Zprávy a jejich hlubší význam

Máme ve své touze po míru vzhlížet k církvím?

● Jestliže se politickým vůdcům nedaří v jejich úsilí o vytvoření míru, je snad možné počítat s tím, že církve podnítí své členy, aby podporovali mír? Jestliže dějiny mohou sloužit jako barometr jejich jednání, pak něco takového nemůžeme čekat. Historik Paul Johnson ve své nedávno vydané knize „Dějiny křesťanstva“ (angl.) podává zprávu o tom, že za Hitlerovy éry jak katolická církev, tak i církve protestantské „jako celek silně podporovaly [nacistický] režim“.

Píše: „Biskup Bornewasser řekl katolické mládeži v trevirské katedrále: ‚S pozvednutými hlavami a pevným krokem jsme vstoupili do nové říše a jsme připraveni sloužit jí celou silou svého těla i duše.‘ V lednu 1934 Hitler přijal dvanáct evangelických [luteránských] vůdců, . . . [kteří] vydali komuniké vyzývající ‚vůdce německé evangelické církve, aby jednomyslně potvrdili svou bezpodmínečnou loajalitu Třetí říši a jejímu vůdci‘.“ Ve druhé světové válce obětovaly milióny katolíků a protestantů svůj život, což dokazuje, že tyto církve byly Hitlerovi věrně oddány. Nebyl žádný důkaz o tom, že by byly věrně oddány „Bohu pokoje“. — Fil. 4:9; Iz. 2:4.

Johnson však říká, že z náboženství, která „se natolik pevně držela svých zásad, že si vysloužila vyslovené pronásledování“, byli „nejstatečnější svědkové Jehovovi“. Zaujímali v politickém ohledu pokojný a neutrální postoj, a proto „odmítali jakoukoli [politickou] spolupráci s nacistickým státem. . . Mnozí byli odsouzeni k smrti za to, že odmítli vojenskou službu.“ — Weidenfeld a Nicolson (Londýn, Anglie).