Zlatokopové hledají nejdrahocennější poklad Aljašky

ALJAŠKA je největším státem Spojených států, ale obyvatel má nejméně. Její jméno znamená „pevnina“ nebo „Velká země“. Již jen zmínka o jejím jménu jitří naši obrazotvornost. Je to země krajností. Se svými 1 517 733 čtverečními kilometry rozlohy se skládá z několika zeměpisných oblastí.

Leží tam ohromná severní oblast se skrovným rostlinným životem keřů, bobulovin, mechů a lišejníků. Jsou tam vysoká pohoří se stovkami činných sopek a 51 800 čtverečních kilometrů ledovců. A konečně tam nalezneme jižní výběžek s obrovskými vlhkými lesy. Celá Aljaška se může pochlubit třemi milióny jezer. Obývají ji tři etnické skupiny — Eskymáci, Indiáni a lidé evropského původu.

Tato velká země je doslova pokladnicí bohatství. Nejdříve první kupci hledali cenné kožešiny. Pak se lidé usídlili a průmysl hledal bohatství zlata, ryb a dříví. A v poslední době je nejhledanějším pokladem ropa.

Na Aljašce se však hledá ještě jiný poklad. Tento poklad je v Bibli popsán jako „žádoucí věci všech národů“. (Agg. 2:7; 2:8, „KB“) „Žádoucí věci“ jsou lidé, kteří se shromažďují k pravému uctívání Boha. Honba za tímto pokladem neboli zlatokopectví se provádí kázáním dobrého poselství o království.

Rané „zlatokopectví“

Poselství o Božím království přinesl na Aljašku okolo roku 1910 kapitán velrybářské lodi Beams. Mluvil s lidmi, které potkával, a rozšiřoval biblickou literaturu, vydávanou Společností Strážná věž.

Konec dvacátých let a ve třicátých letech tohoto století pak podnikl Frank Day, obyvatel Seattlu, řadu misionářských cest do rozptýlených měst a vesnic Aljašky. Vydělával si na cestu prodejem dalekohledů. Přesto, že měl Day dřevěnou nohu, prakticky pokryl svědectvím celou Aljašku, zaséval semena biblické pravdy a rozšiřoval biblickou literaturu. Navštívil obce v Ketchikanu po Nome, tedy vzdálenost 2 044 km vzdušnou čarou.

Koncem třicátých let přinášel Karl Liebau poselství o království těm, kteří žili mezi Anchorage, největším městem Aljašky, a pobřežním přístavem Sewardem. Anchorage byla založena roku 1915 jako základní tábor pro stavbu aljašské železnice, která se táhne od Sewardu v Aljašském zálivu 785 kilometrů na sever do vnitrozemského města Fairbansku. Liebau ušel pěšky 290 kilometrů z Anchorage do Sewardu a zpět a mluvil o Božím slově s osobami žijícími v „úsekových domech“ umístěných podél trati na každém 42. kilometru.

Usilovnou prací takových bratrů byl položen dobrý základ pro absolventy misionářské Školy galád, kteří sem měli přijít. V roce 1944 přijelo na Aljašku osm misionářů z toho šest svobodných bratrů a jedna manželská dvojice, a ujali se práce v Anchorage, Juneau a Ketchikanu.

Jak plynul čas, rozešli se do jiných obydlených oblastí ve vnitrozemí, podle pobřeží a na mnoho pobřežních ostrovů. Měli opravdu tvrdý život — někdy cestovali vlakem, ale často pobřežními loděmi, a na cestu si vydělávali jako stevardi. Plavili se také na menších člunech, které si půjčovali nebo kupovali, a často zakoušeli velké nebezpečí na moři.

Rozkládali své spací pytle, kdekoli se jim podařilo najít přístřeší. Přijímali jakoukoli práci na částečný úvazek, aby si přivydělávali na cestovní výlohy v tomto rozlehlém území. Dobyli si úctu lidí, kteří nebyli zvyklí vidět náboženské služebníky, jak přijímají těžkou manuální práci. Tito misionáři plným časem skutečně udělali mnoho pro to, aby rozšířili kázání „dobrého poselství“ po celé Aljašce a tak pomohli v tomto státě vybudovat mnoho sborů.

Kázání na vzdory nehostinnému počasí

Obtížné pracovní podmínky nezpůsobuje pouze aljašský terén, ale také počasí dovede být nehostinné. Jedna žena v domácnosti, která žije na jihovýchodní Aljašce od roku 1948, popisuje svou první zimu v Juneau: „Zima mi připadala studená, se spoustou sněhu. Většinu času vál vítr známý jako „Taku“. Zdá se, jako by vál ze všech stran současně. Vzpomínám si, že jsem viděla, jak vyrazil okno, a jindy porazil starší ženu na ulici. Jednou svál budovu konzervárny s jejích pilířů do kanálu Gastineau. Zachytil dokonce malé letadlo a srazil je do kanálu před naším domem.“

Ve vnitrozemském Fairbanksu se teploty pohybují od -38°C v létě po -57°C v ledovém sevření zimy. Právě do tohoto prostředí se přestěhovala skupina pěti křesťanských dvojic z dolní části Spojených států, aby pomohla kazatelskému dílu. V té době, v roce 1959, byly na Aljašce jen dva sály království. Jeden byl v Anchorage a druhý, malá přebytečná vojenská stavba, ve Fairbanksu. Jeden z nově příchozích svědků, který právě sloužil jako předsedající dozorce, byl zběhlý ve stavebnictví. Ujal se iniciativy a zorganizoval stavbu nového sálu království ve Fairbanksu se sedadly pro 200 lidí. Budova byla zasvěcena v září 1961, pouhých devět týdnů po započetí stavby, a dodnes slouží potřebám dvou sborů.

Tento dozorce měl podíl na stavbě nebo přestavbě nejméně jedenácti sálů království a jiných teokratických stavebních projektů po celé Aljašce. Dnes je na území Aljašky 14 moderních sálů království. Je zde také budova, kde je ubytováno několik služebníků plným časem a kde sídlí odbočka, která dozírá na sbory a kazatelskou činnost na Aljašce.

Překonávání problémů osamělosti

Co bys dělal, kdybys byl 14 let odloučen od sboru Jehovova lidu? Stalo se to křesťanské manželce a matce, která v roce 1954 doprovázela svého manžela do odlehlého plujícího dřevařského tábora. Byl umístěn na Inside Passege na jižním cípu ostrova Admiraly. Po všechny ty roky si věrná svědkyně a její tři dcerky vedly všechna křesťanská shromáždění, která se běžně konají ve sboru. Pokračovaly ve svém „zlatokopectví“ tím, že se dělily o „dobré poselství“ písemně i vydáváním svědectví občasným návštěvníkům jejich „plovoucího“ domova. Mnohé osoby žijící v odlehlých městech po celé Aljašce obdržely dopisy od těchto oddaných Božích služebnic a řada jich na dopisy reagovala a vztáhly ruku, aby si přisvojily poklad Božího slova.

Dnes žije matka v nejjižnějším městě Aljašky v Ketchikanu a již 12 let se těší z kazatelské služby plným časem. Všechny tři dcery pokračují ve věrném běhu své matky. Jedna je provdána za staršího v Anchorage a nejmladší slouží jako členka rodiny bétel v Německu.

Kázání na dalekém severu

Tři sbory ve Fairbanksu/Polární oblast se rozhodly, že rozšíří dobré poselství do každé odlehlé vesnice na svém území. Začaly proto používat čtyř letadel, které jsou majetkem svědků. Za dva roky přispěly tyto sbory více než 14 000 dolary na pokrytí provozních výdajů těchto letadel, když křižovala rozsáhlé oblasti severně od aljašského pohoří. Až 14 lidí na jednotlivých výpravách se podílelo na snaze doletět do každé obce v oblasti, takže pokryli přibližně 844 340 čtverečních kilometrů. Za dvě krátká léta bylo navštíveno přes 200 vesnic a měst.

Po celé délce západního pobřeží vítala svědky většina eskymáckého obyvatelstva a dychtivě naslouchala poselství o království. Když se ve vesnici Shaktoolik jedna starší eskymácká dvojice doslechla o zaslíbení nového světa, prosila se slzami v očích: „Prosíme vás, modlete se k Jehovovi a požádejte ho, abychom směli být v tomto novém světě.“

Výsledky zlatokopectví

Dovedl bys spočítat zlatokopy, kteří pročesávali obrovské rozlohy Aljašky, nebo sečíst lopaty obrácené hlíny nebo změřit množství vody použité pro vyplavování zlatonosného písku? Ne, dá se jen hádat, kolik námahy bylo vynaloženo k získání hmotného bohatství, které nalezla jen malá hrstka lidí. Podobně byla vynaložená „zlatokopecká“ práce zvěstovatelů „dobrého poselství“, aby nalezli „žádoucí věci všech národů“. A „přinesla zlato“ — někdy na nečekaných místech a s překvapivě malou námahou. Všimni si následující zkušenosti:

„Vlastnili jsme s manželem těžební pozemek asi 645 kilometrů západně od hory Susitna. Začátkem dubna jsme se vydali do Wisconsinu navštívit mou sestru a jejího manžela. Protože jsme v Anchorage museli dvě hodiny čekat, šli jsme za mou druhou sestrou, která tam žije. Když jsme byli u ní, přišli ke dveřím dva svědkové Jehovovi, jak říkali, v ‚křesťanském kazatelském díle‘. Nikdy jsem o svědcích Jehovových neslyšela, a tak jsem jim naslouchala. Měli jsme na rozhovor jen pár minut, ale mně se líbilo, co jsem slyšela, a nakonec jsem si vzala časopisy ‚Strážná věž‘ a ‚Probuďte se!‘ a také knihu ‚Pravda, která vede k věčnému životu‘. Byla to nejpodivuhodnější kniha, jakou jsem kdy četla! Teď ji přečetl manžel a jeho pocity jsou stejné“. Oba manželé byli pokřtěni v říjnu 1980.

Hledání těch, kteří jsou na Aljašce v Božích očích žádoucí, je prací, která přináší odměnu. „Ročenka svědků Jehovových 1940“ Nemluví o tom, že by na Aljašce byli nějací svědkové Jehovovi. V roce 1970 se již podílelo na kazatelské práci 814 lidí. Za uplynulých 11 let vzrostl počet zvěstovatelů o 57 procent, to jest na 1 290. V dubnu 1981 se Památné slavnosti v upomínku na Kristovu smrt účastnilo 3 282 lidí. Opravdu, jsou zde slibné vyhlídky na další růst, stejně jako v mnoha jiných částech světa.