kůlu má pro záchranu lidstva velký význam; to, že tuto skutečnost někdo uzná, však rozhodně nevystihuje všechno, co je zahrnuto ve slovech ‚věřit ve jméno Ježíše‘. (Skutky 10:43) Ježíš svým učedníkům po svém vzkříšení řekl: „Byla mi dána všechna autorita v nebi a na zemi.“ (Matouš 28:18) Těmito slovy jim ukázal, že je v čele vlády, která má univerzální působnost. Apoštol Pavel objasnil, že Ježíšův Otec „neponechal nic, co mu [Ježíšovi] není podřízeno“. Z toho je však očividně vyňat ten, „kdo mu všechno podřídil“, tedy Jehova, Svrchovaný Bůh. (1. Korinťanům 15:27; Hebrejcům 1:1–14; 2:8) „Jméno“ Ježíše Krista je tedy mnohem znamenitější než jména Božích andělů, protože zahrnuje či představuje nesmírnou výkonnou moc, kterou mu Jehova propůjčil. (Hebrejcům 1:3, 4) A tak pouze ti, kdo dobrovolně uznávají toto jméno a sklánějí se před ním v tom smyslu, že se podřizují autoritě, kterou představuje, získají věčný život. (Skutky 4:12; Efezanům 1:19–23; Filipanům 2:9–11) Musí se upřímně a bez pokrytectví podřizovat měřítkům, která Ježíš příkladně uplatňoval, a ve víře poslouchat přikázání, která dal. (Matouš 7:21–23; Římanům 1:5; 1. Jana 3:23)
Nenávist kvůli Ježíšovu ‚jménu‘
Tato další stránka ‚jména‘ Ježíše je znázorněna v jeho prorockém varování, že jeho následovníci budou ‚předmětem nenávisti všech národů kvůli jeho jménu‘. (Matouš 24:9; také Matouš 10:22; Jan 15:20, 21; Skutky 9:15, 16) Důvodem samozřejmě není to, že jeho jméno představuje jeho úlohu Vykupitele či Výplatce, ale to, že představuje Božího ustanoveného Vládce, Krále králů, před nímž se v podřízenosti mají sklánět všechny národy, pokud nechtějí být zničeny. (Zjevení 19:11–16; srovnej Žalm 2:7–12.)
Je tedy také jisté, že když Ježíš přikázal démonům, aby vyšli z těch lidí, které ovládali, poslechli ho ne kvůli tomu, že byl Boží obětní Beránek, ale kvůli autoritě, kterou představovalo jeho jméno, jméno pomazaného zástupce Království, jméno toho, který má autoritu zavolat nejen jednu legii, ale dvanáct legií andělů, který je schopen vyhnat všechny démony, kteří se snad tvrdošíjně brání uposlechnout jeho příkaz, aby z člověka vyšli. (Marek 5:1–13; 9:25–29; Matouš 12:28, 29; 26:53; srovnej Daniela 10:5, 6, 12, 13.) K vyhánění démonů byli oprávněni používat jméno Ježíše jeho věrní apoštolové, a to jak před jeho smrtí, tak i po ní. (Lukáš 9:1; 10:17; Skutky 16:16–18) Když se ale tímto způsobem pokusili Ježíšovo jméno použít synové židovského kněze Skevy, ničemní duchové napadli jejich právo odvolávat se na autoritu, kterou toto jméno představovalo, a člověka posedlého démonem přiměli, aby na ně zaútočil a přemohl je. (Skutky 19:13–17)
Když se na toto „jméno“ Ježíšovi následovníci odvolávali, často používali vyjádření ‚Pán Ježíš‘ nebo ‚náš Pán Ježíš Kristus‘. (Skutky 8:16; 15:26; 19:5, 13, 17; 1. Korinťanům 1:2, 10; Efezanům 5:20; Kolosanům 3:17) Jako svého Pána ho uznávali nejen proto, že byl na základě své výkupní oběti jejich Výkupcem a Vlastníkem, kterého k tomu Bůh ustanovil (1. Korinťanům 6:20; 7:22, 23; 1. Petra 1:18, 19; Juda 4), ale také proto, že měl postavení a autoritu krále. Ve jménu Ježíše, které představovalo jeho královskou a kněžskou autoritu, Ježíšovi následovníci kázali (Skutky 5:29–32, 40–42), křtili učedníky (Matouš 28:18–20; Skutky 2:38; srovnej 1. Korinťanům 1:13–15), odnímali pospolitost nemravným lidem (1. Korinťanům 5:4, 5) a napomínali a vyučovali křesťanské sbory, které pásli (1. Korinťanům 1:10; 2. Tesaloničanům 3:6). Z toho tedy vyplývá, že ti lidé, které Ježíš schválil pro život, nemohou nikdy věřit v nějaké jiné „jméno“, které by mělo představovat Boží autoritu vládnout, ani takovému „jménu“ nemohou být oddáni, ale musí projevovat naprosto věrnou oddanost „jménu“ tohoto Bohem pověřeného Krále, Pána Ježíše Krista. (Matouš 12:18, 21; Zjevení 2:13; 3:8)
„Vydal svědectví o pravdě“
Na Pilátovu otázku: „Nuže tedy, jsi králem?“, Ježíš odpověděl: „Sám říkáš, že jsem králem. Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě. Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“ (Jan 18:37) Z Písma vyplývá, že pravda, o níž Ježíš vydával svědectví, nebyla pouze pravda v obecném smyslu. Byla to velmi důležitá pravda o tom, co bylo a je Božím záměrem, pravda založená na nezměnitelné skutečnosti, že Bůh má svou svrchovanou vůli a má schopnost tuto vůli uskutečnit. Svou službou Ježíš odhalil, že touto pravdou obsaženou v „posvátném tajemství“ je Boží Království, v němž jako Král a Kněz slouží na trůnu Ježíš Kristus, ‚syn Davidův‘. To bylo také jádrem poselství, které před Ježíšovým narozením a v době, kdy se Ježíš narodil, oznamovali andělé v Betlémě, městě Davidově, v Judeji. (Lukáš 1:32, 33; 2:10–14; 3:31)
Aby Ježíš dovršil svou službu spočívající ve vydávání svědectví o pravdě, bylo zapotřebí více, než jen aby mluvil, kázal a učil. Kromě toho, že se musel zříci své nebeské slávy, aby se mohl narodit jako člověk, musel také splnit všechno, co o něm bylo předpověděno; k tomu patřily i stíny neboli předobrazy obsažené ve smlouvě Zákona. (Kolosanům 2:16, 17; Hebrejcům 10:1) Pokud měl potvrdit pravdivost prorockého slova a slibů svého Otce, musel žít Ježíš tak, aby se tato pravda stala skutečností, musel ji uplatňovat v tom, co říkal a co dělal, v tom, jak žil a jak zemřel. On tedy měl být pravdou, vlastně měl být ztělesněním pravdy, jak to sám o sobě řekl. (Jan 14:6)
Apoštol Jan mohl proto napsat, že Ježíš „byl plný nezasloužené laskavosti a pravdy“ a že přestože „Zákon byl dán prostřednictvím Mojžíše, nezasloužená laskavost a pravda nastaly prostřednictvím Ježíše Krista“. (Jan 1:14, 17) Díky tomu, že se narodil jako člověk, že se dal křtem ve vodě Bohu k dispozici, že tři a půl roku veřejně sloužil zájmům Božího Království, že zemřel věrný Bohu, že byl vzkříšen k životu v nebi — díky všem těmto historickým událostem Boží pravda přišla neboli ‚nastala‘, tedy stala se skutečností. (Srovnej Jana 1:18; Kolosanům 2:17.) Celá životní dráha Ježíše Krista tak byla ‚vydáváním svědectví o pravdě‘, o věcech, které Bůh stvrdil přísahou. Ježíš tedy nebyl stínem Mesiáše neboli Krista. Byl skutečný Mesiáš, ten, který byl slíben. Nebyl stínem Krále a Kněze. Ne, byl skutečně ten pravý Král a Kněz, který byl mnoha způsoby předobrazen. (Římanům 15:8–12; srovnej Žalm 18:49; 117:1; 5. Mojžíšovu 32:43; Izajáše 11:10.)
Byla to pravda, která měla ‚lidi osvobodit‘, pokud tím, že uznají Ježíšovu úlohu v Božím záměru, dají najevo, že jsou „na straně pravdy“. (Jan 8:32–36; 18:37) Kdyby však přehlíželi Boží záměr ohledně Božího Syna, kdyby své naděje stavěli na jiném základě, kdyby svůj život utvářeli podle něčeho jiného, pak by věřili lži, byli by oklamáni a poslouchali by vedení poskytované otcem lži, Božím Protivníkem. (Matouš 7:24–27; Jan 8:42–47) Znamenalo by to, že ‚zemřou ve svých hříších‘. (Jan 8:23, 24) Proto Ježíš neváhal oznamovat, jaké je jeho místo v Božím záměru.
Je pravda, že Ježíš svým učedníkům přikázal, a to dokonce přísně, aby mezi lidem nerozhlašovali, že je Mesiáš (Matouš 16:20; Marek 8:29, 30), a sám o sobě přímo jako o Kristu mluvil málokdy, snad jen v soukromí se svými učedníky. (Marek 9:33, 38, 41; Lukáš 9:20, 21; Jan 17:3) Ale odvážně a pravidelně obracel pozornost na proroctví a na své skutky, které dokazovaly, že je Kristus. (Matouš 22:41–46; Jan 5:31–39, 45–47; 7:25–31) Když „unavený cestou“ mluvil u studny se samařskou ženou, Ježíš se jí dal poznat. Možná to udělal proto, aby vzbudil zvědavost obyvatel města a přilákal je z města k sobě, což se také stalo. (Jan 4:6, 25–30) Ovšem kdyby Ježíš pouze tvrdil, že je Mesiáš, pak by takové tvrzení nemělo žádnou váhu, pokud by ho nepodepřel důkazy; a jestliže ti, kdo Ježíše viděli a slyšeli, měli přijmout to, o čem tyto důkazy neomylně svědčily, museli nakonec projevit víru. (Lukáš 22:66–71; Jan 4:39–42; 10:24–27; 12:34–36)