Jak se uplatňuje svoboda v Senegalu

NEDALEKO pobřeží, na němž se rozkládá Dakar, moderní hlavní město Senegalu, leží malý ostrov Gorée. Na něm stojí drsná připomínka temného období dějin — dům otroků, který byl postaven v roce 1776.

Je to jeden z mnoha takových domů, v nichž bývalo v odporných podmínkách vězněno sto padesát až dvě stě otroků i tři měsíce, než byli odvezeni lodí do vzdálených míst. Rodiny bývaly rozdělovány a jejich členové se neměli již nikdy spatřit. Otec mohl být poslán do Louisiany v Severní Americe, matka do Brazílie nebo na Kubu a děti na Haiti, do Guayany nebo na Martinique. Taková byla neúcta k lidské svobodě! Je to také působivá připomínka skutečnosti, že svoboda je drahocenná přednost, která nebyla vždy vlastnictvím všech lidí.

Dověděl jsem se o tom z turistické brožury, kterou jsem si četl na palubě letadla cestou do Senegalu, nejzápadnější země na mohutném výběžku západní Afriky. Území senegalské savany se rozkládá mezi pouštěmi na severu a na východě a mezi hustými džunglemi na jihu. Tam se vyskytují majestátní dlouhověké stromy baobaby se svými zvláštními plody, kterým se říká opičí chléb a z nichž se vyrábí vinný kámen. V této zemi také žijí opice a pestrobarevní ptáci, a v mangových hájích jsou rozsety malebné vesničky.

Hověl jsem si na sedadle a uvažoval jsem o své dlouho očekávané návštěvě v této bráně západní Afriky. Senegal, se svými sedmi milióny obyvatel rozmanitého etnického původu, se těší plné svobodě. Mohlo by se však stát, že je někdo tělesně svobodný, ale je přitom zotročen zvyky a pověrami, které ho ochuzují o pravou svobodu? Nemohl jsem se dočkat setkání se svými duchovními bratry a těšil jsem se, až se na vlastní oči přesvědčím, jakých pokroků dosáhla v této části světa pravda, která lidi osvobozuje. — Jan 8:32.

‚Jehova chce, abyste měli tuto budovu‘

Prvním bodem mého programu byla návštěva v kanceláři odbočky Strážné věže a v misionářském domově v Dakaru. Když jsem se dostal k moderní budově v klidném předměstí, povšiml jsem si velkého písmene J na průčelí. Při prohlídce kanceláře odbočky jsem se nejdříve zeptal, co znamená toto písmeno J.

„Je to velice zajímavé,“ řekl můj průvodce. „Když jsme v roce 1985 hledali větší prostory pro odbočku, navštívili jsme tuto budovu, která se právě stavěla. Domnívali jsme se však, že je pro naše potřeby příliš velká. Když majitel slyšel, že jsme svědkové Jehovovi, velmi si přál pronajmout nám tuto budovu, protože věděl o naší poctivosti. ‚Jsem si jist, že váš Bůh, Jehova, chce, abyste měli tuto budovu,‘ řekl. ‚Jen se podívejte! Dokonce je tady na průčelí velké J! Když jsem je tam nechal dát, domníval jsem se, že to bude znamenat mé jméno John, ale teď jsem si jist, že to znamená jméno Boha, Jehovy!‘ Jsme rádi, že jsme již pět let v této pěkné budově.“

Potom jsem chtěl vědět, jak začalo v Senegalu kazatelské dílo.

„Osvobozující vody pravdy se dostaly do Senegalu začátkem padesátých let prostřednictvím jednoho ze svědků Jehovových, který sem přišel z Francie na základě pracovní smlouvy. V roce 1965 byla v Dakaru otevřena kancelář odbočky, která se měla starat o dílo ve francouzsky mluvících zemích Senegalu, Mali a Mauretánii a také v anglicky mluvící zemi Gambii. Od roku 1986 se staráme také o dílo v Guinea–Bissau, kde se mluví portugalsky.“

Věděl jsem, že více než devadesát procent zdejších obyvatel nejsou křesťané, a proto jsem se ptal, jakého pokroku bylo dosaženo. „Je pravda, že mnoho lidí v těchto zemích nezná Bibli,“ řekl můj průvodce, „ale práce zde soustavně pokračuje. V lednu 1991 jsme měli radost z 596 zvěstovatelů Království. Z toho je vidět, že zdejší bratři a misionáři pracují velmi usilovně.“

„Předpokládám, že zde slouží mnoho misionářů,“ poznamenal jsem.

„Ano, do území, o která se staráme, je jich přiděleno asi šedesát a pocházejí ze třinácti zemí. Pracují usilovně a velmi přispěli k tomu, aby dílo dostalo pevný základ. Tohoto ducha projevují i místní bratři svou láskou a horlivostí pro pravdu. Mnozí bratři věnují měsíčně kazatelské službě patnáct i více hodin, ačkoli musí překonávat problémy, jako je nezaměstnanost a velmi omezené hmotné prostředky. Doufáme, že se s některými z těchto horlivých pracovníků při své návštěvě setkáš.“

Velmi jsem se na to těšil.

S misionáři v kazatelské službě

Margaret (která byla v misionářské službě více než dvacet let, až do své smrti), se dobrovolně přihlásila, že mě vezme s sebou do svého obvodu uprostřed města. K dopravě jsme použili car rapide (rychlý vůz), abychom okusili místní život. Byl to vlastně malý autobus, který často zastavoval. Pojal dvacet pět cestujících, a pokud jsou všichni štíhlí, umím si představit, že cesta může být téměř pohodlná. Dvě dámy, s nimiž jsem seděl na lavičce, rozhodně štíhlé nebyly, ale bral jsem to s úsměvem.

„V mém obvodu v centru města uvidíš mnoho zajímavých věcí,“ řekla Margaret, když jsme se dostali na místo určení. „Vidíš ty pestrobarevné sandály?“ zeptala se a ukázala na různé stánky podél chodníku. „Vyrábějí se z obarvených ovčích a kozích kůží.“ Přistoupili jsme k výrobcům sandálů a Margaret jim začala vydávat svědectví v jejich jazyce, wolofštině. Pozorně naslouchali a velice se jim líbila vyobrazení Adama a Evy v barevné brožuře.

Za chvíli k nám přistoupili pouliční prodavači, kterým se říká muži bana-bana, a nabízeli nám nekonečné množství různých věcí. Někteří měli košťata, jiní nabízeli oděvy, zámky, léky, kabelky, pomeranče a dokonce i živé ptáky. Jeden mi chtěl prodat koru, strunný hudební nástroj vyrobený z poloviny tykve neboli dýně, s tyčkou místo krku. Všiml jsem si, že má na zadní straně malou dekoraci v podobě masky vyrobené z kůže, z kozího rohu a z malých mušliček „pro štěstí“. Vysvětlili jsme mu, že si nekoupíme nic, co je ozdobené znaky, které by mohly mít něco společného s kouzelnictvím nebo s nekřesťanskými rituály. K našemu překvapení tento muž bana-bana souhlasil a řekl, že on sám je muslim. Schoval koru do svého dlouhého splývavého oděvu neboli búbú a pozorně naslouchal, když mu Margaret ukazovala brožuru vydanou v arabštině. Byl tak nadšen, že si brožuru vzal a hned ji začal číst. Mnohokrát děkoval a odešel s brožurou a s korou, kterou neprodal. Byli jsme si jisti, že si doma tu brožuru prostuduje.

Později jsem mluvil s Johnem, který byl kdysi také přes dvacet let misionářem.

„Lidé jsou zde velmi přátelští a můžeme mluvit téměř s každým, koho potkáme,“ řekl mi John. „Všeobecně užívaný pozdrav ‚assalam alaikum‘ znamená ‚pokoj s tebou‘ a lidé jsou většinou mírumilovní. V této zemi je obvyklá teranga neboli pohostinnost, a projevuje se laskavostí, lidskou vřelostí a veselou náladou.“ Začínal jsem lépe chápat, proč tolik mladých svědků z jiných zemí mohlo opustit své rodiny a přátele, aby sloužili v tomto misionářském území.

Osvobozeni, aby se věnovali kazatelské službě plným časem

Misionářský duch silně ovlivňuje místní svědky. Je to velmi nápadné především proto, že v důsledku rozšířené nezaměstnanosti je průkopnická služba plným časem skutečně náročným úkolem. Marcel a Lucien, kteří se zbavili mnoha škodlivých zvyků, když poznali biblickou pravdu, vyprávěli:

„Chtěli jsme projevit ocenění tím, že se ujmeme průkopnické služby. Bylo však obtížné najít práci na částečný úvazek. Pokoušeli jsme se pracovat jako zahradníci, ale to se neosvědčilo. Vydělávat si na živobytí praním prádla nám zabíralo příliš mnoho času. Nyní pracujeme jako pekaři a našimi pravidelnými odběrateli jsou některé obchody, a to se osvědčuje.“ Jistě k tomu byla nutná velká víra a vynalézavost a také upřímné úsilí, ale to dokazuje, že služba plným časem je možná, i když jsou hospodářské podmínky obtížné.

Když svědkové Jehovovi začali studovat Bibli s Michelem, chodil na univerzitu v Dakaru. „Byl jsem sklíčený, když jsem viděl, že se u tolika studentů projevuje nemravný duch, a sužovaly mě otázky, s nimiž jsem si nevěděl rady,“ vyprávěl. „Proč je člověk zotročen tak škodlivými zvyky a poměry? Odpovědi jsem našel v Bibli. Měl jsem pocit, jako by ze mě bylo sňato těžké břemeno. Ačkoli rodiče trvali na tom, že mám pokračovat ve studiích, věnoval jsem se pomocné průkopnické službě a potom jsem sloužil jako pravidelný průkopník po celý zbývající čas, který jsem musel strávit na univerzitě. Největší radost neprožívám z toho, že bych usiloval o nějakou kariéru v systému, který brzy skončí, ale z toho, že se jako průkopník mohu dělit s druhými o dobré poselství.“ Michel nyní slouží jako zvláštní průkopník v Mbour.

Polygamie v protikladu ke křesťanské monogamii

Místní zvyky nejsou vždy v souladu s křesťanskými zásadami, a to může vyvolat zvláštní problémy. Alioune, předsedající dozorce v jednom ze šesti sborů svědků Jehovových v městě Dakaru a jeho okolí, vyprávěl: „Když jsem poprvé slyšel osvobozující pravdu, měl jsem dvě manželky. Jako aktivní muslim jsem jich mohl mít podle svého náboženství ještě více. Můj otec měl čtyři manželky a většina mých přátel jich měla několik. Zde v Africe se to všeobecně uznává.“ K čemu však vedl takový způsob života?

„Mít více než jednu manželku může způsobit mnoho problémů,“ vysvětloval Alioune, „zejména pokud jde o děti. Měl jsem s první manželkou deset dětí a dvě s druhou. V takových rodinách je otec často pro své děti cizím člověkem, a tak jim neprospívá ani pomocí ani ukázňováním. Ostatně polygamie mě neuchránila ani před cizoložstvím. K tomu spíše pomáhá sebeovládání, ovoce Božího ducha.“ Co tedy Alioune udělal?

„Přiměl jsem svou druhou manželku, aby se vrátila do domácnosti svých rodičů,“ pokračoval, „a taktně jsem jí vysvětlil, že důvodem není to, že bych na ní našel něco nepříjemného, ale že se chci přizpůsobit Božím požadavkům. Podnikl jsem zvláštní opatření, abych se v hmotném i duchovním ohledu postaral o všechny své děti, a jsem vděčný, že dnes i děti slouží Jehovovi. Z devíti, které jsou zvěstovateli, jich je pět pokřtěno, dva slouží jako zvláštní průkopníci a ostatní tři jako pravidelní a pomocní průkopníci. Pravda mne skutečně osvobodila od mnoha problémů spojených s vychováváním dětí.“

Uctívání fetišů v protikladu k pravému uctívání

Dále jsem měl na programu návštěvu v území Casamance na jihu. Překvapilo mě, jak tam bylo všechno svěží a zelené. Oblast je v délce asi 300 kilometrů dobře zavodňovaná mohutnou řekou Casamance a pěstuje se zde mnoho rýže, kukuřice a podzemnice olejné. Po krajině jsou rozptýlené okrouhlé dvoupodlažní chýše s nálevkovitými doškovými střechami, které umožňují shromažďovat vodu pro období sucha. Hlavní město té oblasti, Ziguinchor, je vybudováno ve stínu rozsáhlého palmového háje. Měl jsem radost, že jsem se tam mohl setkat s horlivým sborem Jehovova lidu.

Dominic, misionář, který pracuje v Ziguinchoru a v jeho okolí, mi řekl, že kazatelské dílo v této oblasti postupuje velmi pěkně. „Před deseti lety,“ řekl, „bylo ve sboru v Ziguinchoru osmnáct zvěstovatelů. Nyní je jich tam osmdesát. Abychom vyšli vstříc tomuto velkému vzrůstu, vybudovali jsme krásný nový sál království a použili jsme přitom červený jíl, který se vyskytuje přímo na staveništi. Celá akce byla pro obec velkým svědectvím. Bylo slyšet příznivé poznámky od těch, kteří viděli, jak společně pokojně pracují lidé z tolika různých kmenů. Při našem posledním krajském sjezdu byl vrcholný počet účastníků 206, a čtyři osoby byly pokřtěny.“

Mnozí lidé v této části Senegalu se ještě drží animistických názorů, jaké měli jejich předkové, a uctívají fetiše, i když o sobě tvrdí, že jsou křesťané nebo muslimové. Pozorně jsem poslouchal příběh, který vyprávěl Victor, starší sboru v Ziguinchoru.

„Narodil jsem se v Guineji ve velké rodině, která uctívala fetiše. Při mém narození mě otec zasvětil určitému duchovi neboli démonovi. Abych získal jeho přízeň, měl jsem pravidelně vytahovat z místa pod postelí černý kufr, stavět malý oltář a obětovat krvavé oběti zvířecímu rohu, který znázorňoval mého démonského ochránce. I když jsem se stal katolíkem, stále jsem měl pocit, že jsem v otroctví démonů. Když jsem se přestěhoval do Senegalu, začali se mnou svědkové Jehovovi studovat Bibli. Společně s manželkou jsme poznali, že už nemůžeme dále ‚jíst ze stolu Jehovova a stolu démonů‘. (1. Korinťanům 10:21) Ale když jsem přestal přinášet oběti, démoni nás začali napadat. Bál jsem se zahodit ten černý kufr se všemi těmi démonickými předměty, protože jsem věděl o jednom člověku, který duševně onemocněl, když to udělal.“ Tak se Victor dostal do zoufalé situace.

„Nakonec nám slova ze Římanům 8:31, 38, 39 dodala potřebnou sílu, abychom se zbavili všeho, co souviselo s uctíváním fetišů. Od chvíle, kdy jsme se spolehli na Jehovu, jsme opravdu osvobozeni. Celá má domácnost má podivuhodnou naději na věčný život na rajské zemi, kde bude celé lidstvo osvobozeno od vlivu ničemných démonů.“

Nakonec přišla chvíle odjezdu. Balil jsem zavazadla a přemýšlel jsem přitom o své nezapomenutelné návštěvě v Senegalu. Má víra se skutečně posílila setkáním a rozhovory s tolika lidmi, kteří byli osvobozeni z pout v podobě zneužívání drog a z pout nemravnosti a pověr a kteří se nyní radují ze skutečné svobody! Přes obtížné hospodářské podmínky nacházejí radost a uspokojení z toho, že slouží Jehovovi, který jim poskytl spolehlivou naději na věčný život v pozemském ráji. Jsme velice vděční tomu, který umožnil, aby bylo během ‚roku dobré vůle od Jehovy‘ oznamováno tak dobré poselství nejen v Senegalu, ale i po celém světě. (Izajáš 61:1, 2) — Zasláno.

[Mapa na straně 8]

SENEGAL

St. Louis

Louga

Thiès

Dakar

Kaolack

Banjul

GAMBIE

[Obrázky na straně 9]

Osvobozující vody pravdy jsou v hojné míře přinášeny do vesnic

Misionářský domov a kancelář odbočky svědků Jehovových v Dakaru v Senegalu

[Obrázek na straně 10]

Také podél pobřeží slyší lidé v Senegalu křesťanské poselství