Sierra Leone objevuje své nejcennější „diamanty“

V ROCE 1462 pronikla skupina neohrožených portugalských námořníků na jih podél západoafrického pobřeží až do míst vzdálených asi 800 kilometrů severně od rovníku. Nedali se odradit legendami o temném moři plném oblud, které se údajně rozkládalo jižně od Maroka. Nevěřili ani všeobecně uznávanému názoru, že blízko rovníku sálá slunce tak hrozně, že se oceán vaří.

Naděje těchto námořníků se splnily, jejich dřevěné lodě nevzplanuly ani nebyly vidět žádné legendární bezhlavé obludy. Našli naopak nádherné pláže s bílým pískem a za nimi se vypínaly tmavozelené hory se svěžími lesy. A když zemi zaplavily tropické deště a oblohu protínaly blesky, rozléhalo se v těchto horách burácení a hřmění jako řev nějakého ohromného zvířete. Mořeplavci dali tomuto místu zajímavé jméno Sierra Leone — „Lví hory“.

Během let lidé poznali, že bohatství Sierry Leone není jen v její kráse. Byly zde také nerosty: železo, bauxit, rutil, chromit, platina a zlato. Ale teprve v roce 1930 došlo k objevu, který upoutal pozornost obchodního světa na tuto maličkou zem. Byly zde nalezeny diamanty. Ukázalo se, že je zde hojná zásoba těchto cenných drahokamů, a to přilákalo tisíce hledačů.

Někteří doslova sebrali diamanty s povrchu země. Jedna žena našla masívní diamant, když si v potoce prala šaty. Jeden muž objevil 153karátový drahokam, když sázel na poli sladké brambory. Většinou však bylo k nalezení těchto drahých kamenů nutné velké úsilí. Některé diamanty jsou například ukryté hluboko v zemi, pevně usazené v kimberlitu, což je druh kamene. K jejich dobývání je zapotřebí nutné kopat, odstřelovat, drtit a třídit. Je také nutná obratnost, vědomosti a trpělivost.

Rozsáhlé práce v diamantových dolech trvají až dodnes, ale od roku 1915 probíhá v Sieře Leone hledání drahokamů jiného druhu — duchovních diamantů daleko větší ceny. Toho roku opustil Barbados muž jménem Alfred Joseph a cestoval parníkem do této země. Začal tam „vyhledávat“ ne diamanty, ale lidi, kteří toužili sloužit pravému Bohu „duchem a pravdou“. (Jan 4:24) Toto pátrání probíhalo stejně jako vyhledávání, kterému se věnovali křesťané v prvním století — „veřejně a dům od domu“. (Skutky 20:20) O sedm let později se k Alfredu Josephovi připojil v této práci William R. Brown, také ze Západní Indie.

Koncem roku 1923 již byl v hlavním městě Freetownu založen malý sbor. K tomuto sboru patřilo 14 nově pokřtěných osob. Dnes se na veřejném kazatelském díle aktivně podílí 632 svědků Jehovových ve 30 sborech. Jejich úsilí v nalézání a objevování toho, co můžeme považovat za nejcennější duchovní diamanty Sierry Leone, se setkává s velkým úspěchem.

Lidé, kteří aktivně hledají pravdu

Někteří noví učedníci Ježíše Krista jsou jako diamanty, které se dají snadno sebrat s povrchu země. Aktivně vyhledali svědky Jehovovy. Patřila k nim kadeřnice Joan. Zatelefonovala místnímu ústředí svědků Jehovových ve Freetownu a požádala o biblické studium.

Co přimělo Joan k tomu, aby zatelefonovala? „Nemohu si vzpomenout, že bych někdy v životě nehledala Boha,“ říká. „Od dětství jsem byla v mnoha církvích a náboženských skupinách, ale nikde jsem nenašla duchovní uspokojení.

Asi před deseti lety jsem se dověděla o svědcích, ale naprosto bezdůvodně jsem si vytvořila názor, že se mám těmto lidem za každou cenu vyhnout. Když se jedna rodinná přítelkyně stala svědkem, předplatila jsem si časopisy Strážnou věž a Probuďte se!, jen abych jí udělala radost. Vůbec jsem se nenamáhala je číst. Dokonce jsem s nimi čistila okna. Pak upoutal mou pozornost jeden výtisk Probuďte se!. Titulní článek pojednával o tom, že potřebujeme lásku. [22. září 1986, angl.] Přečetla jsem ho a hluboce na mne zapůsobil. Právě ten časopis mě přiměl k tomu, abych požádala o biblické studium.“ Joan rychle pokračovala a zanedlouho byla pokřtěná jako svědek Jehovův.

Jiný člověk, který hledal pravdu, byl mladý muž jménem Manso. Chtěl být knězem a vstoupil do semináře. Ale když pozoroval pokrytectví svých učitelů, odradilo ho to a odešel. Pak začal Manso chodit na jiná náboženská shromáždění. Když byl jednou na návštěvě u svého strýce, uviděl knihu, kterou vydala Společnost Strážná věž — Je Bible skutečně Boží slovo? Ležela na zemi v blátě. Titul Mansa zaujal, a proto knihu vylovil, nechal ji uschnout a přečetl si ji. Zde byla pravda, kterou hledal! Kniha povzbuzovala čtenáře, aby se zúčastnili shromáždění v místním sále království. Manso tedy šel, začal se svědky studovat Bibli a zanedlouho byl pokřtěn. Nyní slouží jako evangelista v průkopnické službě plným časem.

Reagují na trpělivou pomoc

Jiní noví učedníci však byli spíše jako diamanty ukryté hluboko v kameni. K jejich „objevení“ bylo nutné skutečné úsilí. Donald, křesťanský starší, si vzpomíná, jakou trpělivost museli vynakládat, když pomáhali ženě, která se jmenuje Marta. Vypráví: „Ačkoli souhlasila se studiem, vždy nás nechala dlouho čekat, než jsme mohli začít. Někdy si úmyslně nechávala práce, které mohla udělat dříve. Potom nás prosila, abychom počkali, dokud je nedokončí. Někdy jsme čekali přes hodinu. Doufala, že nás to odradí a že odejdeme, ale snažili jsme se jí každý týden říci alespoň něco z důležitých věcí. K čemu to vedlo? Během doby vzrostlo její ocenění.

Jiným problémem bylo přimět Martu, aby začala chodit na shromáždění. Přiváděl jsem na její biblické studium jiné svědky, aby se cítila dobře, až přijde do sálu království. Ale tak s tím otálela, že když nakonec přišla, znala už prakticky celý sbor.“ Trpělivost se vyplatila. Marta je nyní pokřtěná a těší se ve sboru dobré pověsti.

Pius zpočátku pravdě odporoval. Když s ním začala jedna misionářská dvojice biblické studium, bylo Piovi již kolem sedmdesáti let, byl horlivým členem jedné politické strany a ve své církvi byl pokladníkem. „Měl rozhořčené námitky proti každé myšlence, kterou jsme probírali,“ řekli misionáři. „Každý týden začínal se studiem klidně, ale pak se začínal postupně rozohňovat. Každý týden to byla skutečná bitva a často jsme mívali chuť to vzdát a nechat ho být. Jediné, proč jsme se k němu stále vraceli, bylo, že se vždy na studium tak důkladně připravil.

Asi za rok nám Pius oznámil, že se rozhodl podniknout nezávislý průzkum. Byl učitelem ve výslužbě, a proto věděl, jak takový výzkum uskutečnit. Po dobu dvou týdnů vystupoval každý den na horu, kde byla univerzitní knihovna, a tam se pohroužil do biblických komentářů a příruček. Potom oznámil: ‚Nyní jsem přesvědčen, že všechno, co jste mi říkali, je pravda. Bůh není žádná trojice, pekelný oheň neexistuje a duše není nesmrtelná. I někteří lidé v mé církvi to připouštějí.‘“ Potom Pius dělal rychle pokroky, zanechal politiky a vystoupil z církve. Když byl pokřtěn, sloužil jako pomocný průkopník a až do své smrti v roce 1987 trávil v kazatelské práci měsíčně 60 hodin, kdykoli jen mohl.

„Dlouho jsme nevěděli,“ vzpomínají si misionáři, kteří Pia vyučovali, „že jeho matka bývala kdysi ve spojení se svědky Jehovovými. Vzpomínal, jak s ní v mládí chodíval na shromáždění. Ale po její smrti si šel svou cestou. Po svém křtu Pius řekl: ‚Lituji jedině toho, že mě teď matka nevidí.‘ Pak s rozzářenou tváří dodal: ‚Ale uvidí mě v novém světě!‘“

Až dodnes se hledají diamanty, a hledají se i učedníci. Honosné reklamy tvrdí, že „diamanty jsou věčné“. Ale majitel takového vynikajícího drahokamu se z něho nemůže těšit navždy, protože bez Božího opatření k záchraně je údělem všech hříšných lidí smrt. (Jan 3:16, 17) Dílo svědků Jehovových v Sieře Leone tedy přináší jako zisk poklad daleko cennější než pouhé diamanty; jeho výsledkem jsou služebníci Boží a učedníci Ježíše Krista. A Jehovovo Slovo slibuje: „Ten, kdo činí Boží vůli, zůstává navždy.“ — 1. Jana 2:17.

[Mapa a obrázky na straně 22 a 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

[Obrázky]

Taková je krajina v Sieře Leoně, kde nacházejí zvěstovatelé království duchovní diamanty