Kamčatka — ruský tichomořský ráj
OD NAŠEHO DOPISOVATELE V RUSKU
PŘED více než třemi sty lety ruští badatelé cestovali na východ přes Asii. Nakonec se dostali až k hornatému poloostrovu, který se táhne jižním směrem do Tichého oceánu a odděluje Ochotské a Beringovo moře. Poloostrov má rozlohu o něco větší než Itálie a vyznačuje se tajemnou krásou, o které však lidé odjinud obvykle mnoho nevědí.
Kamčatka leží přibližně ve stejné zeměpisné šířce jako Britské ostrovy, ale je tu mnohem chladnější podnebí. Na pobřeží jsou zimy sice mírnější, ale na některých místech ve vnitrozemí napadne až 6 metrů sněhu, a někdy dokonce téměř 12 metrů. V létě je poloostrov často zahalen v mlze a bývá zde silný vítr. Hojně tu prší a díky tomu na úrodné vulkanické půdě roste bujná vegetace. Patří k ní keře, jako jsou zimolezy, borůvky, brusinky, také trávy vysoké jako člověk a mnoho nádherně kvetoucích rostlin, například tužebník kamčatský známý rovněž jako luční královna.
Nejběžnějším stromem poloostrova je bříza Ermanova. Její lesy pokrývají téměř třetinu Kamčatky. Kmeny a větve těchto bříz jsou zkroucené a zohýbané silným větrem a těžkým sněhem. Je to odolný a pomalu rostoucí strom s pevnými kořeny, díky kterým se dokáže udržet téměř kdekoli — i vodorovně na strmých skalách. Její listy raší v červnu, kdy často ještě leží sníh, a žloutnou v srpnu jako předzvěst blížící se zimy.
Sopky, gejzíry a horké prameny
Kamčatka leží v takzvaném „pásu ohně“, což je pás silné seizmické aktivity, kterým je lemován Tichý oceán. Proto je na Kamčatce asi 30 činných sopek. Sopka Ključevskaja se zvedá do výše 4 750 metrů nad mořem, takže je nejvyšší činnou sopkou v Eurasii. Bylo o ní napsáno, že má „dokonalý, neuvěřitelně krásný kuželovitý tvar“. Od roku 1697, kdy na Kamčatku přišli ruští badatelé, bylo na tomto poloostrově zaznamenáno více než 600 sopečných erupcí.
V letech 1975 a 1976 probíhala silná sopečná činnost v oblasti Tolbačiku. Puklinou tryskalo žhavé magma a vytvářelo planoucí „pochodeň“ vysokou přes 2 500 metrů. V mračnech sopečného popela šlehaly blesky. Erupce trvaly nepřetržitě téměř rok a půl a vytvořily čtyři nové sopečné kužely. Jezera a řeky zmizely a horký popel spálil lesy až ke kořenům. Rozsáhlé části krajiny se změnily v poušť.
K většině erupcí naštěstí došlo daleko od obydlených oblastí, takže při nich jen velmi málo lidí přišlo o život. Návštěvníci přesto mají pádné důvody k opatrnosti. To platí zvláště při cestách do Údolí smrti, které leží na úpatí sopky Kichpinyč. Když nefouká vítr, a především v době jarní oblevy, hromadí se v údolí jedovaté sopečné plyny, takže se z něj stává smrtící past. Jednou bylo v údolí nalezeno deset mrtvých medvědů a mnoho menších zvířat.
V rozlehlém kráteru známém jako kaldera Uzon jsou kotle horkého bublajícího bahna a kouřící jezírka, ve kterých žijí barevné řasy. Ve stejné oblasti je i Údolí gejzírů, jež bylo objeveno v roce 1941. Některé gejzíry tryskají každé dvě nebo tři minuty, jiné jednou za několik dní. Tato místa leží asi 180 kilometrů severně od města Petropavlovsk-Kamčatskij a návštěvníci se tam dostávají helikoptérou. Počet turistů je však přísně regulován, aby se nenarušila křehká ekologická rovnováha. Šest oblastí na Kamčatce bylo v zájmu ochrany zařazeno na Seznam světového přírodního dědictví.
Kamčatka se může pochlubit také horkými prameny. Mnohé z nich mají teplotu v rozmezí 30 až 40 stupňů Celsia, takže jsou oblíbeným místem ke koupání a do určité míry zpříjemňují dlouhé a studené zimní měsíce. Geotermální energie se také používá k výrobě elektřiny. První ruská geotermální elektrárna byla vybudována právě na Kamčatce.
Medvědi, lososi a orli
Na poloostrově dosud žije asi 10 000 medvědů kamčatských. Váží průměrně 150 až 200 kilogramů, ale pokud se nestanou kořistí lovců, mohou dorůst do mnohem větší velikosti a vážit i trojnásobek. Itelmeni, původní obyvatelé Kamčatky, považovali medvědy za své „bratry“ a měli je v úctě. Bratrství však skončilo s příchodem střelných zbraní. Ochránci přírody se nyní o budoucnost kamčatských medvědů obávají.
Medvědi jsou plachá zvířata, a proto je lidé zahlédnou jen zřídka. V červnu se však v řekách začínají třít lososi, a to je doba, kdy se medvědi objevují ve velkém počtu, aby na rybách hodovali. Medvěd dokáže na posezení spořádat i dvacet lososů. Proč taková nenasytnost? V létě musí medvědi nashromáždit dostatek tuku, aby mohli přežít studené zimní měsíce, kdy je potravy nedostatek. Zimu tráví spánkem v chráněných doupatech, takže spotřebují jen minimum energie.
Jiným tvorem, který si rád pochutná na lososech, je orel východní neboli kamčatský. Je to impozantní pták s rozpětím křídel až dva a půl metru. Je téměř celý černý s velkými bílými skvrnami na křídlech a bílým klínovitým ocasem. Orlů východních je kolem 5 000 a jejich počet klesá. Kamčatka je jediným místem na světě, kde žijí. Jen výjimečně se objevují také na Aleutských a Pribilovových ostrovech u Aljašky. Orli východní používají každý rok totéž hnízdo, které upravují a k němuž přidávají další stavební materiál. Jedno takové hnízdo měřilo v průměru tři metry a bylo tak těžké, že se pod ním nakonec zlomil strom.
Obyvatelstvo Kamčatky
V současné době tvoří většinu obyvatel poloostrova Rusové. Žije zde však také několik tisíc potomků původních národů. Největší skupinu z nich tvoří Korjaci, kteří obývají severní část Kamčatky. K dalším patří Čukčové a Itelmeni, přičemž každá z těchto národnostních skupin má svůj vlastní jazyk. Převážná část obyvatel žije ve městě Petropavlovsk-Kamčatskij, které je správním střediskem poloostrova. Zbytek území Kamčatky je obydlen jen řídce a k většině vesnic na pobřeží a na březích řek se dá dostat jedině lodí nebo letadlem.
Významným odvětvím místního hospodářství je lov ryb a krabů. Zvláště vítaným úlovkem je obrovský červeně zbarvený krabovec kamčatský. Mívá rozpětí klepet až metr sedmdesát, takže na pultech prodejců rozhodně neunikne pozornosti.
Od roku 1989 navštěvují Kamčatku svědkové Jehovovi. I oni se podílejí na rybolovu, i když poněkud jiného druhu. Jsou to ‚rybáři lidí‘ — přinášejí dobrou zprávu o Božím Království obyvatelům tohoto odloučeného poloostrova. (Matouš 4:19; 24:14) Někteří z nich zareagovali příznivě a nyní sami pomáhají druhým, aby poznali Stvořitele, Jehovu Boha, a aby jej uctívali, místo aby se klaněli tomu, co stvořil. Díky této kazatelské činnosti byli mnozí osvobozeni od místní běžné pověry, totiž od strachu ze zlých duchů. (Jakub 4:7) Dozvídají se také o budoucnosti, kdy bude celá země očištěna od veškerého zla i od zlých lidí a bude „naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře“. (Izajáš 11:9)
[Rámeček a obrázky na straně 18]
VELKOLEPÝ KRÁTER
Kaldera Uzon je kráterem dávné sopky a má průměr asi 10 kilometrů. Její strmé stěny tvoří hradbu kolem „sbírky všeho, čím je Kamčatka proslulá,“ jak uvádí jedna publikace. Jsou tam horké i studené prameny, kotle bublajícího bahna a bahenní sopky. Na hladině křišťálově čistých jezer tu plují labutě a ve vodě se to hemží rybami. V kráteru také roste bujná vegetace.
Kniha Miracles of Kamchatka Land (Zázraky Kamčatky) říká, že „sotva je na zemi jiné místo“, kde je podzim tak krátký, a přesto tak krásný. Šarlatově zbarvená tundra kontrastuje se zářivě žlutými a zlatými břízami, zatímco tu a tam tryskají ze žhavého nitra země oblaka bílé páry, která vynikají na sytě modré obloze. Časně ráno v lese „zvoní“ nespočetné miliony námrazou pokrytých listů, které s cinknutím dopadají na zem a ohlašují tak blížící se zimu.
[Rámeček na straně 19]
SMRTÍCÍ JEZERO
V roce 1996 vybuchla pod Karymským jezerem sopka, o níž se myslelo, že je dávno vyhaslá. Na jezeře se udělaly desetimetrové vlny, které smetly okolní lesy. Během několika minut se natolik zvýšila kyselost vody, že v jezeře už nemohlo nic přežít. Navzdory vulkanickému spadu a vlnám, které zničily všechno kolem, nebyla v okolí jezera nalezena žádná mrtvá zvířata, vysvětluje výzkumný pracovník Andrew Logan. Dále říká: „Vědělo se, že před výbuchem žilo v Karymském jezeře několik milionů ryb (především lososi a pstruzi). Po výbuchu bylo jezero bez života.“ Značný počet ryb však zřejmě přežil. Vědci předpokládají, že ryby byly něčím varovány, možná změnou v chemickém složení vody, a odplavaly do blízké řeky.
[Mapa na straně 16]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
RUSKO
KAMČATKA