Péče o letité — Úkoly a odměny
KŘESŤANSKÝ služebník Šinecu se velmi radoval ze svého přidělení. V jeho tříčlenné rodině byla i manželčina matka. Šťastně pracovali v malém sboru svědků Jehovových a vyučovali lidi věcem z Bible, až jednoho dne byl bratr požádán, aby uvažoval, zda by mohl se svou ženou cestovat a navštěvovat jiné sbory. To by vyžadovalo měnit každý týden bydliště. Tato vyhlídka ho potěšila, kdo by se ale staral o manželčinu matku?
Mnohé rodiny nakonec budou stát před podobným problémem — jak se co nejlépe postarat o stárnoucí rodiče. Obvykle se tomu věnuje malá pozornost, dokud jsou rodiče poměrně zdrávi a pracují. Drobné projevy však mohou odhalovat, že stárnou; třeba ruce, které se třesou, když se snaží navléknout jehlu, nebo paměť, která selhává, když se usilovně snaží vzpomenout si, kdy naposledy viděli nějaký založený předmět. Často je to však náhlá nehoda nebo nemoc, co nás upozorní na jejich potřeby. Musí se něco udělat.
V některých zemích rodiče, kteří se těší poměrně dobrému zdraví, raději žijí v pozdějších letech svého života sami se svým manželským partnerem než se svými dětmi. V jiných zemích, například v mnoha orientálních a afrických zemích, je zvykem, že staří rodiče žijí se svými dětmi, především s nejstarším synem. Obzvlášť to platí tehdy, je-li jeden z rodičů upoután na lůžko. Například v Japonsku se o 240 000 lidí, kterým je 65 let a více a jsou do určité míry upoutáni na lůžko, stará doma jejich rodina.
Mravní a biblické závazky
Přestože žijeme v generaci, ve které mnozí ‚milují sami sebe‘ a postrádají ‚přirozenou náklonnost‘, jistě máme vůči zestárlým rodičům morální i biblické závazky. (2. Timoteovi 3:1–5) Tomiko, která pečuje o svoji letitou matku postiženou Parkinsonovou chorobou, vyjádřila morální závazek, který cítila. Řekla o své matce: „Starala se o mě dvacet let. Teď chci totéž udělat pro ni.“ Moudrý král Šalomoun připomínal: „Naslouchej svému otci, který způsobil tvé narození, a nepohrdej svou matkou jen proto, že zestárla.“ — Přísloví 23:22.
Tento biblický pokyn se neruší ani náboženskými předsudky, ani nepřátelstvím ze strany nevěřících rodičů. Křesťanský apoštol Pavel byl inspirován, aby napsal: „Jestliže se někdo nestará o ty, kteří jsou jeho vlastní, a zvláště o ty, kteří jsou členy jeho domácnosti, jistě zapřel víru a je horší než člověk bez víry.“ (1. Timoteovi 5:8) Ježíš nám dal příklad, když jako jednu z věcí, které udělal těsně před smrtí, zabezpečil péči o svou matku. — Jan 19:26, 27.
Jak se vyrovnat se vzniklými potížemi
Spojují-li se znovu rodiny, které žily mnoho let odděleně, je třeba, aby se všichni v mnoha věcech přizpůsobili. Tyto změny vyžadují mnoho lásky, trpělivosti a vzájemného pochopení. Přestěhuje-li se nejstarší nebo jiný syn či dcera s rodinou do rodičovského domu, nastane celá řada nových okolností. Možná bude třeba zvyknout si na nové zaměstnání, nové okolí a děti si budou muset zvyknout na novou školu. Mnohdy to bude znamenat více povinností pro manželku.
Pro rodiče bude přizpůsobování stejně obtížné. Snad si zvykli na určitou míru soukromí, klidu a svobody; nyní budou poslouchat křik energických vnoučat a jejich kamarádů. Jsou zvyklí dělat svá vlastní rozhodnutí a mohou odmítat, aby jim kdokoli říkal, co mají dělat. Mnozí rodiče se připravili na den, kdy se přistěhuje syn s rodinou, aby s nimi bydlel, a poblíž postavili oddělený dům nebo přístavbu k vlastnímu domu se spojovací chodbou, což dává všem členům rodiny určitou míru nezávislosti.
Tam, kde je dům malý, mohou být nutné větší úpravy, aby pro nové příchozí bylo místo. Jedna matka se smála, když si vzpomněla, jak byly její čtyři dcery rozrušené, když v jejich pokojích stále přibývalo nábytku a jiných věcí, aby se vytvořil prostor pro jejich osmdesátiletou babičku. Většina těchto problémů se však vyřeší sama, když si všichni uvědomí, že je třeba přizpůsobit se, a pamatují na připomínku Bible, že láska „nevyhledává své vlastní zájmy“. — 1. Korinťanům 13:5.
Ztráta svobody
Křesťanské ženě může nastat vážný problém, pokud manžel nesdílí její víru a rozhodne se přestěhovat rodinu ke svým rodičům. Může se zdát, že požadavky péče o rodinu jí téměř znemožňují, aby vyrovnaně plnila své křesťanské závazky i ostatní povinnosti. Secuko řekla: „Manžel považoval za nebezpečné nechat svou matku, která poněkud trpěla příznaky senility, doma samotnou, a chtěl, abych byla neustále doma. Když jsem se pokusila jít na shromáždění, rozčilovalo ho to a stěžoval si. Zpočátku jsem se díky japonské výchově také domnívala, že není správné nechat ji samotnou. Ale pak jsem si včas uvědomila, že se věci dají řešit.“
Hisako měla podobný problém. „Když jsme se přestěhovali k manželově rodině,“ vypráví, „manžel chtěl, abych změnila náboženství a přestala se svou náboženskou činností, protože se bál, co si pomyslí příbuzní. Ještě horší bylo, že k nám chodili v neděli na návštěvu příbuzní, kteří bydleli nedaleko. Tím mi ztěžovali účast na shromáždění. Dále, děti si raději hrály s bratranci, než chodily na shromáždění. Viděla jsem, že to působí nepříznivě na naše duchovní smýšlení. Musela jsem zaujmout pevné stanovisko a manželovi vysvětlit, že mé náboženství není něco, co se dá změnit jako šaty, ale že je pro mě důležité. Časem se rodina přizpůsobila.“
Někteří řeší problém jak získat více volného času tak, že si najmou na částečný úvazek hospodyni, která jednou nebo dvakrát týdně chodí pomáhat. Jiní získají jistou míru svobody pro osobní pochůzky a křesťanskou službu tím, že hledají pomoc u svých dětí, příbuzných, kteří bydlí blízko, a dokonce i u přátel ve sboru. Manželé mohou také pomáhat, a to o večerech a o víkendech, když jsou doma. — Kazatel 4:9.
Udržet je v činnosti
Dalším náročným úkolem, se kterým je třeba se potýkat, je udržet letité lidi v činnosti. Někteří starší lidé jsou rádi, když se mohou podílet na vaření a jiných domácích pracích. Cítí se potřební, jsou-li požádáni, aby dohlédli na děti, a nacházejí uspokojení v péči o zeleninovou zahrádku, v pěstování květin nebo v nějakém koníčku.
Jiní ovšem chtějí většinu dne spát a očekávají, že budou obsluhováni. Ukazuje se však, že pro jejich pohodu, dlouhý život a duševní svěžest je důležité, aby byli co nejaktivnější. Hideko zjistila, že ačkoli byla její matka na invalidním vozíku, účast na shromážděních byla pro ni právě tou vzpruhou, kterou potřebovala. Všichni ji vřele vítali a zapojovali ji do rozhovoru. Pozornost, kterou jí věnovali, nakonec vedla k jejímu souhlasu, že bude studovat Bibli s jednou starší ženou. Manželé, jejichž maminka je postižena Alzheimerovou chorobou, ji s sebou berou na křesťanská shromáždění. „V podstatě nechce nic dělat,“ řekli, „ale na shromáždění je spokojená. Je vřele vítána, a proto ochotně dochází. Domníváme se, že jí to velice prospívá.“
Šinecu, o němž byla zmínka na začátku článku, vyřešil svůj problém tak, že pro manželčinu matku našel byt uprostřed oblasti, kde sloužil jako cestující služebník. Spolu s manželkou u ní zůstávají každý týden mezi návštěvami různých sborů. Jeho žena Kjoko řekla: „Moje matka cítí, že je důležitou součástí naší práce, a cítí se potřebná. Potěší ji, když ji manžel požádá, aby uvařila nějakou specialitu.“
Jak se vyrovnávat se senilitou
Jak rodiče stárnou, může se vyvinout různý stupeň senility, a proto vyžadují stále více pozornosti. Zapomínají, jaký je den, kolik je hodin, jaké je roční období a co slíbili. Nejsou schopni dát se ostříhat nebo si vyprat šaty. Možná dokonce zapomenou, jak se obléknout a vykoupat. Mnozí ztrácejí orientaci, jiní zase nemohou v noci spát. Mají sklon se opakovat a jsou rozčilení, když jim to někdo připomene. Jejich mysl je podvádí. Možná tvrdí, že jim někdo něco ukradl nebo že se do domu snaží vloupat lupiči. Jedna rodina se čtyřmi dcerami musela snášet soustavné neopodstatněné obviňování ze sexuálního provinění. „Bylo to nepříjemné,“ řekli, „ale naučili jsme se prostě obvinění vydržet a snažili jsme se změnit námět rozhovoru. Babičce odporovat bylo marné.“ — Přísloví 17:27.
Uspokojovat citové potřeby
Věk přináší starým lidem zkoušky. Musejí snášet bolestivé nemoci, ztrátu pohyblivosti a duševní úzkost. Mnozí cítí, že jejich život nemá žádný směr nebo smysl. Možná se domnívají, že jsou břemenem, a vyjadřují touhu zemřít. Potřebují cítit, že je někdo miluje, že jsou uznáváni a že se s nimi počítá. (3. Mojžíšova 19:32) Hisako řekla: „Vždycky se snažíme zapojit maminku do rozhovoru, pokud je přítomná, a je-li to možné, mluvíme o ní.“ Jiná rodina se snažila posílit dědečkovu sebeúctu tím, že ho žádali o vedení každodenního rozhovoru o biblickém textu.
Člověk se musí neustále snažit udržovat si vhodný pohled na staré lidi. Pacienti upoutaní na lůžko nesnášejí, když se s nimi mluví svrchu nebo když se s nimi jedná neuctivě. „Matka byla bystrá,“ vysvětlovala Kimiko, která žila se svou nemocnou tchyní, „a poznala, když jsem o ni nepečovala ze srdce nebo když jsem s ní jednala blahosklonně.“ Také Hideko musela pracovat na svém postoji. „Zpočátku jsem byla rozmrzelá, když jsem musela pečovat o tchyni. Byla jsem průkopnicí [svědek Jehovův, který slouží plným časem] a služba mi chyběla. Pak jsem zjistila, že potřebuji upravit svůj způsob myšlení. Služba dům od domu je sice důležitá, ale tohle byla také důležitá součást plnění Božích přikázání. (1. Timoteovi 5:8) Uvědomila jsem si, že mám-li mít radost, musím v sobě vypěstovat více lásky a schopnosti vcítění. Trápilo mě svědomí, když jsem věci dělala prostě mechanicky, jenom z pocitu povinnosti. Když jsem měla nehodu a byla jsem v bolestech, myslela jsem na tchyni a na její bolest. Po této zkušenosti pro mě bylo snazší projevovat více vřelosti a více se vcítit.“
I pečovatelé potřebují péči
Nesmí se přehlížet, že je třeba vyjadřovat ocenění tomu, na kom zvláště spočívá břemeno péče o letité. (Srovnej Přísloví 31:28.) Většina žen dále plní své závazky, ať slyší slova ocenění, nebo ne. Když však uvážíme, co jejich práce obnáší, jsou taková vyjádření jistě vhodná. Ženě pravděpodobně přibude další uklízení, praní a vaření. Vezmi v úvahu i cesty do nemocnice nebo k lékaři a rovněž krmení nebo mytí starého pacienta. Jedna žena, která se dlouho starala o tchyni, řekla: „Vím, že pro mého manžela je těžké vyjádřit se slovy, ale jinými způsoby mi dává najevo, že si váží toho, co dělám.“ Prostá slova díků snad mohou stačit, aby to všechno stálo za vynaloženou námahu. — Přísloví 25:11.
Existuje i odměna
Mnohé rodiny, které se léta staraly o stárnoucí rodiče, říkají, že jim to pomohlo pěstovat důležité křesťanské vlastnosti: vytrvalost, obětavost, nesobeckou lásku, píli, pokoru a něžnost. V mnoha rodinách se citově sblížili. Dalším užitkem je příležitost více s rodiči mluvit a lépe je poznat. Hisako o své tchyni řekla: „Měla zajímavý život. Hodně toho prožila. Lépe jsem ji poznala a naučila jsem se oceňovat na ní vlastnosti, kterých jsem si dříve nevšimla.“
„Než jsem začala studovat Bibli, byla doba, kdy jsem se chtěla dát rozvést, abych z té situace unikla,“ vyjádřila se Kimiko, která pečovala o manželovy rodiče a o jeho babičku, která byla upoutaná na lůžko. „Potom jsem četla, že bychom se měli ‚starat o. . . vdovy v jejich soužení‘. (Jakub 1:27) Jsem šťastná, že jsem dělala, co jsem mohla, takže si teď nikdo z rodiny nemůže oprávněně stěžovat na mou víru. Mé svědomí je čisté.“ Další člověk řekl: „Na vlastní oči jsem viděl hrozné následky Adamova hříchu a nyní si ještě více uvědomuji, jak potřebujeme výkupné.“
Chystáte se brzy přivítat do vaší domácnosti dalšího člena rodiny? Nebo se snad budete stěhovat ke svým zestárlým rodičům? Pociťujete určitou úzkost? To je pochopitelné. Bude třeba se přizpůsobit. Ale pokud tento náročný úkol úspěšně zvládnete, uvidíte, že budete bohatě odměněni.
[Obrázek na straně 24]
Staří lidé potřebují cítit lásku a úctu