Zprávy a jejich hlubší význam

Kdo jsou kacíři?

„V Bibli čteme, že Bůh je trojicí,“ napsal profesor Johan Heynes, duchovní vůdce Jihoafrické holandské reformované církve, v jihoafrickém listu „Naweek–Volksblad“ z 15. listopadu 1986. O těch, kteří tvrdí, že Bůh nemůže být trojí, a přece jediný, píše tento profesor dále: „Křesťanská církev řekla, že tito lidé káží falešnou nauku, a proto je církev také označila za kacíře.“

Kde je však v Bibli slovo trojice? Profesor Heynes to neřekl. To nijak nepřekvapuje, protože podle slov „Nové britské encyklopedie“ (angl.) „se v Novém zákoně nevyskytuje ani slovo trojice ani jednoznačně formulovaná tato nauka, a Ježíš ani jeho následovníci neměli v úmyslu odporovat šemě (židovskému vyznání víry ze Starého zákona): ‚Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest‘ (5. Mojž. 6:4, „KB“)“. Jestliže nauku o trojici neučil Ježíš ani jeho apoštolové ani se o ní výslovně nemluví v Bibli, jak je možné, že se stala tak populární? Ačkoli „Britská encyklopedie“ tvrdí, že jádro této nauky je v „Novém zákoně“, připouští, ze „tato nauka se vyvíjela postupně během několika staletí a procházela mnoha spory“ a že do konce čtvrtého století „získala nauka o trojici v podstatě tutéž formu, kterou si zachovala až dosud“.

Jestliže ti, kteří nechtějí věřit, že Bůh má podobu tří osob v jedné, jsou kacíři, co potom říci o samotném Ježíši Kristu? Ten opakoval výše uvedená slova z 5. Mojžíšovy 6:4: „Pán Bůh náš Pán jeden jest.“ (Mar. 12:29, „KB“) Ježíš také řekl: „Otec je větší než já.“ (Jan 14:28) Kdo jsou tedy kacíři? Ti, kteří se drží učení Ježíše, nebo ti, kteří lpí na nauce, jež se vytvořila staletí po jeho smrti? — Srovnej 1. Korinťanům 4:6 s 2. Jana 9.

Je zasnoubení smlouva?

Mladá Brazilka a její snoubenec právě zařídili svůj nový domov. Byly rozeslány pozvánky a vše se zdálo připraveno k svatbě, do níž chyběly jen tři dny. Nevěsta v očekávání nového života dala výpověď v zaměstnání. Pak, zcela bez výstrahy, zrušil ženich zasnoubení. Zavržená nevěsta v ohromení a zklamání hledala pomoc zákona. Její právník dokazoval, že ‚zasnoubení je předběžná smlouva, a je-li neoprávněně zrušena, měla by nevinná strana být kompenzována za jakékoli utrpěné škody‘. Soud souhlasil a nařídil muži, aby dal své bývalé snoubence odškodné ve výši ušlé mzdy, jež stanoví soud, a aby zaplatil soudní výlohy i poplatky advokátům. Právník Nereu Mello v komentáři k tomuto rozhodnutí napsal do saopaulského listu „Journal da Lapa“: „Zasnoubení je velmi vážná smlouva a zákon se na její zrušení nedívá lhostejně.“

Toto pojetí vážnosti zasnoubení není nové. Pod mojžíšským Zákonem obdržela zasnoubená žena, která se dopustila smilstva, stejný trest jako vdaná cizoložnice. Jednalo se s ní tedy jinak, než se svobodnou ženou, jež se dopustila smilstva. (5. Mojž. 22:23, 24, 28, 29) Tehdy se na zasnoubení pohlíželo jako na závazné — jako by dvojice již měla po sňatku. (Mat. 1:19) Křesťané dnes také uznávají, že zasnoubení je vážný krok. Nezlehčují je. — Srovnej Matouše 5:37.