Když se člověk nechá unést hněvem

VE městě New Yorku „se rozzuřil zřízenec botanické zahrady Kew Gardens na lidi v okolí, kteří si pouštěli hlasitě hudbu, zastřelil čtyři z nich a potom spáchal sebevraždu“. Na jiném konci světa, v japonském městě Ósace, „byl zastřelen pistolí jeden řidič, když zahoukal na auto, které před ním náhle zastavilo“.

Ty sám jsi pravděpodobně nikdy neztratil sebeovládání až do takové míry. A zřejmě bys nechtěl připustit takovou tragédii. Můžeš však říci, že vždy ovládáš svého ducha? Měl bys v tom směru vynaložit nějaké úsilí? Dá se vůbec v této věci něco dělat?

NEJDE JEN O TO, ABYCHOM OVLÁDALI SVŮJ HNĚV

Bible nás jasně vybízí, abychom ovládali svého ducha. Říká: „Kdo je pomalý k hněvu, je lepší než mocný muž, a kdo ovládá svého ducha, než ten, kdo dobývá město.“ (Přísl. 16:32) Bible také odsuzuje nedostatek sebeovládání: „Jako prolomené město beze zdi je muž, který neovládá svého ducha.“ (Přísl. 25:28) Co to však znamená, ovládá-li člověk svého ducha?

Ovládat svého ducha zřejmě znamená něco více než jen zadržovat hněv. Bible často používá slova „duch“ k označení našich charakteristických rysů, našich pohnutek a našeho rozpoložení. Je to patrné z biblických výrazů „mírnost ducha“, „tichý a mírný duch“, ‚věrný v duchu‘ a „domýšlivý duch“. — 1. Kor. 4:21; 1. Petra 3:4; Přísl. 11:13; 16:18.

Chová-li například někdo ve svém srdci nenávist, ale nemá příležitost k tomu, aby se dopustil vraždy, ovládá skutečně svého ducha? Smíme vůbec chovat nenávist, pokud jí nedáme průchod? Ježíš odpovídá: Ne! Slovy, jimiž odsuzuje vraždu, odsuzuje zároveň i nenávistného ducha, který k ní může vést. — Viz Matouše 5:21, 22.

Někdy jsme snad schopni ovládnout svůj jazyk a náladu a přejít nepříjemnou situaci beze slova. Pokud však po několika dnech nebo dokonce týdnech stále ještě uvažujeme o této nepříjemnosti a rozčilujeme se nad ní, nenaznačuje to, že ve skutečnosti neovládáme svého ducha? Řekne-li někdo: „Mohu odpustit, ale nikdy nezapomenu“, ovládá přitom skutečně svého ducha? A co ten, kdo se sice nerozhněvá, ale začne se mračit a rozmrzele odmítá mluvit s tím, kdo mu podle jeho názoru ublížil?

Nemůžeme podceňovat pocity vnitřních zábran nebo závisti, jež vznikají v našem srdci. Nemůžeme je také prostě přejít jako „normální“. Tyto pocity jsou naším pravým „duchem“ neboli převládajícím rysem osobnosti. Právě tyto vnitřní city musíme ovládat, máme-li se líbit Bohu.

Ježíš ukázal škodlivé účinky neovládaných vnitřních citů, když řekl: „ze srdce. . . vycházejí zlá uvažování, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, falešná svědectví, rouhání.“ Pak pokračuje: „To jsou věci, které člověka poskvrňují.“ (Mat. 15:19, 20) Ano, máme-li ovládat svého ducha, znamená to, že musíme ovládat své „srdce“, to znamená své postoje a pohnutky.

Nestačí tedy, abychom se jen nedali k něčemu vyprovokovat. Chceme-li se líbit Bohu, musíme skutečně ovládat svého ducha. Ale jak?