Zřízení pevnosti pravdy na Okinawě
OKINAWA — toto jméno vzbuzuje vzpomínku na nejkrvavější boje za války v Pacifiku. Rozhořčený boj, který začal 1. dubna 1945, skončil 22. června sebevraždou generálů a přežijících vojáků japonského císařského vojska. Na americké a japonské straně zemřelo celkem více než 70 000 vojáků a společné ztráty civilního obyvatelstva dosáhly strašného počtu 132 894 osob! Když přežijící na ostrově opustili podzemní úkryty a rodinné hrobky, zjistili, že prakticky vše bylo srovnáno se zemí. Zdáli se být bez jakékoli naděje ve světě. Přece však někteří z nich brzy poznali nádhernou vyhlídku na budoucnost.
Mezi přežijícími byla Jošiko Higa se svým malým synem, která se během války stala vdovou. Jejím protiletadlovým krytem byla ohromná rodinná hrobka z betonu, která byla vystavěna ve tvaru krunýře želvy, což mělo představovat polohu ženy, která rodí dítě. Tato stavitelská forma souvisí s orientální představou, že při smrti se vše „vrací ke vzniku“. Během dlouhých hodin strávených vedle kostí svých předků se Jošiko přesvědčila, že mrtví nejsou ničím jiným, než jak vypadají — jsou neskuteční, jsou neživým prachem. Později přišla do styku s několika svědky Jehovovými z Filipín, kteří přišli na Okinawu, aby zde pracovali. K jejímu překvapení jí ukázali tito svědci v Bibli přesně to, co pozorovala v hrobce — že mrtví jsou bez vědomí a že neexistují. Ukázali jí také v Bibli, že Bůh skrze svého Syna Ježíše Krista učinil pod jeho královským panstvím nádherné opatření povolat mrtvé zpět k životu. — Jan 5:28, 29; 1. Kor. 15:22–24.
Avšak Jošiko rozuměla jen japonsky, což byla pro Filipínce cizí řeč. Jak mohli studovat pomocí její Bible? Podle svých anglických Biblí mohli hledat v japonské Bibli údaje knih, kapitol a veršů. Jejich studijní metoda sestávala z toho, že nechali Jošiko nalézt řadu biblických textů, které patřily k určitému námětu — ať již šlo o stav mrtvých, o jméno a vlastnosti Boží, o přítomnost Krista, o království, nebo jiné náměty. Jošiko si brzy všimla, že „Boží slovo je živé a vykonává moc a je ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč“. (Žid. 4:12) Začala zvěstovat drahocenné biblické poselství těm, které znala.
DOBRÉ POSELSTVÍ SE ROZŠIŘUJE
Mezi přežijícími, kteří věnovali Jošiko sluch v její horlivé svědecké činnosti, byli spolučlenové protestantské církve ze Šuri, starého hlavního města Okinawy. K nim patřila jedna starší dáma jménem Macu Ikahara, která přesvědčila také jiné starší návštěvníky církve o čistém biblickém učení. Ještě s dalšími vystoupili brzy z církve a stali se činnými svědky, kteří následují příklad Ježíše Krista a zvěstují dobré poselství dveře ode dveří. Od roku 1953 navštěvoval pravidelně Okinawu dozorce odbočky a jiní zástupci japonské odbočky Společnosti Strážná věž. V roce 1955 se konal v hlavním městě Naha první krajský sjed, který navštívilo asi 20 osob. Všechny se usadily v jednom hotelovém pokoji na rohožích tatami. Přítomní byli velmi vděčni za celý program, na němž se podíleli dva návštěvníci z Japonska, a mnozí z nich se ihned ujali průkopnické služby plným časem. To byl nepatrný začátek. Ale o 20 let později, v roce 1975, bylo napočítáno na oblastním sjezdu svědků Jehovových na Okinawě více jak 1 400 osob!
K prvním služebníkům plným časem patřila i Macue Tanaka, která zvěstovala věrně jako průkopnice dobré poselství o království v Šuri, dokud po několika letech nezemřela. Její manžel věnoval pozornost poselství teprve tehdy, když slyšel biblický proslov při příležitosti pohřbu své manželky, ačkoli se v domě Tanaky často konala shromáždění skupiny ze Šuri. Hluboce dojat tím, co slyšel v onen den, vzal do ruky Bibli, ve které již jeho žena měla podtrženo mnoho textů, a sám ji začal studovat. Dnes slouží jako 73 letý již 14 let v průkopnické službě, je starším a požívá důvěru křesťanského sboru.
Jednou z dalších prvních průkopnic v Šuri byla Micuko Tomojori, také vdova. Během doby, co vychovávala svou dceru Masako, stala se „zvláštní průkopnicí“ a v období 19 let dopomohla v této službě k oddanosti a křtu dvaceti osobám. Dnes ji doprovází ve službě její dcera. Když dorostl syn zvěstovatelky Jošiko Higa, ujal se také průkopnické služby a dnes je jedním ze dvou cestujících dozorců, kteří navštěvují 21 sborů svědků Jehovových, roztroušených na 6 ostrovech souostroví Rjúkjú, z nichž šestnáct sborů je na samotné Okinawě.
MEZI POHOSTINNÝM LIDEM
Co znamená žít a sloužit na těchto ostrovech? Tyto subtropické ostrovy leží na 24. až 29. stupni severní šířky a mají utěšeně mírnou zimu. Léto je však dlouhé, horké a dusné, a mnohé svědkyně nosí klobouk nebo slunečník. Přesto si však mohou opálit obličej slunečními paprsky, které se odrážejí od korálového prachu, jímž je zem pokryta.
Během měsíce května až listopadu zuří v této oblasti tajfuny. Okna dřevěných domů jsou proto zabedněna prkny, aby lépe čelila bouři a slanému dešti. V roce 1964 se přihnal tajfun a postihl přípravné práce na krajský sjezd svědků Jehovových. V obchodech nebyly jiné potraviny vyjma dýní. Jelikož se v kafeterii při sjezdu podávalo neustále stejné jídlo, nazvali jej někteří svědkové žertovně „dýňovým sjezdem“.
Obyvatelé Okinawy a sesterských ostrovů jsou přívětiví, bezstarostní a pohostinní lidé. Když zde nějaký svědek jde dům od domu, rozprostřou majitelé slaměnou rohož, na kterou si návštěvník usedne, a pak naslouchají, aniž jej přerušují, dokud jim nevydá biblické svědectví. Jsou to tiší lidé a rádi přijímají literaturu a časopisy, které pojednávají o Božím království. Mluví se zde všude japonsky, přece však mnozí starší lidé používají raději různé ostrovní dialekty. V roce 1972 byla Okinawa připojena opět k Japonsku a nyní je nejjižnější provincií země.
ZBOŽŇOVÁNÍ PŘEDKŮ A „YUTA“
Po staletí se zabývali tito ostrovní obyvatelé uctíváním předků, ale jejich náboženství se odlišuje od japonského buddhismu. Je vidět málo chrámů a svatyní. Existuje zde ovšem mnoho náboženských zvyků a ceremonií. Život je zde úzce spjat s rodinou a jejími předky. Když se člověk zeptá domorodce: „Věříte v Boha?“, tak pravděpodobně odpoví: „Věřím jen svým předkům a vkládám v ně důvěru.“ Prakticky v každé rodině lze nalézt buddhistický domácí oltář neboli butsudan. V rámu na oltáři jsou umístěny tabulky na paměť zemřelých neboli ihai. V pevně stanoveném čase se před butsudanem zpívají modlitby, obětuje se kadidlo a obětní jídlo.
Když v rodině vyvstane problém nebo někdo onemocní, je zvykem navštívit médium duchů neboli yuta, aby zjistil příčinu. Tyto návštěvy konají obyčejně ženy, které hrají velkou úlohu v náboženském životě ostrova a které potom vykonávají rituál předepsaný od yuta. Drží se úzkostlivě předpisů, což s sebou často přináší velké výdaje. Kdyby někdo nedodržoval pokyny těchto věštců, byl by varován před těžkými následky, které by z toho mohly vyplynout pro některého člena jeho rodiny. Můžeme si tedy představit, jak se musejí ti, kteří přijímají pravdu, vzdát mnohých pověrečných názorů a ritů.
Přes 30 let považovali jednu ženu za bohyni vesnice. Démoni jí ukazovali, co se děje v sousední vesnici, a její vliv trval i v době, kdy byla upoutána na lůžko. Nakonec poznala pravdu, osvobodila se od všech démonských vlivů a dnes radostně slouží Jehovovi.
V jedné rodině byl mladý syn, který jako první přišel do styku se svědky Jehovovými. Přestože rodiče pracovali a byli zřídka doma, s mladíkem se pravidelně studovalo. Věděl, že jeho matka platila za návštěvy yuta a že měla vidění a sny, o nichž se domnívala, že přicházejí od Boha. Biblickým studiem syn poznal, že yuta není od Boha, ale od ďábla. Ohleduplně vysvětlil své matce, že médium duchů je služebníkem satana. Matka tím byla velmi znepokojena. Ona i její manžel požádali okamžitě o biblické studium. Dnes je celá rodina zproštěna všech démonských vlivů a patří k radostným ctitelům Jehovovým. Matka říká, že význam Ježíšových slov z Jana 8:32: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ skutečně sama pocítila a prožila.
Mnoho jiných mladistvých se raduje, že poznali dobré poselství Bible, a dokazují svou víru skutky. Ve škole na ně často činí nátlak, aby je přiměli účastnit se džuda nebo kendu (šermu), z důvodů svědomí však odmítají tuto činnost, která není v souladu s biblickou zásadou například u Izaiáše 2:4.
VELKÁ ÚRODA SKLIZENA
V roce 1965 byla otevřena odbočka Společnosti Strážná věž v Naha (Okinawa). Jeden dlouholetý havajský misionář Šinichi Tohara se přistěhoval se svou manželkou a dcerou ze sychravého Hokkaida (Japonsko) do subtropické Okinawy, aby se zde ujal nové odbočky. Od té doby vzrostl počet zvěstovatelů království na Okinawě z 217 na skoro 900, z nichž každý pátý poznal Bibli během posledních tří let.
Během války v Indočíně sloužila Okinawa opět za hlavní opěrný bod americké armády. Tisíce Američanů žilo se svými rodinami na ostrově. Když se Karl a Evalyn Emersonovi, kteří sloužili dříve jako misionáři v Koreji, dozvěděli, že anglicky mluvícímu obyvatelstvu na Okinawě je třeba pomoci, přijeli v roce 1968 se svým malým synem na ostrov. Ještě v témže roce byl založen anglický sbor, který čítal každou neděli asi 30 přítomných. Počet těch, kteří se s nimi spojili, rychle vystoupil na více než sto. Ale náhle během dvou měsíců se polovina z nich přestěhovala do jiných zemí. Když se to stalo poprvé, zdálo se, že se sbor z toho nebude moci zotavit, avšak velmi brzy počet přítomných znovu stoupl. Od založení tohoto sboru s ním bylo podle odhadu spojeno už přes tisíc osob, které navštěvovaly shromáždění v sále království. Z toho přes 250 osob přijalo biblické nauky a byli tak připraveni, aby sloužili Jehovovi a podíleli se na službě dům od domu. Většina z nich v této službě pokračovala po svém návratu do Spojených států, a mnozí z nich nyní slouží ve svém sboru jako starší a služební pomocníci. Od roku 1972 spolupracují v této nádherné službě, která je prováděna anglickým sborem, dva misionáři, avšak pole, jehož sklizeň je bohatá, čeká na další svědky Jehovovy, kteří mají „průkopnického ducha“ a rádi by se přestěhovali do tohoto subtropického „ráje“.
V roce 1974 byl během návštěvy bratra N. H. Knorra, tehdejšího prezidenta Společnosti Strážná věž, zasvěcen krásný třípatrový dům odbočky. Stojí na malebném skalnatém pobřeží uprostřed polí cukrové třtiny a je umístěn ve středu území, takže může dobře pečovat o sbory na Okinawě a celém souostroví Rjúkjú.
Na těchto ostrovech je skutečně uposlechnuto příkazu Ježíše ‚kázat toto dobré poselství o království‘. Upřímní lidé přijímají poselství. Okinawa je sice stále ještě pevností ve smyslu vojenském, stala se však také pevností biblické pravdy, ze které je oznamováno Jehovovo království. Slova Žalmu 97:1 jsou skutečně vhodná: „Jehova sám se stal králem! Jásej, země. Ať se radují všechny ty mnohé ostrovy!“