Tabák a duchovenstvo

PŘED více než 115 lety napsal lékař John Cowan knihu nazvanou Užívání tabáku versus čistota, cudnost a pevné zdraví. Vzhledem k tomu, co bylo v posledních letech zjištěno o škodlivých účincích tabáku, byly jeho postřehy ohledně toho, jak duchovní užívají tabák, velmi předvídavé a i dnes mají co říci komukoli, kdo chce sloužit Bohu. Ve čtvrté kapitole, která pojednává o mravních dopadech užívání tabáku, dr. Cowan poznamenal:

„Je-li užívání tabáku nesprávné z hlediska fyzického — což bylo jasně ukázáno —, musí být nutně nesprávné i z hlediska morálního; fyziologický zákon totiž je, že ‚cokoli kazí nebo dráždí tělo, to kazí nervovou soustavu a tím i mozek, a tedy i mysl‘. Mysl člověka — jeho myšlenky, vyjadřování i činy jsou ovlivňovány tím, jak užívá nebo zneužívá svou fyzickou podstatu. Tabák je nečistý už svým názvem a představami s ním spojenými — a to neberu v úvahu škodu, kterou působí — jak potom mohou v mysli vznikat nebo se v ní rozvíjet jasné, čisté, správné, morální city a skutky. Představme si — pokud si lze něco takového představit —, že by Kristus vedl svůj příkladný život na zemi, vyučoval a kázal o čistotě, cudnosti, lásce a štědrosti, a přitom by kouřil, šňupal a žvýkal tabák. Což ta představa sama nevypadá jako svatokrádež? A přesto duchovní — následovníci, kazatelé a vykladači Jeho zákonů a učení — znečišťují svá těla a poskvrňují své duše tím nečistým, jedovatým plevelem. Je možné, aby takoví muži nebo jejich následovníci vedli život podobný životu Kristovu — život vysoce morální? Myslím, že ne.

Umíte si představit nenasytného žrouta, pijana vína nebo toho, kdo užívá tabák, v souvislosti se svatostí srdce? Je v tom něco nepřirozeného, odporného, odpudivého. Tak jako je zkažena tělesná chuť a vnější smysly, zhrubne i vnitřní člověk, morální podstata. Čistý duch nebude a nemůže přebývat v nečisté schránce. Mezi hmotnými a duchovními věcmi existuje přirozená spojitost, a vlastnosti jednoho proto určují povahu druhého. Profesor náboženství a otrok tabáku. . . Možná se vší otevřeností a upřímností připustí, že užívání tabáku je zhoubný zvyk, morálně nesprávný; přesto v sobě možná objevuje nutkání, zákon svých údů, jenž je uměle vyvolaný a jenž ho s neukojitelnou žádostivostí nabádá, aby v tomto zvyku dále pokračoval. A tento umělý zákon může být silnější než jeho přirozený rozum a svědomí dohromady. Což není užívání tabáku jasným porušením jednoho z Božích zákonů vestavěných do našeho těla? A není snad porušení jakéhokoli Božího zákona přestupek a hřích? A pokud člověk ze zvyku soustavně porušuje jeden z Božích zákonů, netvoří se tak snadný a přirozený přechod k porušení dalších zákonů? A konečně, jak může být kdokoli považován za učitele morálky, když svým vlastním chováním doporučuje svým bližním život stálého přestupování zákonů svého vlastního bytí?“