V Kolumbii se rozšiřuje poznání o Jehovovi

KOLUMBIE je země rozporů, stejně jako sousední země, v nichž se rovněž mluví španělsky. Někteří lidé také říkají, že existují dvě Kolumbie: městská a venkovská. Velká část země je sice ještě velmi zaostalá, ale města, která vyrůstají rychle jako houby, je možno porovnat s jinými moderními velkoměsty na světě. Bogotá, hlavní město je již dávno označované jako „jihoamerické Atény“, protože má mnoho univerzit a vyvíjí velké úsilí v kulturní oblasti. Naproti tomu ve venkovských provinciích Cordóba a La Guarija je obyvatelstvo ještě ze 60 až 80 procent negramotné.

Ještě před několika lety byli křesťanští svědkové Jehovovi v této převážně katolické zemi prakticky neznámí. V roce 1942 zde byli pouze dva domorodí Kolumbijci, kteří vykonávali biblické výchovné dílo, jež svědkové Jehovovi konají všude na světě. Nyní je v celé Kolumbii 16 286 „Božích spolupracovníků“. (1. Kor. 3:9) Přitom je nápadné, že 8 902 těchto svědků bylo pokřtěno jen v posledních třech letech.

KOLUMBIJCI SE OBRACEJÍ K BIBLI

Od druhého vatikánského koncilu, který v roce 1962 svolal papež Jan XXIII., významně vzrostl zájem o Bibli.

Aby bylo vyhověno poptávce po biblické literatuře, vyexpedovala jen v roce 1975 kolumbijská odbočka Společnosti Strážná věž 351 764 Biblí a biblických příruček. Před dvaceti lety bylo v jednom roce rozesláno pouze 7 815 publikací.

Co vede tolik lidí k tomu, aby studovali Bibli s Jehovovými křesťanskými svědky? Jak ukazují další zprávy, jsou k tomu různé důvody. Mnozí lidé jsou například upřímní ve své zbožnosti, ačkoli byli zotročeni falešným náboženstvím. Svědkové Jehovovi, kteří napodobují apoštola Pavla, zvěstují těmto lidem toho, ‚komu nevědomky přinášejí zbožnou oddanost‘. — Sk. 17:23.

Stejně jako Pavel šel jednoho dne jeden svědek Jehovův kázat dobré poselství. V témž bloku domů — jen opačným směrem — vybírala jedna katolička peníze pro svou církev. Když se oba sešli u jedněch dveří, byli pozváni, aby vešli. Majitelka domu sice neměla zájem o poselství o království, ale zajímala se o ně žena z církve. Přijala knihu Pravda, která vede k věčnému životu, a ještě v témž týdnu s ní bylo zahájeno studium. Nyní je oddanou služebnicí Jehovovou. Stále ještě navštěvuje lidi, ale nyní ze zcela jiné pohnutky. Nyní také přesně ví. komu přináší svatou službu. — Mat. 4:10.

Mnozí Kolumbijci mají dnes v hmotném ohledu více, než kdysi měli jejich rodiče. Ale jiní žijí stále ještě hlavně z ruky do úst. Mnozí soucitní Kolumbijci chtějí usnadnit svým postiženým krajanům jejich těžký úděl, a proto se věnují sociální práci. Takoví lidé, kteří milují spravedlnost často věnují pozornost poselství o Božím království.

Potvrzuje to následující případ. Jedna jeptiška z klášterního společenství „Dcery Marie, vykupitelky“ v San Juan (Kostarika) studovala šest let filozofii a kritický výklad Bible. Zcela otevřeně řekla:

„V klášteře jsem Boha nepoznala. Sobectví, konkurenční duch a nesmyslná cvičení zaměřená na hmotné věci, což patřilo ke klášternímu životu — to všechno podle mého názoru neodpovídalo životu, který by měl smysl a byl hoden úsilí, což by mělo být spojeno se službou Bohu. Došla jsem k závěru, že Bůh neexistuje a že Bible je tudíž lidským výtvorem.

Vrátila jsem se do vlasti, do Medellínu v Kolumbii. Krátce nato mě začaly zajímat sociální problémy Kolumbie. Celý rok jsem se podrobně zabývala domorodými skupinami obyvatelstva v provincii Chocó, a potom jsem se rozhodla, že se připojím k levicovým hnutím. Osm měsíců jsem vedla rozhovory s jejich různými vůdci, a došla jsem k poznání, že mají hlavně zájem na tom, aby osobně vynikli a získali uznání. Život mi připadal nesmyslný a bezúčelný, a proto jsem se rozhodla, že se vystěhuji, abych si vydělala peníze.

Když jsem se v Bogotě připravovala na cestu, poznala jsem jednu ženu, která byla svědkyní Jehovovou, a spřátelily jsme se. Když jsem ji jednou navštívila na venkově, doprovázela jsem ji na několik biblických studií, které vedla v blízkosti svého bydliště. Byla jsem překvapená, když jsem viděla, jak tito prostí lidé dobře rozuměli Bibli a věděli, jak ji mají uplatňovat ve všech oblastech života. Položila jsem si otázku: ‚Byla Bible nakonec přece inspirovaná Bohem?‘

Když jsem se vrátila do Bogoty, nejdříve jsem vyhledala svědky Jehovovy. Odpovědi, které mi poskytli z Bible, mne přesvědčily, že káží Boží slovo, a tudíž pravdu.“

Nyní je tato bývalá jeptiška oddanou, pokřtěnou služebnicí Jehovovou a radostně oznamuje Boží království jako jediný prostředek k odstranění sociálních nespravedlností.

MLADÍ PŘÍZNIVĚ REAGUJÍ

Před necelými čtyřmi lety si jeden velký černý americký hippie, který žil v Cali v Kolumbii, ještě myslel, že svědkové Jehovovi jsou příliš lhostejní k nespravedlnostem na světě. Když se poprvé se svou přítelkyní účastnil biblického studia, které vedl jeden misionář svědků Jehovových, „číhal jako rys“. Docela však zkrotl, když poznal, že to co slyší, je jediná možnost, aby bylo uskutečněno zlepšení světových poměrů. Se svou přítelkyní uzavřel sňatek a deset měsíců po svém prvním studiu byli pokřtěni.

Tito noví svědkové neopomněli mluvit o tom, co se naučili, se svými přáteli z řad hippies. Vedlo to k tomu, že jeden šestnáctiletý chlapec, který byl členem rockové hudební skupiny a pocházel z bohaté rodiny, nápadně změnil způsob svého života. Vypadal daleko lépe, když si dal ostříhat vlasy, které si před tím nechal růst tři roky, a nechodil již v průsvitných dámských halenkách, ale ve slušných košilích. Když s ním bylo vedeno studium téměř denně, jeho touha po pravdě postupně zatlačila všechnu touhu po drogách. Pouhých šest měsíců po svém prvním studiu byl pokřtěn spolu s oběma dřívějšími hippies. Od té doby věnuje celý svůj čas rozšiřování poznání o Jehovovi.

Jeden patnáctiletý chlapec, který studoval v Barraquille na střední škole, začal užívat drogy. Popisuje, jak to působilo na jeho myšlení:

„Nemohl jsem již správně myslet. Můj duch byl tak neklidný, že jsem již v noci nemohl spát. V zoufalství jsem myslel na sebevraždu.

Když jsem jednoho sobotního večera hledal něco ke čtení, našel jsem ve ve skříni knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Jeden svědek Jehovův se kdysi marně snažil studovat ji se mnou. Ale nyní se mi vůbec nechtělo odložit ji. Učinil jsem to až v šest hodin ráno. Tato kniha ve mně vzbudila naději, že ještě najdu něco lepšího v životě. Byl jsem tak nadšen tím, co jsem četl, že jsem o tom mluvil se všemi ve svém nejbližším okolí. Ale moji rodiče se nad mou reakcí velmi rozčilovali a rozhodli se, že se mnou v pondělí půjdou k jedné psychiatričce.

Následující středu mě navštívil opět svědek Jehovův a začal se mnou biblické studium. Když se o tom dověděla psychiatrička, naléhavě mě prosila, abych studoval s nějakou jinou skupinou, jen ne se svědky Jehovovými. Řekla: ‚Skutečně se z toho pomateš.‘ Viděl jsem však, že se svědkové upřímně snaží pomoci mi. Chtěli mi poskytnout stejnou naději, kterou měli sami, a tato naděje měla přimět skutečně každého, aby se změnil.“

K psychiatričce již tento mladík nikdy nešel. Dále studoval Bibli se svědky a navštěvoval jejich shromáždění. Snaží se činit výlučně Boží vůli a nyní studuje Boží slovo s jiným mládencem, který má problém s užíváním drog.

Svědkové, mladí i staří, žijí důsledně podle svého poznání Boha, a to často působí, že mohou pomoci jiným poznat cestu pravdy. Jeden svědek z Bucaramanga, který nechtěl ve svém obchodě prodávat tabákové výrobky, měl následující zkušenost:

Jeden muž, který chtěl v tomto obchodě cigarety, se dověděl, že se zde neprodávají. Po krátkém uvažování řekl: „Jestliže neprodáváte tabák, jistě k tomu máte nějaký důvod, a ten bych se rád dověděl.“ Svědek mu vysvětlil, že mu jeho biblicky školené svědomí nedovoluje prodávat lidem ve svém okolí něco, co je zotročuje a škodí jejich zdraví. (Mat. 22:39) To na muže hluboce zapůsobilo a chtěl vědět více. Bylo s ním zavedeno biblické studium a nyní navštěvuje shromáždění.

„OHROMNÉ POKROKY“

Svědkové Jehovovi rozšiřují v zemi poznání o Jehovovi, a to jim přineslo uznání různých státních míst. Například jeden soudce, který si v odbočce objednal Bibli, napsal:

„Především vám chceme popřát štěstí ve Vašem chvályhodném díle, které konáte mezi celým kolumbijským obyvatelstvem bez rozdílu a často s překonáváním velkých těžkostí a projevů nepřátelství. . . Povzbuzujeme vás, abyste pokračovali ve svém díle, a doufáme, že nový zákon, který poskytuje všem náboženstvím stejná práva, Vám ulehčí Vaše úkoly.“

Jeden reportér napsal v článku, který vyšel ve známem listu El Espectador:

„V apoštolské římskokatolické církvi je patrný stále větší úpadek, ale jiné náboženské společnosti a sekty vykazují ohromné pokroky. Například společnost známá jako svědkové Jehovovi získává v Kolumbii denně nové stoupence. Svědkové mají vysokou morální a duchovní úroveň a poskytují katolíkům v každodenním životě vynikající příklad.

Ačkoli nepatříme ke svědkům Jehovovým, můžeme potvrdit, že tito křesťané se vyznačují čestností, úctou k druhým, snahou osvojit si užitečné poznatky, rozvážností a přáním konat druhým dobré. . . Nikdy nemají těžkosti, když hledají místa pro své shromáždění, protože jsou mimořádně pořádní a čistí.“

ZE ZADNÍHO DVORA DO SPORTOVNÍ HALY

Podnětem k tomuto výroku reportéra byl mezinárodní sjezd „Božské vítězství“, který uspořádali svědkové Jehovovi v lednu 1974 v Bogotě. 23 409 návštěvníků naplnilo novou městskou halu do posledního místa. Dříve měli svědkové své místo v této zemi v zadních dvorech a v dílnách — na každém místě, které bylo dost velké, aby pojalo těch nemnoho posluchačů, kteří byli očekáváni. Dnes naproti tomu pořádají své sjezdy v největších kongresových prostorách, které existují v městech.

Ještě před deseti lety město Barranquilla odmítlo dovolit svědkům,

aby pro své sjezdy použilo městských parků. Když jim bylo nakonec dovoleno použít městské sportovní haly, byla vyžadována nesmírně vysoká cena. Ale po několika dalších žádostech byl dán nakonec včas souhlas k přijatelné ceně a byla použita sportovní hala. Při posledním sjezdu, který se opět konal ve stejné hale, nebylo požadováno vůbec nic. Proč ne? Protože podle vysvětlení úřadu starosty města „shromáždění není za účelem zisku, vstup je zdarma a svědkové Jehovovi obvykle zanechávají prostor v lepším stavu, než jak jej přijali.

Často jsou svědkové ochotni k velkým obětem, aby mohli navštívit tyto sjezdy, při nichž získávají poučení o pravdě a radují se ze srdečného společenství se svými bratry. Dvaadvacet mužů, žen a dětí ze sboru v Zapata (Antioquia) muselo jít pěšky jedenáct hodin, než došli k autobusu, který je dovezl ke krajskému sjezdu.

SÁLY KRÁLOVSTVÍ — PŘÍZNAK RŮSTU

Také stavba sálu království je příznakem růstu. Před deseti lety sotva nějaký sbor měl vlastní místo pro shromáždění. Dnes má třetina sborů svůj vlastní sál a mnohé se o něj dělí s jiným sborem.

Tyto pěkné a prostorné sály království nesmírně přispěly k tomu, že svědkové Jehovovi jsou uznáváni jako součást tamější společnosti. Mnoho dalších lidí se tak přiklonilo k organizaci, aby ji blíže poznali. Sály kromě toho poskytují potřebné místo, protože často je počet přítomných dvojnásobně vyšší, než kolik je v místě svědků.

V minulém roce se při slavnosti na památku Kristovy smrti účastnilo 56 924 osob — téměř čtyřnásobný počet ve srovnání s počtem svědků v celé Kolumbii.

Všichni svědkové Jehovovi v této zemi — jak vzdělaní lidé z města, tak i prostí, tvrdě pracující campesinos neboli rolníci — ‚stojí v jednom duchu a bojují jako jedna duše, bok po boku, za víru v dobré poselství‘. (Fil. 1:27) Sbor v El Caimán (Antioquia) je dobrým příkladem horlivosti, kterou svědkové projevují pro „víru v dobré poselství“. Aby mohli poslat kolumbijské odbočce měsíční zprávu o své kazatelské činnosti, musí někdo z tohoto sboru jít osm hodin pěšky a potom ještě jet čtyři hodiny autobusem, aby ji mohli dát na poštu.

‚PŘIJÍMAT POZNÁNÍ O JEDINÉM PRAVÉM BOHU‘

Je Pánova vůle, aby kolumbijskému obyvatelstvu přitékalo ještě více „ vody života“? Všechno nasvědčuje tomu, že to můžeme předpokládat. — Zjev. 22:17.

Tři svědkové z Barrancabermeja (Santander) nedávno cestovali dvě hodiny do malého města Yarima. Věděli, že toto území je známé jako partyzánské středisko, a proto tam jeli se smíšenými pocity. Ale jak byli přijati! Za krátkou dobu rozšířili všechny své biblické spisy. Když se za několik dnů vrátili zpět lépe vyzbrojeni, brzy zase neměli nic z toho, co si vzali s sebou. Za pouhých pět hodin dali do rukou těchto prostých lidí 300 Biblí a knih a stovky časopisů.

Z jednoho vzdáleného území v Antioquie přišel do odbočky dopis od někoho, kdo se napil z „vody života“:

„Píši vám, abych se zeptal, zda byste mne mohli laskavě navštívit a studovat se mnou Bibli. Poznal jsem mnoho sekt, ale žádná mi neposkytla vnitřní pokoj, který si přeji a který si je možno získat poznáním pravé cesty, na níž lze jednoho dne získat odměnu, který náš nebeský Otec nabízí lidem činícím jeho vůli. Četl jsem jednu a vašich knih, Cesta k pravému míru a bezpečí, a chtěl bych vás nyní srdečně pozvat, abyste nás zde v Yalí navštívili.“

Ano, Jehova stále ‚dokořán otevírá srdce lidí, aby dávali pozor na to‘, o čem mluví jeho praví služebníci. A pokud tito upřímní lidé hledající pravdu říkají: „Navštěvujte mne a studujte se mnou Bibli“, Svědkové Jehovovi to velmi rádi činí, protože vědí, že „to znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu“. — Jan 17:3; Sk. 16:14, 15.