Jak mnoho mám důvodů k vděčnosti!

VYPRÁVÍ LOTTIE HALLOVÁ

STALO se to v roce 1963 cestou z Kalkaty v Indii do Rangúnu v Barmě. Krátce po odletu z Kalkaty si jeden bratr všiml, že na křídlo uniká olej. Když to slyšela posádka, ohlásila nouzové přistání. Letadlo muselo nejprve vypustit mnoho pohonných hmot, aby mohlo přistát. Stevard zvolal: „Pokud se chcete modlit, modlete se teď!“ A také jsme se modlili, abychom bezpečně přistáli, jestliže to bude Jehovova vůle, a stalo se to. Skutečně jsme měli za co být vděční!

ANO, a je toho více, zač mohu být vděčná. Je mi sedmdesát devět let a stále mám určitou míru zdraví a síly, jež používám ve službě plným časem. Vedle požehnání, která jsou společná celému Jehovovu lidu, mám navíc mnoho vynikajících zkušeností. Celkem bylo mým drahocenným údělem sloužit Jehovovi již víc než šedesát let a víc než polovinu té doby jsem byla služebnicí plným časem neboli průkopnicí.

Všechno to začalo od mého otce, když jsme bydleli v Carbondale v Illinois. Patřil k denominaci Kristových učedníků a měl zájem stát se duchovním. Zkušenosti se dvěma biblickými vysokými školami jej však rozčarovaly, protože měl své vlastní představy o trojici, nesmrtelnosti duše a věčných mukách.

Nakonec jej uspokojila biblická pravda, kterou mu přinesl kolportér badatelů Bible v roce 1924, když mi bylo právě dvanáct let. Otec byl rád, když se dozvěděl, že jsou i jiní, kteří stejně jako on soudí, že trojice, pekelný oheň a nesmrtelnost lidské duše jsou falešné nauky. Naše rodina se zanedlouho pravidelně scházela s badateli Bible, jak si tehdy říkali svědkové Jehovovi. Byla jsem doopravdy vděčná za to, že jsem se dozvěděla pravdu o Jehovovi a jeho Slově.

Zanedlouho však přišla rána. Muž, který mému otci přinesl tyto pravdy, se ukázal jako nepoctivý a nemorální. Přivedl mého otce ke klopýtnutí, ale matku a mne ne. Bylo mi právě patnáct, byla jsem nejstarší ze šesti dětí a s matkou jsme se dál držely pravdy.

V létě 1927 bylo oznámeno, že se v Torontu v Kanadě bude konat velký sjezd badatelů Bible. Otec řekl, že si cestu nemůže dovolit, ale matka byla rozhodná žena. Začala prodávat různé drobnosti pro domácnost a do sjezdu nashromáždila osm dolarů. S tou částkou jsme se vydaly autostopem do Toronta, vzdáleného 1 600 kilometrů. Trvalo nám to pět dní a jely jsme sedmatřiceti vozy. Dostaly jsme se tam před začátkem sjezdu. Měly jsme málo prostředků, a tak jsme poprosily o ubytování zdarma a dostaly jsme je. Když bratr A. H. Macmillan slyšel o naší cestě, napsal o tom do sjezdových novin pod titulkem „Zdražení jízdného na železnici těmto badatelkám Bible nevadí.“

Matka otce průběžně informovala pohlednicemi, a tak se na poslední chvíli rozhodl, že přece pojede, a dorazil autem právě včas na veřejnou přednášku v poslední den sjezdu. Už jsme nemusely zpátky domů autostopem. Byl to nádherný sjezd. Byla jsem velmi vděčná, že jsem se ho mohla zúčastnit, a nesmírně vděčná za to, že pomohl mému otci, aby znovu získal duchovní rovnováhu.

Když se mě ptali, jakého jsem vyznání, po léta jsem odpovídala „MSBB“, což znamenalo Mezinárodní sdružení badatelů Bible. Ale to označení se mi nikdy nelíbilo. Proto jsem byla vděčná, když jsme roku 1931 na sjezdu v Columbu, Ohio, přijali nové jméno svědkové Jehovovi.

Má kariéra ve škole

K mnoha požehnáním, jež obohatila můj život, patřila ta, jež souvisela s hudbou. Měla jsem hudbu velmi ráda a časně jsem se naučila hrát na klavír. Mnoho let jsem měla přednost doprovázet zpěv ve sboru. Než začala Společnost Strážná věž nahrávat písně Království, požádal mě jeden bratr misionář, který sloužil na Papui Nové Guineji, abych nahrála řadu našich písní, aby se je Papuánci mohli naučit zpívat. To jsem dělala skutečně s radostí.

Můj nejoblíbenější nástroj však byl klarinet. Ráda jsem na něj hrála ve školním orchestru. Profesorovi se má hra tak líbila, že mě požádal, abych hrála i v mužské kapele. Tehdy ještě nikdy žena v mužské kapele nehrála, a když členové kapely slyšeli, co profesor navrhl, chtěli stávkovat. Ale když dostali oznámení, že v případě stávky budou vyloučeni, rozmysleli si to. Jiná tradice byla porušena, když mě požádali, abych s kapelou pochodovala při celodenní přehlídce. Noviny to označily jako senzaci a uvedly ji tučnými titulky: „Dívka hudebnice v moři mužů.“

Časem jsem dělala konkurs na profesuru hudby. Ale když jsem uvážila všechny sporné otázky, které by mohly vzniknout, kdybych vyučovala hudbu — třeba vyučování nebo hraní náboženské a nacionalistické hudby, rozhodla jsem se pro jiný obor a byla mi přidělena výuka světových dějin. To mi ovšem nezabránilo, abych po létech v mnoha zemích hrála na svůj klarinet ve sjezdových orchestrech, když jsem cestovala na mezinárodní sjezdy svědků Jehovových.

Časem jsem se stala učitelkou světových dějin na velké střední škole na předměstí Detroitu a v té úloze jsem jednou byla požádána ředitelem, abych doporučila jednu z několika nových učebnic. Když jsem je prohlížela, bylo mi nápadné, že zatímco právě používaná učebnice se osmkrát zmiňovala o Jehovově jménu, nové ponechávaly Boha Hebrejců bezejmenného, ačkoli jmenovaly mnoho pohanských bohů jako Ra, Molech, Zeus a Jupiter. Když přišel obchodní zástupce, zeptala jsem se ho, proč v jeho učebnici není zmínka o Jehovovi, a on řekl: „No, to jméno do svého textu nedáme kvůli svědkům Jehovovým.“ Odpověděla jsem: „Dobře. Já tedy váš text nedoporučím.“ Hodil knihu do tašky a rázem byl za dveřmi.

Později jsem řediteli sdělila, že vlastně novou učebnici nepotřebujeme, a uvedla jsem řadu dobrých důvodů. Všichni byli rádi, že se to tak rozhodlo, když několik měsíců nato byl kurs světových dějin vypuštěn ze středoškolských osnov. V celém čtrnáctiletém školském systému jej nahradil nový kurs nazývaný společenská věda. Kdyby škola nové učebnice dějin nakoupila, přivodila by si velkou ztrátu.

Jako učitelka jsem měla mnoho příjemných zkušeností a udržovala jsem přísnou kázeň. To mi vyneslo řadu celoživotních přátelství. Měla jsem také mnoho příležitostí vydávat svědectví. Nakonec mě však čas a okolnosti dovedly ke službě plným časem.

Mezinárodní sjezdy

Po dvaceti letech vyučování ve škole mi začaly vypovídat službu oči. Také rodiče cítili, že mě potřebují, a tak mě otec poprosil, abych se vrátila domů, řekl, že existuje důležitější učitelská práce a že se Jehova postará, abych nezemřela hladem. Přestala jsem vyučovat v roce 1955 a k mým prvním požehnáním patřila účast na sérii sjezdů „Vítězství království“ v Evropě. Byla jsem velmi vděčná, že jsem byla s našimi evropskými bratry, z nichž mnozí prošli velkým utrpením za druhé světové války. Požehnáním bylo zejména to, že jsem patřila ke 107 000 přítomných na nabité Zeppelinwiese neboli Zeppelinově louce v Norimberku, kde si kdysi Hitler plánoval vítěznou přehlídku po 2. světové válce.

Byla to první z mnoha cest do světa, kterou jsem měla tu přednost vykonat. Roku 1963 jsme byly s matkou mezi 583 účastníky sjezdu, kteří cestovali kolem celého světa se sjezdy „Věčné dobré poselství“. Cestovali jsme z New Yorku do Evropy, potom dál do Asie a na tichomořské ostrovy, až jsme skončili v kalifornské Pasadeně. Během té cesty jsme zažili děsivou zkušenost popsanou v úvodu. Později jsme se dostali na sjezdy do Jižní Ameriky, jižního Tichomoří a Afriky. Tyto cesty opravdu obohatily můj život, a pro milovnici hudby bylo dalším kladem to, že jsem na mnoha těchto místech mohla hrát ve sjezdovém orchestru.

Vstup do řad průkopníků

Když jsem se roku 1955 vrátila z Evropy, na rok jsem se připojila k matce v průkopnické službě a pak mě Společnost požádala, abych spolupracovala s malým sborem v Apalachicole na západní Floridě. Sedm let jsme tam ještě s jednou sestrou pomáhaly dílu a sbor si brzy mohl postavit sál království, aby měl místo pro vzrůst. Pokrok trval a zanedlouho vznikl další sbor v Port Saint Joe. Strávila jsem na západní Floridě jedenáct let ve spolupráci se třemi sbory.

Jednou mě požádal krajský dozorce, abych našla místo pro krajský sjezd. Podařilo se mi získat reprezentativní Výroční sál v Port Saint Joe za pouhých deset dolarů. Potřebovali jsme však také jídelnu a uvažovali jsme o nějakém školním zařízení. Zjistila jsem však, že školní inspektor je proti, a řekl mi, že se budu muset sejít se správní radou školy. Na schůzku přišel i starosta, protože chtěl, abychom jídelnu směli použít. Když se zeptal, jaké jsou námitky proti tomu, abychom si ji půjčili, předseda školní rady řekl, že neexistuje žádný precedens, kdy by školní zařízení použila náboženská skupina. Starosta se otočil ke mně. Měla jsem u sebe několik letáků ukazujících, že jsme v jiných městech pro svá shromáždění používali školní zařízení, a pak jsem poukázala na Skutky 19:9, kde stojí, že apoštol Pavel kázal ve školní posluchárně. To rozhodlo. Rada souhlasila se starostou, že nám jídelnu propůjčí za šestatřicet dolarů.

Když mi bylo pouhých třináct let (věk, ve kterém jsem byla pokřtěna), modlila jsem se: „Bože, prosím tě, ať přivedu aspoň jednoho člověka k pravdě!“ Ta modlitba nyní byla ‚mnohonásobně‘ vyslyšena, protože jsem měla požehnání pomáhat řadě lidí, aby zaujali postoj pro Jehovu a jeho království. Opakovaně se mi stávalo, že těsně před tím, než studující Bible dospěl k oddanosti a křtu, byla jsem přidělena k jinému sboru. Měla jsem však přednost sázet a zalévat a mnozí z těch studujících se stali celoživotními přáteli. Podíl na takové plodné činnosti mi opravdu poskytl mnoho důvodů k vděčnosti.

Pomoc sdělovacích prostředků

Zatímco sdělovací prostředky na mnoha místech nejednou uvádějí nepříznivé zprávy o činnosti svědků Jehovových, já mohu s radostí říci, že sdělovací prostředky v oblasti De Land na Floridě — kde nyní sloužím — mi pomáhají vydávat svědectví. Například během jedné ze svých cest na světové sjezdy jsme s matkou posílaly místním novinám dlouhé depeše a ty byly ochotně tištěny i s fotografiemi. Zprávy byly povahou cestopisné, ale vždy se nám je podařilo využít ke svědectví o Jehovově jménu a království.

Totéž platí o mém vydávání svědectví na ulici. Na jednom nároží mám dvě zahradní židle. Na jedné sedím a na druhé mám rozloženou naši literaturu. Jednou se v místních novinách objevil půlstránkový článek s fotografií a titulkem: „Delandská Lottie pokračuje ve svědeckém díle rodičů.“ Později, v roce 1987, vyšel v jiných novinách půlstránkový článek s velkou barevnou fotografií se záhlavím: „Lottie Hallová má vyhrazen svůj koutek pro Krista.“ Příští den měly jiné noviny na první stránce mou fotografii s poznámkami jako: „Je tam vždy“ a „Učitelka v důchodu sedí na zahradní židli a využívá své místo na nároží k misionářskému dílu svědků Jehovových“. Místní televizní stanice také čtyřikrát vysílala záběry z mé svědecké činnosti. V omezené míře se podílím na všech odvětvích služby království: na kázání dům od domu, dodatečných návštěvách a domácích biblických studiích. Pro pokročilý věk a tělesnou slabost však nyní trávím hodně času službou na ulici.

Když se ohlédnu zpět, musím říci, že opravdu mám mnoho důvodů k vděčnosti. Vedle požehnání společných celému Jehovovu lidu jsem jako učitelka měla přednost působit na mnoho mladých lidí; měla jsem radost z účasti na řadě sjezdů po celém světě; měla jsem velice plodnou průkopnickou službu a také jsem obdržela požehnání ve spojitosti s hudbou. Navíc jsem mohla vydávat svědectví pomocí sdělovacích prostředků. Opravdu mohu říci se žalmistou Davidem: „Chci chválit Boží jméno písní a chci ho velebit díkůvzdáním.“ — Žalm 69:30; 69:31, KB.