Z knihy „Hlubší pohled na Písma“

Shromáždění

Shromáždění nebo sejití lidí k nějakému zvláštnímu účelu. V Písmu je výraz „shromáždění“ překladem hebrejského slova miqra, které znamená „svolání“ nebo „sejití“. Jeho základní význam vyjadřuje jeho použití ve 4. Mojžíšově 10:2, kde vyjadřuje myšlenku svolání shromáždění Izraele. — Srovnej Izajáše 1:13.

„Svatá shromáždění“ byla rozvržena následujícím způsobem: 1) Každý sabat (3. Mojžíšova 23:3); 2) první a sedmý den svátku nekvašených chlebů během nisanu, prvního měsíce (březen — duben) (4. Mojžíšova 28:18, 25; 3. Mojžíšova 23:6–8); 3) svátek týdnů neboli svátek sklizně, později známý jako letnice, se konal ve třetím měsíci, sivanu (květen — červen) (3. Mojžíšova 23:15–21); 4) první a desátý den sedmého měsíce, etanim neboli tišri (září — říjen), přičemž desátý den byl den smíření (3. Mojžíšova 23:23–27; 4. Mojžíšova 29:1, 7); 5) první den svátku chýší, začínajícího patnáctého dne sedmého měsíce, etanim neboli tišri, a také den po tomto sedmidenním svátku. — 3. Mojžíšova 23:33–36.

Jedinečným rysem všech těchto „svatých shromáždění“ bylo, že tehdy lidé neměli vykonávat žádnou namáhavou práci. Například první a sedmý den svátku nekvašených chlebů byla „svatá shromáždění“, o nichž Jehova řekl: „Nebude se v nich konat žádná práce. Pouze co každá duše potřebuje k jídlu, jen to se smí pro vás vykonat.“ (2. Mojžíšova 12:15, 16) Ale při „svatých shromážděních“ měli kněží mnoho práce s přinášením obětí Jehovovi (3. Mojžíšova 23:37, 38), což rozhodně nebylo porušením žádného zákazu, který by se týkal vykonávání normální každodenní práce. Tyto příležitosti nebyly ani pro lid všeobecně obdobím lenošení, ale v těchto dobách získávali velký duchovní užitek. Při každotýdenním sabatu se lidé shromažďovali k veřejnému uctívání a poučování. Byli přitom vzděláváni veřejným čtením a vysvětlováním Božího psaného slova, což se později dělo v synagogách. (Skutky 15:21) Lidé tedy v den sabatu ani při jiných „svatých shromážděních“ nevykonávali žádnou namáhavou práci, ale věnovali se v té době modlitbám a uvažování o stvořiteli a jeho předsevzetí. — Z knihy Hlubší pohled na Písma, angl. díl 1., strana 503.

Svoboda

Jehova Bůh je Všemohoucí, Svrchovaný panovník vesmíru a Stvořitel všeho, proto on jediný má absolutní, neomezenou svobodu. (1. Mojžíšova 17:1; Jeremjáš 10:7, 10; Daniel 4:34, 35; Zjevení 4:11) Všichni ostatní se musí pohybvat a jednat v mezích schopností, které jim byly dány, a podřizovat se jeho univerzálním zákonům. (Izajáš 45:9; Římanům 9:20, 21) Uvažujme například o přitažlivosti, o zákonech, které řídí chemické reakce, o působení slunce, o růstu, o mravních zákonech, o právech a jednání druhých, která mají vliv na svobodu člověka. Svoboda všech Božích tvorů je proto svoboda relativní.

Je rozdíl mezi omezenou svobodou a zotročením. Svoboda v mezích daných Bohem vede ke štěstí. Naproti tomu zotročení tvory, nedokonalostí, slabostí a nesprávnými ideologiemi vede k útlaku a k neštěstí. Svoboda se také liší od svévolného rozhodování, což je přehlížení Božích zákonů a vlastní rozhodování o tom, co je správné a co je nesprávné. Tak dochází k zasahování do práv druhých a to působí problémy, jak můžeme vidět z následků působnosti nezávislého, svéhlavého ducha, jehož vštípil Adamovi a Evě had v Edenu. (1. Mojžíšova 3:4, 6, 11–19) Pravá svoboda je vázaná zákonem, Božím zákonem, který umožňuje jednotlivým lidem, aby se plně projevovali správným budujícím a prospěšným způsobem a aby uznávali práva druhých, což přispívá ke štěstí všech. — Žalm 144:15; Lukáš 11:28; Jakub 1:25. — Z knihy Hlubší pohled na Písma, angl. díl 1., strana 871.