Plnohodnotný způsob života bez končetiny

„HOROLEZEC je opět na vrcholu,“ napsaly jedny noviny, když Tom Whittaker dosáhl vrcholu Mount Everestu. Na tento vysoký vrchol již předtím vystoupilo mnoho lidí, ale Tom Whittaker byl první, kdo to dokázal s amputovanou nohou. Pan Whittaker přišel o nohu při dopravní nehodě. Díky umělé náhradě nohy — protéze — se mohl znovu vrátit ke svému oblíbenému sportu. Podobné náhrady umožňují dalším tisícům lidí, aby i po amputaci žili plnohodnotným způsobem života. Není dnes ničím neobvyklým vidět lidi s amputovanou končetinou sprintovat, hrát basketbal nebo jezdit na kole.

První umělé nohy a ruce byly jednoduché dřevěné kolíky nebo kovové háky. Ve válkách však bylo mnoho lidí zmrzačeno, a to vedlo k určitému zdokonalení protéz. Není tedy divu, že zavedení první generace skutečných protéz se připisuje jednomu vojenskému chirurgovi ze 16. století — Francouzovi Ambroise Parému. U dnešních umělých náhrad se využívá hydraulika, složité kolenní klouby, pohyblivá chodidla z karbonových vláken, silikon, plasty a další materiály či důmyslné výrobky, které lidem umožňují chodit a pohybovat se mnohem přirozeněji a pohodlněji, než si člověk kdy představoval. Pokroky v mikroelektronice umožňují přirozeněji pohybovat umělou paží i rukou. Zlepšil se také vzhled protéz. Na dnešních umělých končetinách jsou prsty, a tyto končetiny dokonce někdy vypadají, jako by měly žíly. Jedna modelka přišla kvůli rakovině o nohu a dostala protézu, která vypadá tak přirozeně, že tato žena může i nadále pracovat jako modelka.

Důležitý je vnitřní postoj

Specialistka na duševní zdraví Ellen Winchellová však upozorňuje: „Prožijete-li takovou osobní krizi, jako je amputace, hluboce vás to zasáhne v každé rovině vaší bytosti — tělesné, citové, duševní a duchovní.“ Podívejme se například na Williama, který přišel o nohu kvůli gangréně, jež vznikla po zranění. William říká: „Jedním z klíčových faktorů k překonání takové náročné životní situace je náš vnitřní postoj. Své tělesné postižení jsem nikdy nepokládal za nějakou újmu. Naopak, od té nehody jsem se na každou překážku díval pozitivně.“ Ellen Winchellová, která také prodělala amputaci, s tím souhlasí a říká, že pozitivně smýšlející lidé se ztrátě končetiny přizpůsobí pravděpodobně lépe než lidé, kteří jsou pesimističtí. Jak říká Bible, „srdce, které je radostné, působí dobro jako lék“. (Přísloví 17:22)

Dopisovatel Probuďte se! mluvil s řadou křesťanů, kteří se dobře vyrovnali se ztrátou končetiny. Většina jich doporučovala, aby se člověk po amputaci příliš nesoustřeďoval na sebe nebo aby své tělesné postižení neskrýval. „Víc by mi vadilo, kdyby druzí lidé měli pocit, že to patří k zakázaným tématům,“ řekl Dell, který má amputovanou nohu pod kolenem. „Podle mě to každého jenom znervózňuje.“ Někteří odborníci doporučují člověku, kterému chybí pravá ruka, aby se při tom, když je někomu představován, nezarazil, ale iniciativně podal levou ruku. A když se vás někdo vyptává na protézu, mluvte s ním o tom. Pokud se budete chovat nenuceně, pomůžete ostatním lidem, aby se uvolnili. Rozhovor se obvykle brzy stočí na jiné téma.

Je „čas se smát“. (Kazatel 3:4b) Jedna žena, která přišla o ruku, řekla: ‚Především si zachovejte smysl pro humor. Musíme si uvědomit, že to, co velkou měrou určuje postoj světa k nám, je postoj, který máme sami k sobě.‘

„Čas plakat“

Když Dell přišel o nohu, nejdřív si pomyslel: „A je po všem. Můj život skončil.“ Florindo a Floriano přišli o nohu při výbuchu pozemní miny v Angole. Florindo říká, že proplakal tři dny a tři noci. Také Floriano se svými pocity bojoval. „Bylo mi jen dvacet pět let,“ píše. „Jeden den jsem mohl dělat všechno a následující den jsem se nemohl ani postavit. Byl jsem velmi sklíčený.“

Je „čas plakat“. (Kazatel 3:4a) Je přirozené, že když člověk utrpí takovou velkou ztrátu, prožívá období zármutku. (Srovnej Soudce 11:37; Kazatele 7:1–3.) „Z tohoto zármutku se člověk dostane tím, že jej nebude potlačovat,“ píše Ellen Winchellová. Zvlášť velkou pomocí je promluvit si s někým, kdo těmto vyjádřeným pocitům s účastí naslouchá. (Přísloví 12:25) Zármutek však netrvá věčně. Někteří lidé mohou být určitou dobu citově nevyrovnaní, kritičtí, úzkostliví, anebo trauma způsobené ztrátou končetiny vede k tomu, že se stáhnou. Tyto pocity však obvykle ustoupí. Jestliže neodezní, může se vyvinout klinická deprese — onemocnění, které je nutné léčit. Členové rodiny a přátelé by si měli všimnout každé známky toho, že jejich rodinný příslušník potřebuje lékařskou pomoc.a

Pan W. Mitchell, který má ochrnuté obě nohy, píše: „Všichni potřebujeme lidi, kteří se o nás zajímají. Člověk může unést téměř všechno, když cítí, že je obklopen přáteli a členy rodiny, kdežto toho, kdo se snaží prodrat životem sám, vykolejí i malá překážka. Přátelství však nepřichází samo od sebe, je třeba s ním aktivně začít a aktivně jej udržovat, protože jinak zanikne.“ (Srovnej Přísloví 18:24.)

Kvalitní život bez končetiny

Mnozí lidé, kterým byla amputována končetina, jsou přes své postižení schopni vést kvalitní způsob života. Russell se například narodil jen s horní částí levé nohy. Nyní mu je sedmdesát osm let, stále pravidelně cvičí a žije plnohodnotným způsobem života, přestože při chůzi používá hůl. Russel má veselou povahu a přiznal se, že již dávno dostal přezdívku „Šťastný“.

Douglas přišel o nohu ve druhé světové válce a chodí pomocí moderní protézy. Je svědek Jehovův a již šest let slouží jako pravidelný průkopník neboli celodobý evangelista. A vzpomínáte si na Della, který si myslel, že ztrátou nohy jeho život skončil? Také on žije uspokojujícím způsobem života jako průkopník a dokáže se sám o sebe postarat.

Jak se ale lidem, kteří ztratili končetinu, daří v chudých nebo válkou zmítaných zemích? Světová zdravotnická organizace uvádí: „Realita je dnes taková, že pomoc dostane jen malé procento postižených lidí.“ K tomu, aby se mohli pohybovat, musí mnozí z nich používat hole a primitivní berle. Někdy však je určitá pomoc dostupná. Florianovi a Florindovi, kteří při výbuchu pozemní miny v Angole přišli o končetinu, se přes Mezinárodní červený kříž a švýcarskou vládu podařilo získat protézu. Floriano je služebním pomocníkem v místním sboru svědků Jehovových a Florindo slouží jako starší sboru a celodobý kazatel.

Jedna asociace, která se stará o postižené lidi, to vhodně vyjádřila: „Jedinými postiženými lidmi jsou ti, kdo ztratili odvahu.“ Je zajímavé, že Bible hraje významnou úlohu v tom, že postiženým lidem odvahu dodává. „Nesmírně mi pomohlo, když jsem během rekonvalescence poznal biblickou pravdu,“ říká Dell. Podobně se vyjadřuje Russell: „Naděje založená na Bibli mi vždy pomohla dostat se z těžkostí.“ A jakou naději má Bible pro postižené lidi?

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 8]

Fantomové bolesti

Pocit „fantomové končetiny“ označuje zcela reálný pocit, že člověk chybějící končetinu stále má. Tento pocit je po amputaci normální a je tak skutečný, že jedna brožurka pro pacienty po amputaci říká: „Pamatujte na tyto fantomové pocity, když bez protézy vstáváte z postele nebo ze židle. Vždy se podívejte dolů, abyste si připomněli, že nohu nemáte.“ Jedna pacientka, která přišla o obě nohy, chtěla vstát, aby lékaři podala ruku, a místo toho upadla na zem.

Dalším problémem jsou fantomové bolesti. Je to skutečná bolest, kterou člověk vnímá, jako by přicházela z amputované končetiny. Intenzita, charakter a trvání bolesti jsou individuální. Obvykle se časem tyto fantomové pocity a bolesti naštěstí zmírní.

[Obrázek na straně 6]

Díky moderním protézám je život mnoha postižených lidí daleko příjemnější

[Podpisek]

Foto s laskavým svolením RGP Prosthetics

[Obrázek na straně 7]

Zármutek nad velkou ztrátou je normální reakcí

[Obrázek na straně 8]

Mnoho postižených lidí žije kvalitním způsobem života