Co tím moudrý muž myslel?
NEJVYŠŠÍ je stvořitelem nebes a země, a proto si zaslouží naše uznání a posvátnou bázeň. Právě to zdůrazňoval král Šalomoun, když napsal: „Střez své nohy, kdykoli jdeš do domu pravého Boha; a spíše ať je blízko slyšení než dávání oběti, jak to činí hloupí, protože ti si neuvědomují, že dělají to, co je špatné. Nespěchej, pokud jde o tvá ústa; a tvé srdce, to ať nevynáší před pravým Bohem slovo ukvapeně. Pravý Bůh je totiž v nebesích. ale ty jsi na zemi. Proto má být tvých slov málo.“ — Kaz. 5:1, 2.
Když jdeme na místo uctívání, měli bychom právem myslet na to, kam jdeme, a dávat pozor na své kroky. „Dům pravého Boha“ jistě není místem pro mravně nečisté lidi nebo pro takové, kteří si neváží svatých věcí. (Žalm 15:1–5) Je to místo ke „slyšení“, to znamená k tomu, abychom dávali pozor na Boží příkazy nebo abychom se jimi řídili.
Neměli bychom jednat jako nerozumný člověk, který nepoužívá své schopnosti přemýšlet a nastoupí cestu, která odporuje Božím příkazům. Nerozumný člověk snad přinese nějakou oběť z náboženského pocitu povinnosti nebo aby vzbudil dojem zbožnosti. Ale přehlíží to, že jeho oběť se tím v Božích očích stává bezcennou, ano dokonce opovrženíhodnou. To je zdůrazněno v Příslovích 21:27: „Oběť zlých je něco odporného. Oč více je tomu tak, jestliže ji někdo přináší společně s volným chováním [„s hanebností v srdci“, Nová angl. bible].“
Bůh je veliký — přebývá v nejvyšších nebesích —, a proto ten, kdo se modlí, měl by dobře uvažovat. Neměl by připustit, aby jeho srdce, orgán, který mu poskytuje pohnutky, jej podněcoval k impulsívním, neuváženým slovům. Kdo se modlí, měl by se přibližovat k Bohu s plným vědomím jeho majestátu a jeho důstojnosti, a neměl by mluvit bezmyšlenkovitě. Je lépe říci méně slov, která však vycházejí ze srdce a vyjadřují posvátnou bázeň.
Šalomoun dokládá tuto myšlenku v podobě přísloví, když dále říká: „Sen totiž jistě přichází následkem hojného zaměstnání a hlas hloupého následkem hojných slov.“ (Kaz. 5:3) Jestliže se někdo zbytečně zabývá hmotařskými myšlenkami, staví si před oči ctižádostivé cíle a ponechává bez povšimnutí stvořitele, dochází u něho k sobeckým snům. Takové „hojné zaměstnání“ může vést k nicotnému snění a mysl takového člověka se v noci zaměstnává, přenáší jej do světa snů a to jej ochuzuje o zdravý spánek. Jako přehnané hmotařské zájmy vedou k nesmyslným snům, tak také neustálé tlachání působí problémy. Hlas tlachavého člověka již za krátkou chvíli prozradí, že patří pošetilci. Téměř samočinně vyjadřuje velmi pošetilá, nevhodná slova. Proto bychom se měli chránit před bezmyšlenkovitým mluvením, a to, jak již bylo ukázáno, obzvláště v modlitbě.
Jistě bychom měli dávat pozor, abychom se ve svých slavnostních slibech nevyjadřovali bezmyšlenkovitě. Šalomoun řekl: „Kdykoli dáváš slavnostní slib Bohu, neváhej jej splnit, protože z hloupých není žádné potěšení. Cokoli slavnostně slíbíš, to splň. Je lépe, abys slavnostně nesliboval, než abys slavnostně slíbil a nesplnil. Nepřipusť, aby tvá ústa přivedla tvé tělo ke hříchu, ani neříkej před andělem, že to byla chyba. Proč se má pravý Bůh rozhorlit pro tvůj hlas a zmařit dílo tvých rukou?“ — Kaz. 5:4–6.
Nikdo nemá povinnost Bohu něco slavnostně slibovat, slavnostní slib vzniká dobrovolně. Proto bychom si měli takovou věc velmi dobře rozmyslet, abychom nemluvili unáhleně, když Bohu něco slavnostně slibujeme. Kdo by váhal splnit svůj slavnostní slib, jednal by jako nerozumný, to znamená jako ten, kdo dává najevo mravní nedostatek a na jehož slova není možno se spolehnout. Neuvážené řeči úst mohou zavázat tělo, že bude konat něco, co je pro ně velmi obtížné, a následkem toho slavnostní slib není splněn, čímž je tělo vedeno k hříchu. Jestliže pečlivě přemýšlíme, než něco slíbíme, nebudeme mluvit ukvapeně. Potom si nebudeme přát být zproštěni slavnostního slibu a nebudeme muset vysvětlovat, že jsme udělali chybu.
Nesplnění slavnostního slibu může mít závažné následky. Jehova Bůh se může „rozhorlit“ a může člověku přinejmenším částečně odejmout svou přízeň a své požehnání. Proto může pak být „zmařeno“ to, co takový člověk vybudoval. Žalmista výstižně shrnuje tuto myšlenku slovy: „Nestaví-li sám Jehova dům, pak se stavitelé namáhali nadarmo. Nestřeží-li sám Jehova město, pak nadarmo bděl strážce.“ — Žalm 127:1.
Šalomoun ukazuje, jak se můžeme chránit před ukvapenými slavnostními sliby. Říká: „Boj se. . . pravého Boha.“ To znamená, že máme mít před stvořitelem posvátnou bázeň a nemáme činit nic, co by vyvolalo jeho nelibost. Kdo nemá takovou bázeň, na toho platí další slova krále Šalomouna: „Neboť sny jsou následkem hojnosti zaměstnání, a je hojně marnosti a slov.“ (Kaz. 5:7) Ano, kdo se příliš zaměstnává hmotnými věcmi, bude mít sobecké sny, které jej připraví o klid, bude prožívat zklamání a propadne „marnosti“ a bude před Bohem pronášet bezmyšlenkovitá slova, jež mohou vést k tomu, že ukvapeně něco slíbí a potom svůj slavnostní slib nesplní. Proto je skutečně rozumné činit všechno z náležité bázně před Jehovou Bohem.