Věčný život ve svobodě Božích synů
Odpovědná pověření mužům
7. a) Jaké výsady byly dány muži v Edenu a kdo je prvním mužem, na něhož je v Bibli poukázáno jako na dobrý příklad pro křesťany? b) Koho Bůh používal jako proroků?
7 Muži dal Jehova Bůh přednost, aby se obeznámil s nižšími formami zvířecího života a pojmenoval je, a muži Bůh ohlásil zákon ohledně zahrady Eden. Když tedy byla potom stvořena žena, dozvěděla se o tomto zákonu od muže jako od Božího proroka neboli mluvčího. (1. Mojžíšova 2:15 až 3:3) První, kdo obětoval přijatelnou oběť Jehovovi Bohu, byl muž jménem Abel. Ten se stal prvním z ‚tak velkého oblaku svědků‘, kteří jsou pro křesťany příkladem. (1. Mojžíšova 4:1–4; Židům 11:4; 12:1) První, koho Bůh vzbudil, aby prorokoval jako Jehovův svědek, byl muž, jehož jméno bylo Enoch. (1. Mojžíšova 5:21–24; Židům 11:5; 12:1; Juda 14, 15) Ti mnozí proroci, které Bůh od té doby vzbudil a inspiroval, byli — až na několik málo výjimek — muži. Jediné ženy, o kterých je ve Svaté Bibli zmínka jako o prorokyních, jsou Marie, sestra proroka Mojžíše, Debora, manželka Lapidotova, Chulda, manželka Sallumova, „prorokyně Noadie“, která nebyla příznivě nakloněna Nehemiášovi; též Izaiášova manželka, dále Anna, dcera Fanuelova, a čtyři dcery evangelisty Filipa. — 2. Mojžíšova 15:20; Soudců 4:4; 2. Královská 22:14; 2. Paralipomenon 34:22; Nehemiáš 6:14; Izaiáš 8:3; Lukáš 2:36; Skutky 21:8, 9.
8. Jak je v knize Genesis dále ukázáno, že Bůh používal mužů pro odpovědná pověření?
8 A stejně tak osobou, která byla ustanovena k stavbě archy pro zachování lidí, zvířat a ptáků přes potopu, byl muž jménem Noe; a jeho tři synové se stali patriarchálními hlavami tří velkých rasových větví lidské rodiny. Žádný matriarchát! (1. Mojžíšova 6:9 až 10:22) Byl to opět jiný muž, muž jménem Abraham, syn Táreho, jemuž Jehova Bůh dal slib, že skrze něj a jeho semeno si budou žehnat všechny rodiny a národy země. Ukázalo se, že tímto semenem je předně „člověk Ježíš Kristus“. (1. Mojžíšova 12:3; 22:18; Galatským 3:8–16; 1. Timoteovi 2:5) A dvanáct jiných mužů, pravnukové Abrahamovi skrze Jákoba (Izraele), se stalo patriarchálními hlavami dvanácti kmenů izraelského národa. (1. Mojžíšova 49:1–28; Skutky 7:8) Když Jákob dával na smrtelném loži své požehnání svému čtvrtému synovi Judovi, prorokoval, že ten, kdo bude třímat žezlo a držet velitelskou hůl a jemuž bude patřit poslušnost zemských národů, bude někdo jménem Sílo. — 1. Mojžíšova 49:8–10.
9, 10. a) Koho Jehova použil ve spojení s osvobozením Izraele a dozorem nad jejich uctíváním? b) Koho Bůh inspiroval k napsání Bible a jak to ukazuje 2. Petra 1:20, 21?
9 A byl to opět muž, jehož Jehova Bůh vzbudil, aby osvobodil dvanáct kmenů Izraele z egyptského otroctví, totiž Mojžíš, syn Amramův. (2. Mojžíšova 2:1 až 3:22; Židům 11:23–28) Ti, které Bůh vyvolil, aby mu konali kněžskou službu ve prospěch izraelského národa, byli muži, muž Árón a jeho synové; a těm měl pomáhat při svatostánku nebo chrámu uctívání velký počet jiných mužů, způsobilí mužští členové kmene Levi. Bůh neučinil žádné uspořádání pro kněžky. (2. Mojžíšova 28:1 až 29:37; 4. Mojžíšova 3:5–39) Ten, koho Bůh vyvolil, aby sloužil jako prostředník mezi ním a izraelským národem a uvedl Izraelity do zákonné smlouvy neboli slavnostní úmluvy, nebyla Árónova starší sestra, prorokyně Marie, ale Árónův mladší bratr Mojžíš. (2. Mojžíšova 24:1–18) Byl to rovněž tento muž Mojžíš, koho Bůh určil, aby napsal prvních pět knih Svaté Bible, od Genesis po Deuteronomium. (2. Mojžíšova 17:14–16; 5. Mojžíšova 31:24) A potom všichni ostatní pisatelé zbývajících jednašedesáti knih inspirované Bible byli bez výjimky muži, i když dvě z těchto knih jsou nazvány podle žen, Rút a Ester. Tak říká 2. Petrova 1:20, 21:
10 „Žádné proroctví Písma nevzniká z nějakého soukromého výkladu. Neboť proroctví nikdy nebylo vyneseno z lidské vůle, ale lidé mluvili z Boha, jak byli unášeni svatým duchem.“
11. a) Koho Bůh pověřoval jako soudce a krále pro svůj izraelský lid? b) Jak osvětluje Boží používání mužů i smlouva, kterou Bůh uzavřel o věčném království?
11 Ti, které Bůh vzbuzoval, aby soudili dvanáct kmenů Izraele v Zaslíbené zemi a osvobozovali je od jejich utlačitelů, byli muži, od Mojžíšova nástupce Jozueho k proroku Samuelovi. Jedinou výjimkou byla „prorokyně Debora“, která sloužila ve spojení se soudcem Barákem. (Soudců 4:4 až 5:12) Když by se izraelský národ během času rozhodl mít nad sebou viditelné královské panství, měli to být jedině muži, které Jehova zmocní, aby vládli nad jeho vyvoleným lidem. (5. Mojžíšova 17:14–20) Jediná žena, která vládla v izraelském národě pouze nad dvěma (ne nad všemi dvanácti) kmeny, byla Atálie, ale ta byla vražednou uchvatitelkou. Bylo jí dovoleno, aby vládla asi šest let, a na konci této doby byla vypuzena a zabita. (2. Královská 11:1–16) Byl to muž David, kterého Bůh pomazal jako druhého krále nad Izraelem, s nímž Jehova Bůh učinil smlouvu o věčném království nad izraelským národem. (2. Samuelova 7:1–17) Při uskutečňování této královské smlouvy Bůh nakonec opatřil pro Davida trvalého dědice v Božím Synu, ‚člověku Kristu Ježíši‘. — Matouš 1:1, 6–25; Lukáš 1:26–28; 3:23–31; Římanům 1:1–4.
12. Které skutečnosti ve spojení s Ježíšovým pozemským životem a službou ukazují, že Bůh i Kristus se řídí týmž vzorem, pokud jde o používání mužů pro odpovědná postavení?
12 Může se stát, že dítě počaté ženou je děvče. Avšak pohlaví dítěte, které se narodilo židovské panně Marii, nebylo ponecháno pouhým zákonům genetiky. Bůh, nebeský Otec, se postaral, aby to byl syn, jehož život byl skutečně přenesen z nebe. (Lukáš 2:1–7) Bylo to splnění Izaiáše 7:14. (Matouš 1:22, 23) Ten, jenž byl vzbuzen, aby sloužil jako Ježíšův předchůdce a oznamoval jeho příchod a pokřtil jej ve vodě, byl muž z kněžské rodiny, Jan Křtitel. (Matouš 3:1–17; Jan 1:6–8, 19–36) Po svém křtu a čtyřicetidenním postu a pokušení v judské pustině začal Ježíš učit některé z učedníků Jana Křtitele. (Jan 1:37–51) Pak přišel čas, aby si Ježíš vybral dvanáct pracovníků, kteří by s ním byli po celou dobu jeho pozemské služby. Koho si vybral? Muže, dvanáct mužů, a vyslal je jako apoštoly. (Marek 3:13–19; Matouš 10:1–5) Podobně když vysílal sedmdesát dalších evangelistů, byli to muži, které vybral pro tuto služební přednost. (Lukáš 10:1–17) Ježíš se při této volbě řídil Božím vzorem.
Přednosti žen
13. Jakým přednostem se těšily ženy ve spojení s Ježíšem před jeho smrtí jako člověka?
13 Některé ženy se za vhodných okolností těšily určitým přednostem ve spojení s Ježíšem, ne však těm jako dvanáct apoštolů a sedmdesát evangelistů. Zpráva v tomto smyslu je vzata z Lukáše 8:1–3, kde čteme: „Krátce potom počal chodit od města k městu a od vesnice k vesnici a kázal a oznamoval dobré poselství o Božím království. A dvanáct bylo s ním a jisté ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí, Marie, zvaná Magdaléna, z níž vyšlo sedm démonů, a Johana, manželka Herodesova pověřence Chuzy, a Zuzana a mnoho jiných žen, které jim sloužily ze svých majetků.“ (Lukáš 23:55 až 24:10) Je nutno učinit zvláštní zmínku o ženě, která pomazala Ježíšovu hlavu a nohy, když spočíval u večeře v Betánii, dva dny předtím, než byl zrazen do rukou svých krvežíznivých nepřátel. Aby umlčel žaloby, vznesené proti ní lidmi, kteří neměli ocenění pro její počínání, Ježíš řekl: „Kdekoli v celém světě bude kázáno toto dobré poselství, bude též vyprávěno, co udělal tato žena, v upomínku na ni.“ — Matouš 26:6–13; Jan 12:1–7.
14. a) Kdo byl též mezi těmi, jimž se Ježíš zjevoval po svém vzkříšení? b) Byly ženy mezi těmi, na které byl vylit svatý duch v letnicovém dni?
14 Ženy byly mezi těmi, jimž se Ježíš zvlášť zjevil ve dni svého vzkříšení z mrtvých. (Matouš 28:1–11; Jan 20:1–18) Po Ježíšově výstupu do nebe byly ve sboru asi sto dvaceti lidí, kteří se pravidelně scházeli, aby očekávali sestoupení svatého ducha, „některé ženy a Marie, Ježíšova matka“. (Skutky 1:3–15) Některé z těchto žen, nebo i všechny, byly nepochybně v hořejším pokoji v Jeruzalémě v den letnic, kdy byl na tento sbor seslán svatý duch v zázračné podobě a všichni začali mluvit různými jazyky. (Skutky 2:1–12) Že v tom byly zahrnuty i ženy, to bylo ve shodě s proroctvím Joele 2:28–32, které se tak, jak vysvětlil apoštol Petr, začalo splňovat před všemi, kteří to viděli a slyšeli.
15. Jak ukazuje Petrovo vysvětlení, že tam byly i ženy pomazány svatým duchem, a jakými dary tedy byly obdařeny?
15 Petr řekl udivenému zástupu, který se shromáždil, mimo jiné i toto: „Skrze proroka Joele bylo řečeno: ‚„A v posledních dnech“, praví Bůh, „vyleji něco ze svého ducha na tělo všeho druhu a vaši synové a vaše dcery budou prorokovat a vaši mladíci budou vídat vidění a vaši starci budou míti sny; a i na své otroky a na své otrokyně vyleji v těch dnech něco ze svého ducha a budou prorokovat.“‘“ (Skutky 2:13–18) Skutečnost, že v Joelově proroctví je vysloveně zmínka o ‚dcerách‘ a ‚otrokyních‘, vyžadovala, aby ženy v onom 120tičlenném sboru byly pomazány svatým duchem, aby se Joelovo proroctví přesně splnilo do všech podrobností. A tak od toho letnicového dne roku 33 n.l. mluvily oddané, pokřtěné ženy, které byly poctěny dary ducha, nenaučenými cizími jazyky a prorokovaly, což neznamená, že by byly nezbytně předpovídaly důležité budoucí události, ale prostě mluvily o biblických pravdách.
16. Za jakých okolností potřebuje žena pokrývku hlavy při sborovém shromáždění podle vysvětlení apoštola Pavla?
16 Prorokování žen a jejich mluvení cizími jazyky nevytvořilo tehdy v Jeruzalémě v letnicovém dni žádný problém, jestliže ženy byly zahaleny nebo měly „znak autority“ na hlavě. Tehdy platil židovský zákon, že žádná žena neměla být spatřena na veřejnosti bez závoje. Bylo vhodné, aby křesťanská žena na shromáždění sboru prorokovala nebo se hlasitě modlila, aniž měla pokrytou hlavu na znamení, že uznává muže jako hlavu ženy? Ne! Apoštol Pavel vysvětluje v 1. Korintským 11:4–7 proč, když říká: „Každý muž, který se modlí nebo prorokuje s pokrytou hlavou, hanobí toho, jenž je jeho hlavou [nebo doslovně: hanobí svou hlavu]; ale každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nepokrytou hlavou, hanobí toho, jenž jest její hlavou [nebo doslovně: hanobí svou hlavu], neboť je to totéž, jako by byla ženou s oholenou hlavou. Neboť jestliže se žena nezahaluje, nechť se i ostříhá; ale je-li to hanebné pro ženu, aby byla ostříhána nebo oholena, nechť se potom zahaluje. Neboť muž by si neměl pokrývat hlavu, jelikož je Božím obrazem a slávou, ale žena je slávou mužovou.“
Kdy má mlčet
17. Je podle toho, co je řečeno v 1. Korintským, 14. kapitole, správné, aby ženy mluvily nahlas při všech shromážděních sboru?
17 Na shromáždění sboru, o kterém je zde mluveno na základě dopisu, který napsali Korinťané Pavlovi, bylo přípustné, aby oddaná, pokřtěná křesťanská žena, která měla zázračný dar ducha, prorokovala nebo se hlasitě modlila za celý sbor. To jest za předpokladu, že měla pokrývku hlavy neboli ‚znak autority na hlavě‘. (1. Korintským 7:1; 11:10) Takové shromáždění se snad lišilo od schůzky sboru, o které je mluveno v 1. Korintským 14:31–35, kde o ní Pavel říká: „Všichni můžete prorokovat, jeden za druhým, aby se všichni poučili a byli povzbuzeni. A dary ducha proroků mají být řízeny proroky [ne prorokyněmi]. Neboť Bůh není Bohem nepořádku, ale pokoje. Jako ve všech sborech svatých, ať jsou ženy ve sboru potichu, neboť jim není dovoleno mluvit, ale ať jsou v podřízenosti, jak říká i Zákon. Jestliže se tedy chtějí něčemu naučit, ať se ptají svých vlastních manželů doma, neboť je potupné, aby žena mluvila ve sboru.“
18. a) Při kterém shromáždění měly být ženy podle Pavla „potichu“ a v jakém smyslu jim nebylo „dovoleno mluvit“? b) Čeho by se křesťanská žena měla pečlivě vystříhat při jakémkoli shromáždění sboru?
18 Avšak z toho, co Pavel říká ve verších 23–25 je patrno, že toto shromáždění sboru, kde měla žena mlčet a nemluvit ani pod inspirací Božího ducha, je veřejné shromáždění sboru. Při této příležitosti se celý sbor schází na jednom místě a ‚obyčejným lidem neboli nevěřícím‘ je dovoleno vejít a naslouchat a pozorovat, aby se naklonili k uctívání Boha a prohlásili: „Bůh je skutečně mezi vámi.“ Při žádné schůzce členů sboru žena ovšem nevyslovila svůj nesouhlas s mužem nebo se nepustila do sporu o biblickém učení. Protože při takovém veřejném shromáždění sboru nemluvila, to jest neprorokovala nebo se hlasitě nemodlila, nemusela mít nezbytně pokrytou hlavu ‚znakem autority‘, jestliže jí to dovolovalo její křesťanské svědomí a jestliže to nebylo proti zákonu nebo zvyku země, neboť tím by přivedla pohanu na sebe i na sbor, k němuž patřila.
19. Co psal apoštol Pavel Timoteovi o této věci a jak je žena chráněna tímto uspořádáním?
19 Ve shodě s tím, jaké je správné chování na takovém veřejném druhu shromáždění sboru, jsou i slova apoštola Pavla Timoteovi o sborových uspořádáních: „Žena nechť se učí v tichosti, s plnou podřízeností. Nedovoluji ženě učit nebo vykonávat autoritu nad mužem, ale aby byla v tichosti. Neboť nejprve byl stvořen Adam, potom Eva. Adam též nebyl podveden, žena však byla důkladně podvedena a upadla do přestoupení. Bude však [žena, ne Eva] uchráněna rozením dětí, jestliže setrvají ve víře a lásce a v posvěcení se zdravou myslí.“ (1. Timoteovi 2:11–15) Z těchto apoštolských slov je zřejmé, že ženino duchovní zdraví a její svoboda od určitých pokušení jsou chráněny tímto omezením, které je jí uloženo ve sboru.
20, 21. Komu Bůh dával, jak jsme viděli, přednost v křesťanském sboru, pokud jde o úřední odpovědnosti, a jak je to zdůrazněno v Efezským 4:7–13?
20 Je jasné, že nejvyšší Bůh Jehova jednal týmž způsobem s křesťanským ‚sborem Božím‘ neboli duchovním Izraelem jako s židovským sborem předkřesťanských dob neboli přirozeným, obřezaným Izraelem. To znamená, že Bůh dával přednost mužským osobám, mužům, pokud jde o úřední odpovědnosti v teokratické organizaci. Tato skutečnost je nám zdůrazněna v Efezským 4:7–13, kde apoštol Pavel píše:
21 „Každému z nás byla dána nezasloužená dobrotivost podle toho, jak Kristus vyměřil volný dar. Proto říká: ‚Když vstoupil do výše, uchvátil zajatce, dal dary na lidech.‘ [Žalm 68:18, NS; 68:19, KB] Co tedy znamená výraz ‚vystoupil‘, než že též sestoupil do nižších sfér, to je na zem? Ten, kdo sestoupil, je rovněž ten, kdo vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby dal plnost všem věcem. A dal některé za apoštoly, některé za proroky, některé za evangelisty, některé za pastýře a učitele s ohledem na školení svatých pro služební dílo, pro vybudování těla Kristova, až všichni dospějeme k jednotě ve víře a v přesném poznání Syna Božího, v plně dospělého muže, k míře vzrůstu, který náleží k plnosti Kristově.“
„Dary na lidech“
22. Jak víme, že všichni tito ‚apoštolé‘, ‚proroci‘, ‚evangelisté‘ a jiní, kteří byli dáni jako „dary“, byli muži?
22 V tomto citátu z Pavlova dopisu jsou slova ‚apoštolé‘, ‚proroci‘, ‚evangelisté‘, ‚pastýři a učitelé‘ vesměs v mužském rodě. Tato skutečnost je jasně ukázána v Americkém překladu (od Smithe a Goodspeeda), který podává Efezským 4:11 takto: „A dal nám některé muže za apoštoly, některé za proroky, některé za evangelisty, některé, aby pásli a učili.“ Překlad doktora Moffata uvádí: „Propůjčil některé muže za apoštoly, některé za proroky, některé za evangelisty, některé aby pásli a učili.“ A tak tyto „dary“, které dal Pán Ježíš Kristus po svém vystoupení do nebe jako představitele Jehovy Boha, byly „dary na lidech“ (Efezským 4:8), „dary v podobě lidí“. (Žalm 68:18, Překlad nového světa) Tito muži byli v duchovním smyslu „starší muži“ (presbýteroi). Pouze tak byli způsobilí, aby zastávali tak odpovědné postavení v ‚Božím sboru‘.
23. Kdo má být použit jako „dozorce“ a „pomocný služebník“, jak ukazují Pavlovy dopisy Timoteovi a Titovi?
23 V plné shodě s tím, když apoštol Pavel píše Timoteovi o požadavcích pro služební postavení „dozorců“ (epískopoi) a „pomocných služebníků“ (diákonoi) ve sboru, uvádí zvlášť, že to musejí být muži a že muž smí usilovat o služební postavení ve sboru. Proto Pavel říká, že jestliže je dozorce nebo i pomocný služebník ženatý, musí být každý „mužem jedné ženy“. (1. Timoteovi 3:1–10, 12) Podobně dal Pavel Titovi pokyny, aby „provedl jmenování starších mužů [presbýteroi] . . . je-li někdo bez obžaloby, manžel jedné ženy, . . . Neboť dozorce [epískopos], jako Boží správce, musí být bez obžaloby.“ — Titovi 1:5–7.