Služba největšímu ze všech umělců

JAKO sedmileté děvčátko jsem si začala říkat: ‚Proč budu muset zemřít? Je možné se vyhnout smrti?‘ Bylo mi řečeno, že si Bůh bere dobré lidi, protože je chce mít u sebe v nebi. Dosud si pamatuji, jak jeden spolužák vykřikl: „To je lepší být špatný, protože dobří umírají první!“

Ráda jsem kreslila, a proto jsem šla studovat výtvarné umění. Ve škole jsem neměla příležitost uvažovat o náboženských věcech ani čas se o ně zajímat. Dokonce jsem svým přátelům říkávala, že na to, aby byl člověk nábožný, je třeba mít nižší stupeň inteligence. Když jsem vystudovala, dostala jsem místo učitelky kreslení na střední škole.

Milovala jsem svou práci a zajímala mě také italská a zahraniční literatura, komorní a symfonická hudba a opera. Jediná náboženská otázka, kterou jsem tehdy studovala, byly ikonografické náměty malířů různých dob. Pak jsem poznala, jaké to je být středem pozornosti, jaký pocit je vystavovat vlastní díla, co to znamená být vysoce oceňována, chválena a obdivována jako umělkyně.

Tehdy pro mne svět umění znamenal hodně, protože jsem považovala umění za podstatnou část smyslu svého života. Ale otázky, které jsem si kladla v sedmi letech, byly v mé mysli pořád živé. Neúnavně jsem hledala něco hlubšího, něco, co jsem ještě neuměla vysvětlit. Byla jsem dychtivá čtenářka, a tak jsem se ptala na vysvětlení filozofů. Chtěla jsem za každou cenu dostat definitivní odpověď na své pochybnosti.

Tato nejistota ve mně trvala, i když jsem se vdala. Po narození dcery se mé hledání pravdy zintenzívnilo. Snažila jsem se ji nalézt malováním, psaním básní, nasloucháním hudbě, čtením knih. Kdykoli jsem šla na koncert a naslouchala úvodním taktům skladby, má mysl se automaticky obracela k Bohu, Nejvyšší bytosti, kterou jsem neznala, a děkovala jsem mu. Během tohoto období jsem často chválila Boha za krásné věci, které jsem obdivovala — za své spící děťátko nebo za barvy přírody. „Je to hanba,“ říkávala jsem si, „že umění, které by mohlo mít jako námět tolik krásných věcí, se tak často obrací k popisu smrti místo života!“ Některá nejnádhernější básnická díla a divadelní hry buď opěvují pesimismus, nebo jsou tragické; některá nejznamenitější malířská mistrovská díla vyvyšují spíš smrt než život a jeho krásu. Proč?

Tyto protikladné city mě velmi skličovaly a postupně jsem upadala do apatie. Právě tehdy ke mně přišli svědkové Jehovovi. Když jsem jim naslouchala, bylo mi, jako když na mne mluví nějakým novým jazykem. Boží slib udělat ze Země ráj mi zněl jako sladká hudba. Začala jsem číst Bibli. Tam jsem konečně našla odpovědi na otázky, které jsem si nepřestala klást od sedmi let. Bůh nechce, aby člověk umíral, ale hodlá požehnat svým věrným služebníkům tím, že jim dá věčný život na zemi!

To bylo v roce 1973. Příští rok jsem se oddala Jehovovi a dala se pokřtít. Nebylo snadné nahradit svou impulzívní a sentimentální povahu duchem pravé bratrské lásky, svůj egocentrismus nesobeckostí a osobní pohodlí obětavým duchem. Musela jsem zapřít sama sebe. Svědkové Jehovovi mi velmi pomohli, stejně jako shromáždění v sále království.

Velký Umělec rozptýlil mé pochybnosti a zmatky. Jsem mu velmi vděčná. Proto jsem se od září 1984 chopila pravidelné průkopnické služby a trávím každý měsíc devadesát hodin kázáním dobrého poselství o království.

Služba velkému Umělci a stvořiteli, Jehovovi, kterou mu přináším se svou rodinou, je opravdu uspokojivá. Napjatě očekáváme čas, kdy namaluje nejbarvitější obraz všech dob, kdy konečně odstraní starý ničemný systém, který špiní a obestírá tuto Zemi. Smrt již nebude a umění se pak bude věnovat výlučně životu. Potom se bude malovat jen krása, neboť prostřednictvím Božího spravedlivého nového systému bude navždy odstraněna bída a bolest. — Zasláno.