Skutky apoštolů — zpráva o smělém a horlivém vydávání svědectví

ASI tři a půl roku kázal Ježíš Kristus odvážně Boží království. Potom byl usmrcen. Byl skutečně Božím Synem, jak říkal? Podle zásady, kterou později vyřkl židovský učenec Gamaliel, by jeho smrtí skončilo jeho dílo, pokud by bylo pouze od něho. Jestliže to však bylo Boží dílo a on byl Boží Syn, pak jeho smrt je nemohla zastavit. — Sk. 5:35–39.

Smělé a horlivé vydávání svědectví Ježíšových učedníků po jeho vzkříšení z mrtvých dokazuje, že Ježíš byl skutečně Boží Syn a že jeho dílo vycházelo od jeho Otce. Přes mohutný odpor, s nímž se museli jeho učedníci setkat, měli sílu oznamovat daleko a široko dobré poselství o Božím království. O tom všem podávají zprávu Skutky apoštolů.

Kdo napsal Skutky apoštolů? Důkazy, jak vnitřní, tak i mimobiblické, ukazují, že pisatelem byl Lukáš.a Skutky apoštolů prozrazují, že učedník Lukáš byl nejen poctivý a pozorný kronikář, ale také pečlivý a vzdělaný historik.

Skutky apoštolů začínají Ježíšovým vstoupením do nebe a končí Pavlovým vězením v Římě. Popisují rozmezí dvaceti osmi let, od roku 33 do roku 61 n. l. Velmi pravděpodobně byly napsány okolo roku 61 n. l., protože není zmínka o tom, že Pavel předstoupil před césara, ani že Nero pronásledoval křesťany, což se stalo roku 64 n. l. Protože Lukáš byl v Římě Pavlovým druhem (Kol. 4:14; 2. Tim. 4:11), je rozumné se domnívat, že napsal Skutky apoštolů právě tam.

Prvních dvanáct kapitol Skutků apoštolů pojednává hlavně o Petrově kazatelské činnosti, zbylých šestnáct o Pavlově. Skutky ukazují, že svědectví o království bylo dáváno nejprve Židům, pak Samaritánům a nakonec pohanům. Pojednávají též o rozšíření dobrého poselství z Jeruzaléma až do Říma. — Sk. 1:8.

Ježíšovi učedníci to přirozeně nemohli dělat z vlastní síly. Byl to Boží svatý duch, který je učinil schopnými vydávat směle a horlivě svědectví. Vydávali svědectví o vzkříšeném Ježíši Kristu. Vydávali však také svědectví o Jehovovi Bohu a jeho království. Ano, ve Skutcích apoštolů se mluví o Bohu dvakrát tak často, jako o Ježíši Kristu. A zejména, když kázali pohanům, vydávali nejprve svědectví o existenci a dobrotě stvořitele Jehovy Boha. — Sk. 14:14–17, 17:22–31.

PETR PŘIJÍMÁ VEDENÍ

Skutky začínají Ježíšovými slovy na rozloučenou s učedníky a jeho vystoupením do nebe. Matěj je zvolen jako náhrada za Jidáše Iškariotského; je to krok navržený Petrem. Pak čeká 120 učedníků poslušně v jedné horní místnosti v Jeruzalémě na to, až Jehova Bůh na ně vylije slíbeného utěšitele neboli svatého ducha; to se děje o svátku letnic a umožňuje jim to mluvit směle a v různých jazycích Židů, kteří přišli z mnoha různých zemí o letnicích do Jeruzaléma. Opět přebírá vedení apoštol Petr, což vede k tomu, že toho dne asi tři tisíce lidí ‚radostně přijímá jeho slova celým srdcem a je pokřtěno‘. — Sk. 2:41.

Kapitoly tři až pět říkají více o smělém a horlivém svědčení apoštolů o ‚jediném jménu pod nebem, jímž máme být zachráněni‘. (Sk. 4:12) Výmluvnost Petra a Jana způsobila, že jejich protivníci poznali, že chodili s Ježíšem. (Sk. 4:13) Na příkaz, aby přestali s kázáním, odvážně odpověděli: „Rozhodněte sami, zda je spravedlivé před Bohem poslouchat vás více než Boha . . . Nemůžeme přestat mluvit o věcech, které jsme viděli a slyšeli.“ Když jim pohrozili a propustili je, „šli ke svým lidem“ a oznámili jim, co se stalo. Pak prosili všichni „jednomyslně“ Boha, aby jim dovolil, ‚aby stále mluvili jeho slovo se vší smělostí‘. Na nový příkaz, aby již nekázali, beze strachu odpověděli: „Musíme poslouchat Boha jako vládce spíše než lidi.“ — Sk. 4:19, 20, 23, 24, 29, 31; 5:29.

Z následujících dvou kapitol se dovídáme o Štěpánovi, jednom ze sedmi, kteří byli vyvoleni, aby rozdělovali pokrm vdovám. „S milostí a mocí“ činil velké zázraky a vydal působivé svědectví, kterému jeho protivníci nemohli odporovat. (Sk. 6:8) Zuřivě jej vlekli před sanhedrin, kde je jeho smělé svědectví tak rozhněvalo, že ho ukamenovali; stal se tak prvním křesťanským mučedníkem. Pronásledování přibývalo. Přestali však učedníci proto kázat? Ne. Všude, kam byli rozptýleni, „oznamovali dobré poselství“. — Sk. 8:4.

Kapitola devátá líčí, jak Saul z Tarsu, zuřivý pronásledovatel, byl obrácen na víru. Jak se to stalo? Zjevil se mu vzkříšený Ježíš ve světle, které jej osvětlilo. Když opět nabyl zraku, stal se i Saul, později známý jako Pavel, smělým a horlivým kazatelem, který byl nyní sám pronásledován. Desátá kapitola je důležitá pro zprávu, jak Bůh použil Petra, aby přinesl dobré poselství prvnímu obrácenému z pohanů, římskému důstojníkovi Korneliovi.

Pak čteme o tom, jak Herodes dal popravit apoštola Jakuba, aby se zalíbil Židům, a že dal Petra uvrhnout do vězení s úmyslem dát jej také popravit. Avšak Bůh zamýšlel s Petrem něco jiného, a proto byl Petr osvobozen ze žaláře andělem. ‚Jehovovo slovo rostlo a šířilo se.‘ — Sk. 12:24.

PAVLOVY TŘI MISIJNÍ CESTY

Třináctá kapitola líčí, jak se Pavel a Barnabáš vydali na první misijní cestu. Cestovali sta kilometrů, navštívili mnoho měst, vykonali mnoho zázraků a ‚mluvili tak směle‘, že ‚velké množství uvěřilo‘. Vždy znovu museli opustit města, protože byli krutě pronásledováni. Jednou byl Pavel dokonce kamenován a zůstal ležet jako mrtvý. Když přišel k vědomí, pokračoval, „posiloval duše učedníků, povzbuzoval je, aby zůstali ve víře a říkal: ‚Musíme vstoupit do Božího království skrze mnohá soužení.‘“ — Sk. 14:1, 3, 22.

V 15. kapitole je popisována schůzka apoštolů a starších mužů v Jeruzalémě, která měla objasnit otázku obřízky. Obrácení z národů se nemuseli dát obřezat, „neboť svatý duch a my sami jsme usoudili nepřidávat vám další břemeno, kromě těchto nezbytných věcí: abyste se zdržovali věcí obětovaných modlám a krve a uškrceného a smilstva“. — Sk. 15:19, 20, 28, 29; 21:25.

Pro svou druhou misijní cestu si Pavel zvolil jako společníka Sílu a cestou se k nim přidal Timoteus. Když byli ve vidění vyzváni, aby šli do Makedonie (nynější Řecko), aby tam pomohli, odebrali se do Filipp. Úspěšná kazatelská činnost vedla opět k nepokojům a Pavel a Sílas se dostali do vězení. Zemětřesením byli osvobozeni. To vedlo k tomu, že vězeňský dozorce se stal věřícím. Šli dále do Tessaloniky a Bereje; měli mnoho úspěchů, ale přece byli nuceni opustit obě města, protože propuklo velké pronásledování. (Sk. 16:9 až 17:15) Po příchodu do Atén kázal Pavel směle na tržišti; filozofy byl odveden před areopag, kde vydal velkolepé svědectví o Bohu, Stvořiteli, o jednotě lidského rodu a Ježíšově vzkříšení. (17:16–34) Když potom přišel do Korintu, nalezl tam tolik zájmu, že tam zůstal osmnáct měsíců. — 18:1–17.

Po svém návratu do domovské základny v Antiochii a po pobytu tam se Pavel odebírá na svou třetí misijní cestu. Přichází do Efezu, kde v synagóze a pak i na jiných místech po dva roky ‚směle mluví‘. (Sk. 19:8–10) Vykoná celou řadu zázraků a mnoho lidí uvěří. Jeho úspěch opět vyvolává nepokoje, ale přece proto nemusí opustit město. Na zpáteční cestě do Jeruzaléma povolává k sobě do Milétu starší muže z Efezu, kde je upozorní na vlastní nesobecké jednání a udělí jim znamenitou radu: „Dávejte pozor sami na sebe a na celé stádo, v němž vás svatý duch jmenoval jako dozorce.“ Nakonec říká: „Ukázal jsem vám ve všem, že takovou usilovnou prací musíte pomáhat těm, kteří jsou slabí.“ Vyzývá je také, aby mysleli na Ježíšova slova: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ — Sk. 20:17–35.

PŘED VLÁDCI A VE VĚZENÍ

Posledních osm kapitol Skutků apoštolů jedná většinou o Pavlově vězení. Mluví o tom, jak dal bez bázně svědectví Židům a římským vládcům, jak se mu Ježíš nadpřirozeným způsobem zjevil a přikázal mu kázat. Aby byl souzen podle práva, odvolává se k césarovi.

Cesta do Říma je přerušena velkou bouří, po níž loď naráží na mělčinu a zcela se rozbíjí. Ale, jak ujistil anděl Pavla, všichni na palubě jsou schopni doplavat bezpečně na břeh. Tři měsíce nato Pavel a jeho spolucestující pokračují v plavbě do Říma a setkají se s křesťanskými bratry v mořském přístavu Puteoli, odkud pak cestují dále do Říma. Tam Pavel shromáždí význačné Židy a vydá jim svědectví; někteří uvěří, ale mnozí ne. Dva roky zůstal Pavel „ve svém vlastním najmutém domě a laskavě přijímal všechny, kteří k němu přišli, a kázal jim Boží království“. — Sk. 28:30, 31.

Pověst, kterou si vydobyli tito první křesťané, jasně ukazuje, že dílo, které začal Ježíš, je Boží a ne lidské. Pod vedením svého vzkříšeného Mistra a silou Božího svatého ducha mohli směle, horlivě a velmi úspěšně vydávat svědectví a tím se mnoho tisíců lidí stalo věřícími. Jak píše apoštol Pavel v jednom ze svých dopisů, vedla jejich horlivost k tomu, že „bylo kázáno v celém stvoření, jež je pod nebem“. — Kol. 1:23.

[Poznámka pod čarou]