Jaká je to radost sedět u Jehovova stolu!
Vypráví Ernst Wauer
Dnes je pro mě poměrně snadné účastnit se shromáždění svědků Jehovových, studovat Bibli a kázat dobrou zprávu o Království. Tady v Německu to tak ale vždy nebývalo. Když byl od roku 1933 do roku 1945 diktátorem Adolf Hitler, účast na takových křesťanských činnostech s sebou nesla ohrožení života.
ROK předtím, než přišel Hitler k moci, když mi bylo třicet let, jsem se v Drážďanech poprvé setkal se svědky Jehovovými. V lednu 1935 jsem se oddal Jehovovi a vyjádřil svou touhu dát se pokřtít. Naše dílo bylo zakázáno již roku 1933, a tak se mě ptali: „Uvědomujete si, co znamená vaše rozhodnutí? Vystavujete nebezpečí svou rodinu, své zdraví, práci, svobodu, ba i svůj život!“
„Spočítal jsem náklady a jsem ochoten činit Boží vůli a třeba pro to zemřít,“ odpověděl jsem.
Ještě před křtem jsem začal kázat dům od domu. U jedněch dveří jsem narazil na uniformovaného vůdce mládeže SS (Hitlerových černých košil — elitních gard), který vykřikl: „Nevíte, že je to zakázáno? Zavolám policii!“
„Jen si poslužte. Mluvím pouze o Bibli a proti tomu není žádný zákon,“ klidně jsem odpověděl. Nato jsem se obrátil k dalším dveřím a přátelský pán mě pohotově pozval dovnitř. Nic se mi nestalo.
Brzy mi bylo svěřeno, abych se staral o studijní skupinu pěti až sedmi svědků, kteří se týdně scházeli. Studovali jsme vydání Strážné věže, která byla do Německa propašována ze sousedních zemí. A tak jsme navzdory zákazu pravidelně usedali u „Jehovova stolu“, abychom se duchovně posilňovali. — 1. Korinťanům 10:21.
Přicházejí zkoušky
V roce 1936 navštívil prezident Společnosti Strážná věž J. F. Rutherford sjezd ve švýcarském Lucernu a pozval bratry, kteří byli v postavení teokratického dozoru v Německu, aby se zúčastnili. Mohlo jich přijet jen málo, protože mnoha bratrům byly zabaveny pasy a řada bratrů byla bedlivě sledována policií. Bratr, který měl dozor nad dílem v Drážďanech, mě požádal, abych ho v Lucernu zastoupil.
„Nejsem na to moc mladý a nezkušený?“ zeptal jsem se.
„Teď jde jen o to,“ ujistil mě, „abys byl věrný. To je to hlavní.“
Krátce po návratu z Lucernu jsem byl zatčen a náhle odtržen od své manželky Evy a našich dvou malých dětí. Cestou na policejní velitelství v Drážďanech jsem si lámal hlavu, jaký biblický text by mi mohl dát vedení. Napadlo mě Přísloví 3:5, 6: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách, a sám napřímí tvé stezky.“ Vzpomínka na tento text mě posilnila při úvodním výslechu. Potom mě zamkli do stísněné cely a já měl na chviličku zoufalý pocit opuštěnosti. Ale horoucí modlitba k Jehovovi mě naplnila pokojem.
Soud mě odsoudil k dvaceti sedmi měsícům vězení. Jeden rok mě drželi v samovazbě v budyšínské káznici. Jednou otevřel dveře mé cely jeden zastupující soudní úředník, který byl již v důchodu, a pronesl soucitně: „Já vím, že nesmíte nic číst, ale možná že potřebujete něco, co by vám odvedlo myšlenky od toho všeho.“ S tím mi podstrčil dva staré rodinné časopisy a řekl: „Večer si je vyzvednu.“
Ve skutečnosti jsem nepotřeboval nic, co by mi ‚odvedlo myšlenky‘. V samovazbě jsem si připomínal biblické texty, které jsem znal nazpaměť, vymýšlel jsem si kázání a nahlas je pronášel. Prolistoval jsem však časopisy, abych zjistil, zda se v nich nenajdou nějaké biblické texty — a našel jsem jich několik. Jeden byl Filipanům 1:6, kde mimo jiné stojí: „Důvěřuji. . . , že právě ten, kdo ve vás začal dobré dílo, je dokončí.“ Poděkoval jsem Jehovovi za to povzbuzení.
Později jsem byl přemístěn do pracovního tábora. Na jaře 1939, když mi měl vypršet termín vazby, se mě pak zeptal dozorce tábora, jestli jsem změnil své názory. „Hodlám zůstat věrný své víře,“ zněla má odpověď. A tak mi sdělil, že mě převezou do koncentračního tábora v Sachsenhausenu.
Tam jsem odevzdal své vlastní oblečení, osprchoval jsem se, celého mě oholili a dali mi vězeňský oděv. Potom mě znovu poslali pod sprchu, tentokrát zcela oblečeného — postup, kterému esesáci říkali „křest“. Pak mě úplně promočeného přinutili stát venku až do večera.
Svědkové Jehovovi byli v táborech vystaveni zvláštním surovostem esesáků. Mnohokrát jsme museli stát na nástupní ploše celé hodiny. Někdy si některý z nás povzdechl: „Takhle se zas jednou pořádně najíst, to by byla krása!“ Jiný mu odpověděl: „Neupínej se myšlenkami na takové věci. Jen mysli na to, jaká je to čest zastávat se Jehovova jména a jeho Království.“ A někdo třetí dodal: „Jehova nás posilní!“ Tak jsme se navzájem povzbuzovali. Někdy stačilo jen přátelské pokývnutí hlavou, které říkalo: „Já chci zůstat věrný; vydrž také!“
Duchovní pokrm v táboře
Někteří se ujímali vedení v duchovním sycení bratrů a já jsem byl vybrán, abych jim pomáhal. Všechno, co jsme měli, byla tlustá Lutherova bible. Vlastnit ji bylo samozřejmě zakázáno. Proto byl tento poklad schován a v každém bloku k ní měl na krátkou chvíli přístup jen jeden určený bratr. Když jsem byl na řadě, zalezl jsem pod postel s kapesní lampičkou a asi patnáct minut jsem četl. Učil jsem se nazpaměť texty, o kterých bych mohl později hovořit s bratry v našem bloku. Tak bylo do jisté míry zorganizováno rozdělování duchovního pokrmu.
Všichni bratři byli povzbuzováni, aby v modlitbách prosili Jehovu o další duchovní pokrm, a on naše prosebné žádosti vyslyšel. V zimě na přelomu let 1939 a 1940 se podařilo nově uvězněnému bratrovi propašovat do tábora několik nových čísel Strážné věže v dřevěné noze. Připadalo nám to jako zázrak, protože všechny osoby byly pečlivě prohledávány.
Tyto časopisy byly z bezpečnostních důvodů půjčovány vybraným bratrům vždycky na jeden den. Jednou, když se stavěla garáž, skrčil jsem se do výkopu a četl, zatímco jeden bratr venku hlídal. Jindy jsem si dal Strážnou věž na klín, když jsme měli „hodinu šití“ (večer jsme sedávali v baráku a spravovali rukavice a jiné části oděvu) a po obou stranách seděli bratři jako hlídky. Když přišla stráž SS, rychle jsem Strážnou věž schoval. Kdybych byl přistižen, stálo by mě to život.
Jehova nám podivuhodně pomáhal, abychom si zapamatovali posilující myšlenky z článku. V noci jsem obvykle z naprostého vyčerpání upadal do hlubokého spánku. Ale v nocích potom, co jsem četl Strážnou věž, jsem se několikrát probouzel a docela jasně jsem si z ní vybavoval myšlenky. Určení bratři v jiných blocích měli podobné zkušenosti. Tak nám Jehova zbystřil paměť, abychom mohli rozdělovat duchovní pokrm. Dělali jsme to tak, že jsme osobně chodili za každým bratrem a posilovali ho.
Věrní až do smrti
15. září 1939 musela naše pracovní jednotka pochodovat zpátky do tábora časněji, než bylo zvykem. Co se to dělo? August Dickmann, jeden z našich mladých bratrů, měl být veřejně popraven. Nacisté si byli jistí, že to přesvědčí velký počet svědků, aby se zřekli víry. Po popravě dostali všichni ostatní vězni rozchod. Ale nás, svědky Jehovovy, honili po nástupní ploše sem a tam, kopali nás a tloukli nás holemi, až jsme se už nemohli pohnout. Nařídili nám podepsat prohlášení, že se zříkáme své víry; jinak jsme měli být také zastřeleni.
Do druhého dne nepodepsal nikdo. Jeden nový vězeň, který při příchodu podepsal, dokonce nyní vzal svůj podpis zpátky. Chtěl raději zemřít se svými bratry, než odejít z tábora jako zrádce. V následujících měsících jsme byli trestáni těžkou prací, soustavným špatným zacházením a odnímáním potravy. Přes sto našich bratrů během kruté zimy 1939/40 zemřelo. Zachovali svou ryzost vůči Jehovovi a jeho Království až do konce.
Jehova pak poskytl určitou úlevu. Mnozí bratři byli přemístěni na práci do nově zřízených táborů, kde dostávali víc jídla. Zastrašování také trochu polevilo. Na jaře 1940 jsem byl přemístěn do koncentračního tábora Neuengamme.
Duchovní potrava v Neuengamme
Když jsem dorazil, byla tam skupina asi dvaceti svědků a neměli jsme Bibli ani jiné publikace. Modlil jsem se k Jehovovi, aby mi pomohl využít toho, co jsem se naučil v Sachsenhausenu, k posile bratrů v Neuengamme. Můj první krok byl vzpomenout si na nějaké texty a vybrat je jako denní texty. Pak byla učiněna opatření, abychom mohli konat shromáždění, na nichž jsem vysvětloval myšlenky z článků ze Strážné věže, které jsem četl v Sachsenhausenu. Když přicházeli noví bratři, podávali zprávu o tom, co se dozvěděli z nejnovějších Strážných věží.
Do roku 1943 stoupl počet svědků Jehovových v Neuengamme na sedmdesát. Svědkové Jehovovi začali dostávat přednost pracovat mimo tábor, například odklízet trosky po náletech. Díky tomu jsme si mohli do tábora tajně nanosit Bible, výtisky Strážné věže a některé knihy a brožury Společnosti. Dostávali jsme také poštou balíčky obsahující další literaturu a také červené víno a nekvašený chléb na každoroční Památnou slavnost. Jehova očividně oslepil ty, kteří balíčky kontrolovali.
Protože jsme byli rozptýleni v různých barácích, vytvořili jsme sedm studijních skupin Strážné věže. Každá měla vedoucího a jeho náhradníka. V kanceláři velitele tábora, kde jsem načas pracoval, se tajně vyráběly kopie Strážné věže. Proto dostávala každá studijní skupina alespoň jeden úplný výtisk na týdenní studium. Ani jedno shromáždění nebylo zrušeno. Navíc dostávaly skupiny každé ráno na nástupní ploše opis denního textu včetně komentáře vzatého ze Strážné věže.
Jednou měli esesáci svátek, a tak jsme mohli konat polodenní sjezd a hovořit o tom, jak bychom mohli v táboře kázat. Rozdělili jsme tábor na obvody a snažili jsme se systematicky sdělovat vězňům „dobrou zprávu o království“. (Matouš 24:14) Protože vězni byli z různých zemí, vyrobili jsme mnohojazyčné lístky se svědectvím, jež vysvětlovaly naše dílo o Království. Kázali jsme tak horlivě, že si političtí vězni stěžovali: „Ať jdeš, kam jdeš, všude slyšíš jenom mluvit o Jehovovi!“ Zpráva o naší činnosti v kazatelské službě se dokonce dostala do kanceláře odbočky ve švýcarském Bernu.
Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy gestapo podniklo v roce 1944 prohlídku všech koncentračních táborů. Náš sklad literatury v Neuengamme objeven nebyl, ale několik věcí se našlo u Karla Schwarzera a u mne. Tři dny nás vyslýchali a bili. Když týrání skončilo, byli jsme samá pohmožděnina. S Jehovovou pomocí jsme to však přežili.
Hojná duchovní požehnání
Osvobodila mě spojenecká vojska v květnu 1945. Den po osvobození jsem se vydal na pochod se skupinkou bratrů a zájemců. V první vesnici, kam jsme došli, jsme si unaveně sedli u studny a napili se vody. Cítil jsem se osvěžen a vydal jsem se s Biblí v ruce dům od domu. Jedna mladá žena byla dojata, když se dozvěděla, že my, svědkové Jehovovi, jsme byli pro svou víru v koncentračních táborech. Zmizela v kuchyni a vrátila se s čerstvým mlékem a obloženými chleby pro naši skupinu.
Potom jsme, stále ještě v táborovém oblečení, zvěstovali poselství o Království v celé té vesnici. Jiný vesničan nás pozval na štědrou hostinu. Nabídl nám věci, bez nichž jsme se museli léta obejít. Sbíhaly se nám sliny. Přesto jsme jídlo nehltali. Pomodlili jsme se a pojedli klidně a způsobně. To tak zapůsobilo na přihlížející, že když jsme potom zahájili shromáždění, poslechli si biblickou přednášku. Jedna žena poselství přijala a dnes je naší duchovní sestrou.
Pochodovali jsme dál a zakoušeli jsme Jehovovu péči ohromujícími způsoby. Byl to velkolepý pocit dál se — nyní na svobodě — těšit ze všeho duchovního pokrmu, který vydává Jehovova organizace, a dělit se o něj s druhými. V následujících letech byla naše absolutní důvěra k Jehovovi znovu a znovu odměňována.
Od roku 1945 do roku 1950 jsem měl přednost sloužit v magdeburském bételu a pak do roku 1955 v kanceláři Společnosti Strážná věž v Berlíně. Potom jsem sloužil jako cestující dozorce až do roku 1963, kdy má manželka Hilda oznámila, že čeká dítě. (Má první manželka Eva zemřela během mého věznění a já jsem se v roce 1958 oženil znovu.) Naše dcera se později stala horlivou svědkyní.
A co děti z mého prvního manželství? Můj syn naneštěstí neprojevil žádný zájem o pravdu. Ale má dcera Gisela ano a v roce 1953 se zúčastnila misionářské školy Gilead. Nyní slouží se svým manželem při jednom sjezdovém sále v Německu. S Jehovovou pomocí jsem mohl od roku 1963 až dodnes zůstat v pravidelné průkopnické službě a sloužit tam, kde bylo třeba pomoci, nejdříve ve Frankfurtu a pak v Tübingenu.
Dodnes se těším ze všech opatření, která činí Jehovova organizace pro Boží domácnost víry. (1. Timoteovi 3:15) Dnes je snadné dostávat duchovní pokrm. Oceňujeme jej však vždy? Pevně důvěřuji v to, že Jehova nachystal hojná požehnání pro ty, kteří mu důvěřují, zůstávají věrně oddaní a sytí se u jeho stolu.
[Nákres na straně 26 a 27]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
KONCENTRAČNÍ TÁBOR V SACHSENHAUSENU
A. Kasárny SS
B. Nástupní dvůr
C. Blok s celami
D. Izolace
E. Odvšivovací stanice
F. Popraviště
G. Plynová komora