Radostná vytrvalost na Středním východě
Tato vzrušující zpráva pochází od svědků Jehovových v Libanonu.
NÁŠ služební rok 1990 začal prudkými dělostřeleckými přestřelkami v Bejrútu. Pak byl klid, který trval od konce září 1989 do ledna 1990.
Během těchto měsíců byl hlášen nový vrchol 2 659 zvěstovatelů (v listopadu) ve srovnání s 2 467 ve služebním roce 1989. Bylo pokřtěno čtyřiačtyřicet osob a každý měsíc se v průměru 65 osob podílelo na pomocné průkopnické službě. Poprvé bylo hlášeno více než 2 000 studií, a začali jsme se těšit, co asi dokážeme v budoucnosti.
Ale válka opět vypukla ve Východním Bejrútu, kde sídlí nejvíce sborů, a desítky našich bratrů musely uprchnout do jiných částí země. Mnoho dní jsme se sbory v postižených oblastech neměli žádný kontakt a zprávy o kazatelské službě byly neúplné. Ovšem bratři, kteří se rozptýlili, se připojili ke sborům v oblastech, do nichž uprchli, a služba dům od domu pokračovala se znamenitými výsledky po celé zemi. Mezitím bylo mnoho domů našich bratrů vypáleno nebo poškozeno bombardováním. Jedna sestra přišla o život.
Vzhlíželi jsme s důvěrou o pomoc a vedení k Jehovovi. Odvážní průkopníci se nabídli, že dopraví našim bratrům do obležených krajů duchovní pokrm spolu s jídlem a vodou. Z lásky k Jehovovi a bratrům se odvážili dokonce přecházet zaminované silnice. Když lidé viděli, jak rodinám našich bratrů přichází pomoc, bylo vydáno znamenité svědectví. Viděli, co dokáže skutečná láska, když jsou všichni sjednoceni v uctívání jediného pravého Boha, Jehovy. — Jan 13:34, 35; 15:13.
Během služebního roku nepřišli bratři ani o jedno vydání našich časopisů. Od 8. ledna 1990 začal časopis Probuďte se! vycházet v arabštině simultánně s anglickým, jako už vycházela Strážná věž. Svědkové a zájemci měli velikou radost. Bylo také vzrušující vidět nové publikace v arabštině, jako brožuru Měl bys věřit v trojici? a knihy Bible — slovo Boží, nebo lidské? a Moje kniha biblických příběhů.
Tyto duchovní dary byly opatřeny, přestože mnoho továren a jiných podniků v Bejrútu bylo zavřeno. Hospodářská situace v celé zemi je špatná. Mnohde není elektřina ani voda ani telefon. Nyní nechme některé naše bratry vyprávět, jak nalezli radost, zatímco zápolili s následky patnáct let trvající války.
„Pozitivní stránka“
Jeden bratr v Bejrútu píše: „Především ze srdce děkuji Jehovovi, protože nás zachoval v bezpečí ve své organizaci čistého uctívání, navzdory všem obtížným podmínkám, jimž jsme čelili. Během nedávných událostí jsem měl některé zkušenosti, které mi udělaly radost, a považuji je za pozitivní stránku války.
Během těžkého bombardování jsme seděli se sousedy na schodech, protože to je při ostřelování nejbezpečnější místo. Neustále jsme s nimi mluvili o Božím království jako jediném řešení problémů lidstva, a často jsme se modlili k našemu Bohu Jehovovi. Seznámili se s tím všichni.
Ostřelování někdy trvalo celé dny a nemohli jsme jít na shromáždění. Proto jsem si s sebou vzal svou Strážnou věž a studoval jsem ji vsedě na schodech. To vzbudilo zájem našich sousedů. Někteří s námi předtím nemluvili, protože jsme svědkové Jehovovi. Ale když byl náš dům zasažen šrapnelem, byli ohromeni láskou, kterou projevili naši bratři. Nyní s námi mluvit chtěli. Tak jsme mezi nimi mohli rozšířit několik předplatných na Probuďte se!.
Dík těmto zkušenostem jsem odhodlán stále mluvit o pravdě. Jehova si zaslouží všechno naše uctívání a všechnu naši úctu a všechnu slávu.“
„Jehovovo jméno mi zachránilo život“
Bratr ze sboru Ras Bejrút vypráví: „S manželkou a našimi dvěma malými synky jsme zahájili den kazatelskou službou v západní čtvrti Bejrútu. Odpoledne jsme měli u mě doma shromáždění v angličtině. V půl sedmé večer už byla tma. Na ulicích byli jen ozbrojenci. Pršely bomby. Většina obyvatel našeho domu uprchla. Nebyla voda ani elektřina. Náhle jsme zaslechli klepání na dveře.
Mysleli jsme, že třeba někdo ze sousedů potřebuje vodu nebo chléb, a manželka otevřela dveře. Stáli tam čtyři ozbrojení muži. Namířili na manželku zbraně a ptali se po mně jménem. Ten týden bylo takto odvedeno ze svých domovů devět mužů a byli okamžitě zabiti. Když mě ozbrojení muži zahlédli, namířili mi své automatické pušky na hlavu a nařídili mi, abych šel s nimi. Řekl jsem jim: ‚Půjdu s vámi, ale nechte mě nejdříve se obléknout.‘ Z celého srdce jsem se modlil k Jehovovi a prosil ho o pomoc. Když jsem se domodlil, pocítil jsem velké uvolnění a začal jsem se na ty ozbrojené a děsivé muže dívat jako na obyčejné lidi. Mohl jsem s nimi mluvit beze strachu.
Zeptal jsem se jich: ‚Co ode mne chcete? Popovídejme si trochu v domě, než půjdeme.‘ Když jsme byli v obývacím pokoji, zeptal se mě jejich velitel: ‚Jaké máte právo vstupovat do domů a kázat lidem?‘ Odpověděl jsem: ‚Vy nosíte zbraň, abyste prosadili svou vůli, a nikdo vám nestojí v cestě. Já nosím dobré poselství pokoje, které nám přikázal kázat Ježíš.‘ Pak jsem vyložil, čemu věří a co vykonávají svědkové Jehovovi. Jakmile jsem se zmínil o jménu Jehova, řekli: ‚Stačí nám, když vás vyslechneme tady. Nemusíme vás brát s sebou.‘ Jeden z nich se zřejmě znal s nějakým bratrem. Řekl: ‚Tenhle je jako Jarjoura.‘
Vydali jsme těm ozbrojencům svědectví a půl druhé hodiny jsme jim odpovídali na otázky. Potom, místo aby mě odvezli v kufru svého auta jako jiné, omluvili se, políbili mě, nabídli mi pomoc, kdykoli ji budu potřebovat, a odešli. Po celou dobu jsem cítil Jehovovu ochranu. Dopolední služba dům od domu a odpolední účast na shromáždění mě posilnily, abych stál pevně. A Jehovovo jméno mi opravdu zachránilo život.“ — Přísloví 18:10.
„Obklopovala nás Jehovova péče“
Jiný bratr píše z Bejrútu: „Byla středa, 31. ledna 1990. Zatímco jsem se svým bratrem pracoval v domě jedné sestry, začalo se zase bojovat. Všude vybuchovaly bomby. Bitva byla tak prudká, že jsme se nemohli vrátit domů. Sestra byla velmi pohostinná, přestože měla jen pár kousků chleba.
Měl jsem velkou starost o manželku, protože byla z Filipín a nebyla zvyklá na válečné násilí. Druhý den jsem však mohl odejít domů. Ulice přehrazovaly hromady nábytku, ale díky Jehovovi byla má rodina v pořádku. Po krátkém ztišení začalo ostřelování znovu. Schovali jsme se v nedalekém domě jednoho bratra. Bylo nás pět — manželka, můj dvouletý syn, já, můj bratr a jeho manželka. Kolem dokola padaly bomby, šrapnely a rakety, ale obklopovala nás Jehovova péče. Minuly dva dny těžkého ostřelování, kdy jsme leželi na zemi a dým z bomb nám stoupal do chřípí.
Zatímco jsme naslouchali výbuchům, vzpomínali jsme na Davidova slova v Žalmu 18:1–9, 16–22, 29, 30 [18:2–10, 17–23, 30, 31, KB] . V těch těžkých chvilkách jsme byli šťastní navzdory všemu, co se dělo, a stále jsme se dovedli usmívat. Modlili jsme se k Jehovovi, abychom zemřeli snadno, bez trápení, kdybychom už měli zemřít. Naše naděje na vzkříšení byla silná.
Příští den byl neuvěřitelný. Poblíž domu, kde jsme se schovávali, dopadlo asi pětadvacet bomb, ale nikdo z nás nebyl raněn. Dovedete si představit, jak nám bylo, když jsme cítili Jehovovu ochranu? Příštího rána jsme se rozhodli uprchnout. Mé auto bylo v celé ulici jediné, které nebylo spáleno. Projížděl jsem mezi minami a bombami a díky Jehovovi se nám podařilo uprchnout do oblasti, která byla trochu klidnější než naše. Tam nám bratři láskyplně poskytli oblečení, jídlo a peníze.
Přes všechny těžkosti jsme byli šťastní, protože Jehova byl s námi. Bylo to skoro, jako kdyby poslal své anděly, aby nás chránili před bombami. (Žalm 34:7; 34:8, KB) Ano, naše radost byla velká. Ale bude větší, až přežijeme Armagedon.“
Pomoc v nouzi!
Některé oblasti v Bejrútu vypadaly jako po zemětřesení. Mnoho domů našich bratrů bylo poškozeno nebo zničeno. Když vznikla nedávná krize, výbor odbočky zorganizoval výbor pro pomoc, aby se postaral o potřeby bratrů. Začal působit 16. února 1990, právě tehdy, když jsme mohli konečně vstoupit do postižených oblastí. Účel tohoto výboru byl trojí: duchovně povzbudit bratry, postarat se o jejich potřeby peněz, potravin a vody a pomoci jim opravit nebo znovu postavit jejich domy.
Nebylo třeba volat po dobrovolnících. Každý den přicházeli mnozí časně ráno pomáhat. Tady jsou některé výroky těch, kteří dostali pomoc:
Jedna sestra řekla, když jí vyčistili a opravili dům: „Slyšela jsem, jak bratři pomáhají po katastrofě. Teď to vidím a cítím.“ I její sousedka, muslimka, řekla této sestře: „Opravdu se máte mezi sebou rádi. Vaše náboženství je to pravé. Uprchnu teď do své vesnice a každému tam budu vyprávět, co děláte.“ Tato sousedka přinesla dobrovolníkům něco k jídlu.
Starší sestra poznamenala: „Čekala jsem, že mě přijdete navštívit. Ale nečekala jsem, že Společnost pošle někoho, aby mi přinesl vodu.“ S pláčem políbila bratra, který jí přišel pomoci.
Trojčlenná rodina — manžel a manželka, kteří byli nepokřtěnými zvěstovateli, a jejich synek — byla navštívena a dostala velkou krabici mléka, chléb, pitnou vodu a peníze. Když jim řekli, že toto opatření udělali svědkové Jehovovi, manžel řekl: „Byl jsem jedenáct let v evangelické církvi a byl jsem velmi aktivní. Ale za celých patnáct let války v Libanonu nikdy nepomysleli na to, že by pro své členy udělali něco takového.“ Pokračoval: „Tohle je skutečně jediná Boží organizace.“ Oba byli pokřtěni na sjezdu v květnu 1990.
Jeden starší poznamenal: „Nedostává se mi slov, abych poděkoval za skutky lásky, které jste prokazovali trpícím bratrům. Když jsem viděl, jak skupina mladých bratrů, dobrovolníků, znovu staví dům mých rodičů, zapůsobilo to na mě tak, že jsem se rozplakal. I naši sousedé, kteří nejsou svědkové, vyjádřili ocenění. Jsme opravdu vděční Jehovovi a jeho organizaci za praktickou podporu, kterou jsme dostali. Jak pravdivá jsou slova žalmisty v Žalmu 144:15: ‚Šťastný je lid, jehož Bohem je Jehova.‘ “
„Co jste to za lidi?“
Jedna sestra s rodinou napsala: „Ráda bych vyjádřila hluboké ocenění pro lásku Jehovy a jeho organizace. Můj dům byl zasažen mnoha šrapnely a vyhořel. Mnozí nám říkali, že se nedá opravit. Přesto tu stojí úplně opravený, jako by se mu nic nestalo, obklopený stovkami domů v naší ulici, které jsou vyhořelé nebo zničené.
I naši sousedé, kteří nejsou svědky Jehovovými, se ptají: ‚Odkud se bere tato láska? Co jste to za lidi? Kdo jsou ti lidé, kteří pracují s takovou horlivostí, jsou tak tiší a tak slušně se chovají? Ať je požehnaný Bůh, který vám dal tu lásku a obětavého ducha.‘ Jak přiléhavá jsou slova Žalmu 84:11, 12; 84:12, 13, KB: ‚Vždyť Jehova Bůh je slunce a štít; to, co dává, je přízeň a sláva. Jehova nezadrží nic dobrého těm, kteří chodí v bezúhonnosti. Jehovo vojsk, šťastný je člověk, který ti důvěřuje.‘ “
Muž, jehož manželka a děti jsou svědkové Jehovovi, napsal: „Rád bych vám poděkoval za pomoc při opravě našeho domu. Ve vaší práci se projevila upřímná křesťanská láska, která je v dnešní době velmi vzácná. Ať Bůh žehná vašim snahám.“
Když byl obnoven dům jednoho staršího, bratr řekl: „Naše ústa nedovedou vypovědět, co máme v srdci. Nemůžeme nalézt slova, abychom vám pověděli o svém ocenění pro Jehovu a jeho organizaci. Cítili jsme ve svém neštěstí Jehovovu blízkost. Vaše láska povzbudila všechny členy mé rodiny, aby se podíleli na pomoci druhým v nouzi.“
V dubnu se 194 osob v Libanonu těšilo z pomocné průkopnické služby. Noc Památné slavnosti byla klidnější než jiné a Památné slavnosti se zúčastnilo celkem 5 034 osoby. Konaly se všechny plánované sjezdy a celkový počet pokřtěných za rok byl 121 navzdory chaosu v zemi. Mnoho rodin spojených se sbory natrvalo opustilo zemi, ale noví zájemci postupují ke křtu a počet zvěstovatelů Království, kterých je 2 726, stále roste. Během služebního roku 1990 všechen Jehovův lid v Libanonu zakoušel Jehovovu věrnost, když o nás Bůh pečoval a vedl nás přes bouřlivé časy. — Žalm 33:4, 5; 34:1–5; 34:2–6, KB.