‚Mocný růst‘ na Šalomounových ostrovech

Nová budova odbočky svědků Jehovových na Šalamounových ostrovech je velmi krásná, ale ještě krásnější jsou události, které vedly k její výstavbě.

NA MÍSTĚ, kde dnes stojí světle šedá dvoupatrová budova, byla před třiceti lety hustá džungle. Ve vězení v blízkém městě byl jeden mladý muž, zavřený pro ilegální činnost, a ten četl horlivě knihu „Bůh budiž pravdivý“, kterou zapůjčil jeden spoluvězeň. S pomocí této biblické studijní pomůcky, kterou vydali svědkové Jehovovi, začalo v srdci Clema Fa’abasua vzrůstat ocenění pro duchovní věci. Chtěl se dovědět více. Ale na Šalamounových ostrovech žádní svědkové nebyli.

Clem si napsal o další literaturu a zakrátko začal studovat Bibli s jedním svědkem V Austrálii pomocí dopisů. Kamkoli Clem šel, všude mluvil o tom, co se dovídal. Jeho snahy byly jedinými záblesky duchovního světla na těchto ostrovech porostlých džunglí, jež leží v jižní části Tichého oceánu, 1 600 kilometrů severovýchodně od Austrálie.

Ani ve snu by se bylo Clemovi nezdálo, že se za třicet let k jeho osamělému hlasu připojí přes 500 jiných hlasů a že se v roce 1981 shromáždí k výroční Památné slavnosti v 31 sborech na Šalamounových ostrovech 2 624 osob! Clem by také byl nevěřil, že přesně za třicet let — počítáme-li od měsíce, kdy byl zatčen — bude sedět v nové budově odbočky a čekat na zahájení programu k jejímu zasvěcení.

Situace na Šalamounových ostrovech by se dala srovnat se situací v Malé Asii během prvního století, kdy se tam rychle rozrostlo křesťanství. Biblická zpráva zní: „Jehovovo slovo tedy mocně rostlo a rozmáhalo se.“ (Sk. 19:20) Mocný růst Božího slova na těchto ostrovech byl patrný z událostí, jež souvisely s tímto programem zasvěcení — 20. — 21. června 1981.

Kdo přišel k programu zasvěcení?

Mnozí svědkové si dlouho šetřili peníze, aby mohli podniknout sedmihodinovou cestu ze sousedního strova Malaita do tohoto města Honiara na ostrově Guadalcanal. Přijeli s vaky plnými vaky kořenové zeleniny, tara, sladkých brambor, kasavy a dokonce i s živými kuřaty a vepři. Na sobotu večer při slavnosti zasvěcení se plánovala společná večeře a každý sbor se chtěl něčím podílet.

Clem je již pokročilého věku a je úplně hluchý, ale přesto věnuje službě každý měsíc mnoho hodin jako zvláštní průkopník a pomáhá rozšiřovat Boží slovo. Při programu zasvěcení vyprávěl 688 přítomným o problémech z doby začátků. Potom si vyslechli z magnetofonového pásku zprávu muže, který hrál také důležitou úlohu na začátku padesátých let — byl to Les Carnie.

Les Carnie vyprávěl, co se stalo v roce 1955: „Při jedné únavné cestě dlouhé 14 kilometrů jsem se musel prodírat bažinami, bojovat krokodýlům a moskytům, než jsem se dostal do určeného území.“Byl to první svědek Jehovův, který přišel ze zámoří na Šalomounovy ostrovy. S jeho pomocí mnozí ostrované pochopili, co jsou falešné nauky, a rozpoznali pokrytectví v tradičních náboženstvích. Zažili, jak jejich ostrovy byly za druhé světové války zbroceny krví vinou dvou „náboženských“ národů, když se Guadalcanal stal ohniskem bitvy o jižní Pacifik.

Jednoho dne, když se Carnie plavil na říční lodi, začal s ním mluvit jeden neznámý domorodý chlapec, který seděl za ním. Lámanou domorodou angličtinou řekl:“Příliš mnoho náboženství nemají pravdu. Říkají ‚nezabíjet‘, ale všichni bojují. Nemám je rád. Věřím tak jako ty. Nemáš pro mne nějakou bibli pro malé lidi?“ Jak se to ten chlapec dozvěděl? „Jiní chlapci si vyprávěli,“ řekl. Boží slovo „tedy mocně rostlo a rozmáhalo se“ rozmanitým způsobem.

Učitelé Božího slova

Potom promluvil k těm, kteří se shromáždili při zasvěcení, hubený muž se silně opáleným obličejem a sněhobílými vlasy. Byl to John Cutforth, první cestující dozorce, který sloužil na Šalamounových ostrovech. Vyprávěl o svých cestách na ostrov Malaita koncem padesátých let. Byly to celodenní cesty na palubě malého člunu, pak musel i deset hodin cestovat pěšky a vystupovat na hory po stezkách uprostřed džungle. Často úplně promokl při tropických lijácích. Na mnohých místech na Šalamounových ostrovech je měsíčně průměrně 25 až 30 centimetrů srážek. John učil jiné rozšiřovat Boží slovo. S velkou radostí se zmínil o tom, že mnozí z těch, kteří jej doprovázeli při těchto nezapomenutelných cestách na ostrov Malaita, stále ještě slouží Jehovovi, po více než dvaceti letech. Mluvil o tom, že bývaly doby, kdy ani většinu noci nemohli spát, protože zájemci měli tolik otázek, že museli zůstat vzhůru. Pak si šli někteří bratři na chvíli zdřímnout, a druzí pokračovali a odpovídali na biblické otázky. Ale tato vytrvalost se vyplatila.

„Vedu biblické rozpravy se 60 lidmi! Mám teď více než 655 osob,jež se zajímají o studium Bible. Prosím, pošlete pomoc!“ Tato slova napsal jeden průkopník v dopise Společnosti roku 1959. Jim Smith, který také poslal na magnetofonové pásce svůj příspěvek k programu zasvěcení, vyprávěl o tomto období, kdy se na ostrově Severní Malaita rozhodlo více než 1 000 osob najednou, že zanechají svého dřívějšího náboženství a budou studovat Bibli se svědky Jehovovými (ačkoli ne všichni vytrvali a stali se svědky). Mnozí z nich byli poučováni pomocí kázání v podobě obrázků na tabulích, aby se překonal problém negramotnosti.

Celé vesnice se chtějí učit

Boží slovo „mocně rostlo“ a celé vesnice si dychtivě přály poučování od svědků. Mezi těmi, kteří přišli, aby pomáhali učit tyto dychtivé posluchače, byli manželé ze Spojených států, Charles a Carolyn Isbillovi, kteří strávili na Šalomounových ostrovech nějaký čas. Při programu zasvěcení vyprávěli o tom, že sice museli snášet tělesné těžkosti, když celé hodiny chodili po hrbolatých cestách a spokojili se s jednotvárným jídlem, ale botě se jim to vynahradilo, když viděli, jak upřímně se noví lidé snaží porozumět biblické pravdě, a když cítili lásku bratrů, kteří je doprovázeli.

Asi dvacet let trvající zákaz časopisů „Strážná věž“ a „Probuďte se“ nezabránil duchovnímu růstu. Zákaz byl zrušen v roce 1974 a tehdy došlo k velkému skoku rozšiřování časopisů — v roce 1975 jich bylo rozšířeno 3 000 a o tři roky později více než 12 000. Tak se ukázalo, že bude nutné zřídit větší budovy, jež by sloužily jako sklad a expedice. Kdo však postaví potřebné budovy? Na Šalamounových ostrovech není mnoho zručných řemeslníků a těch několik bratrů, kteří takovou práci ovládají, bylo plně zaměstnáno péčí o své rodiny.

Pracovníci na stavbě

Bylo rozhodnuto, že práci bude konat 10 mladých bratrů pod dohledem jednoho australského svědka, Roney Fransera, který byl stavitelem. Ale mnozí z těchto mladých mužů nikdy předtím nepoužívali stavebních nástrojů. Ale to, co dokázali, bylo úžasné. Museli vytesat v korálu tvrdém jako kámen jámu rozměru 139 metrů čtverečních a hlubokou jako dvojnásobek své výšky. Dokázali to krumpáčem, lopatou a sochorem. Z této skupiny se stal pevně spojený pracovní tým a naučili se odlévat beton a zdít.

Vždy na konci týdne přicházeli pomocníci ze sborů z různých ostrovů. Jiní svědkové poskytovali potraviny a peníze. Z Austrálie přišli schopní pomocníci a napomohli k rychlejšímu pokroku. Nakonec po necelých třech letech práce se všichni mohli radovat z hotové stavby. Budova je na konci se svažující ulice, obklopena ovocnými stromy a kvetoucími keři. Její vzhled odpovídá jejímu účelu.

„Odbočka patřit tobě a mně — lepší než každý dům ve městě!“ V tom smyslu se lámanou angličtinou s radostí vyjadřovali svědkové na Šalamounových ostrovech, kteří si prohlíželi budovu. Nebo jinými slovy: „Naše odbočka je nejlepší budova ve městě!“

Opravdu „Jehovovo slovo. . . mocně rostlo“ na Šalomounových ostrovech. Krásná budova odbočky bude stálou připomínkou toho, že na těchto „ostrovech džunglí“ působí Boží slovo stále více na lidská srdce.