Evropský nejvyšší soud potvrzuje právo kázat v Řecku
PROČ byl člověk, kterého sousedé chválili, zatčen od roku 1938 více než šedesátkrát? Proč byl tento poctivý obchodník z řeckého ostrova Kréty osmnáctkrát předveden před řecký soud a strávil více než šest let ve vězení? Proč vlastně tohoto pracovitého otce rodiny, Minose Kokkinakise, odváděli od manželky a pěti dětí a posílali do vyhnanství na různé ostrovy určené pro trestance?
Do velké míry na tom mají vinu zákony zakazující obracet lidi na jinou víru, které byly vydány v letech 1938 a 1939. Tyto zákony v Řecku zavedl pod vlivem řecké pravoslavné církve diktátor Ioannis Metaxas.
V důsledku této legislativy došlo v letech 1938 až 1992 k 19 147 zatčením svědků Jehovových, které soudy odsoudily celkem na 753 let; z nich svědkové skutečně strávili ve vězení 593 let. A to všechno jen proto, že svědkové v Řecku se stejně jako jinde řídí pokyny Ježíše Krista, aby ‚činili učedníky z lidí všech národů . . . a učili je zachovávat všechno, co jim přikázal‘. — Matouš 28:19, 20.
Avšak 25. května 1993 bylo dosaženo velkého vítězství ve prospěch svobody uctívání! Toho dne Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (Francie) potvrdil, že Řekové mají občanské právo učit o svých náboženských názorech druhé lidi. Tento nejvyšší soud v Evropě tak svým rozhodnutím vytvořil rozsáhlou ochranu náboženských svobod, což může mít nesmírný dopad na lidi, ať žijí kdekoli.
Podívejme se podrobněji na celý průběh případu i na nedůstojné zacházení s jedním řeckým občanem, které právě vedlo k tomuto závažnému soudnímu rozhodnutí.
Začátky případu
Tento občan, Minos Kokkinakis, byl prvním svědkem Jehovovým, který byl roku 1938 odsouzen podle řeckého zákona, jímž se obracení lidí na jinou víru stávalo trestným činem. Bez soudního procesu ho poslali na 13 měsíců do vyhnanství na ostrov Amorgos v Egejském moři. V roce 1939 byl dvakrát odsouzen a uvězněn, pokaždé na dva a půl měsíce.
V roce 1940 byl Kokkinakis poslán na šest měsíců do vyhnanství na ostrov Melos. Příští rok — bylo to v době druhé světové války — ho na více než 18 měsíců zavřeli do vojenské věznice v Athénách. O tomto období vypráví:
„Ve věznici byl stále větší nedostatek jídla. Zeslábli jsme natolik, že jsme nemohli chodit. Kdyby nebylo svědků z okolí Athén a Pirea, kteří nám ze svých velice ztenčených prostředků obstarávali jídlo, byli bychom zemřeli.“ Později, v roce 1947, byl znovu odsouzen . . . a strávil ve vězení další čtyři a půl měsíce.
V roce 1949 byl Minos Kokkinakis poslán do vyhnanství na ostrov Makrónisos. Kvůli tamní věznici vyvolává jméno tohoto ostrova v myslích Řeků hrůzné obrazy. Na Makrónisu bylo mezi přibližně 14 000 tehdejšími vězni asi 40 svědků. Řecká encyklopedie Papyros Larousse Britannica uvádí: „Metody krutého mučení, . . . životní podmínky nepřijatelné pro civilizovaný národ a ponižující jednání dozorců s vězni . . . to vše hanobí historii Řecka.“
Kokkinakis, který ve věznici na Makrónisu strávil rok, popsal tamní poměry: „Vojáci, kteří se podobali příslušníkům inkvizice, vyslýchali každého vězně od rána do večera. Všechno jejich mučení se nedá slovy ani popsat. Mnozí vězňové přišli o rozum, další byli zabiti a velice mnoho jich bylo tělesně zmrzačeno. Za těch hrozných nocí, kdy jsme slyšeli křik a sténání mučených, jsme se jako skupina společně modlili.“
Potom, co Kokkinakis přežil útrapy na Makrónisu, byl v padesátých letech znovu šestkrát zatčen a strávil ve vězení deset měsíců. V šedesátých letech byl zatčen ještě čtyřikrát a odsouzen na osm měsíců. Ale nezapomeňme, že Minos Kokkinakis byl pouze jeden ze stovek svědků Jehovových, kteří byli v průběhu let zatýkáni a vězněni jen proto, že mluvili s druhými o své víře!
Jak to, že ty hrozné křivdy, které byly spáchány na svědcích Jehovových v Řecku, se nakonec dostaly před Evropský soud pro lidská práva?
Precedenční případ
Tento případ začal 2. března 1986. V ten den Minos Kokkinakis, tehdy 77letý obchodník ve výslužbě, navštívil se svou manželkou domácnost paní Georgie Kyriakakiové v Sitii na Krétě. Manžel paní Kyriakakiové, který byl zpěvákem v místním pravoslavném kostele, to oznámil policii. Policisté přišli, manžele Kokkinakisovy zatkli a pak je předvedli na místní policejní stanici. Tam museli oba strávit noc.
Jaké obvinění bylo proti nim vzneseno? Stejné jako bylo tisíckrát vzneseno proti svědkům Jehovovým v předešlých 50 letech, totiž že obracejí lidi na jinou víru. V řecké ústavě z roku 1975 se v článku 13 prohlašuje: „Obracet lidi na jinou víru je zakázáno.“ Uvažujme dále o oddílu 4, číslech 1363/1938 a 1672/1939 této řecké právní normy, kterou se obracení lidí na jinou víru stává trestným činem. Zde se říká:
„ ‚Obracením lidí na jinou víru‘ se především myslí přímý nebo nepřímý pokus vnucovat náboženské názory člověku s rozdílným náboženským přesvědčením . . s cílem narušit toto přesvědčení jakýmkoli druhem přemlouvání nebo lákavého slibu mravní podpory či hmotné pomoci nebo podvodnými prostředky či zneužíváním jeho nezkušenosti, důvěry, nouze, nízké inteligence nebo naivity.“
Trestní soud v Lasithi na Krétě tento případ projednával 20. března 1986 a uznal manžele Kokkinakisovy vinnými obracením lidí na jinou víru. Oba byli odsouzeni na čtyři měsíce do vězení. Při vynášení rozsudku nad manželským párem soud prohlásil, že obžalovaní vnucovali „náboženské názory pravoslavným křesťanům . . . tím, že využívali jejich nezkušenosti, nízké inteligence a naivity“. Obžalovaní byli dále obviněni z toho, že „svým rozumným a dovedným vysvětlováním povzbuzovali [paní Kyriakakiovou] . . . , aby změnila své pravoslavné křesťanské vyznání“.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo posláno k odvolacímu soudu na Krétě. Tento krétský soud 17. března 1987 vyhověl odvolání paní Kokkinakisové, ale vinu jejího manžela potvrdil, i když mu snížil dobu uvěznění na tři měsíce. V rozsudku se tvrdilo, že pan Kokkinakis „využíval nezkušenosti [paní Kyriakakiové], její nízké inteligence a její naivity“. Bylo v něm řečeno, že Kokkinakis „začal nahlas předčítat pasáže ze svatého Písma, které dovedně rozebíral způsobem, proti němuž tato křesťanská žena, jíž chybí přiměřené vzdělání v náboženské nauce, nemohla nic namítat“.
Jeden ze soudců odvolacího soudu měl odlišný názor a napsal, že pan Kokkinakis „by také měl být zproštěn viny, protože žádné doklady neprokazují, že by Georgia Kyriakakiová . . . byla nějak nezkušená v pravoslavné křesťanské nauce — zejména ne proto, že je provdaná za církevního zpěváka —; ani nic neprokazuje, že by měla značně nízkou inteligenci nebo že by byla velice naivní, aby toho mohl obžalovaný využít a . . . [tak] ji přimět, aby se stala členkou sekty svědků Jehovových“.
Pan Kokkinakis se odvolal se svým případem k řeckému kasačnímu soudu, k nejvyššímu soudu v Řecku. Tento soud však 22. dubna 1988 odvolání zamítl. A tak se pan Kokkinakis 22. srpna 1988 odvolal k Evropské komisi pro lidská práva. Jeho žádost byla nakonec 21. února 1992 přijata a postoupena Evropskému soudu pro lidská práva.
Sporné body tohoto případu
Řecko je členským státem Rady Evropy, a proto se musí přizpůsobit článkům Evropské úmluvy o lidských právech. V článku 9 této Úmluvy čteme: „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženství nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.“
A tak se řecká vláda dostala k Evropskému soudu jako obžalovaná. Byla obviněna, že veřejně porušila základní lidské právo řeckého občana projevovat náboženské přesvědčení v souladu s příkazem Ježíše Krista, tedy ‚vyučovat a činit učedníky‘. (Matouš 28:19, 20) Kromě toho apoštol Petr řekl: „[Ježíš nám nařídil], abychom kázali lidem a dávali důkladné svědectví.“ — Skutky 10:42.
Zvláštní vydání časopisu Human Rights Without Frontiers z roku 1992 mělo na titulní straně nadpis „Řecko — Záměrně porušuje lidská práva“. Tento časopis na straně 2 vysvětlil: „Řecko je jedinou zemí v ES [Evropské společenství] a v Evropě, která má trestní zákony, podle nichž je možné trestat pokutami i vězením každého, kdo podněcuje jiného člověka, aby změnil své náboženství.“
A tak začalo v právních kruzích i kolem nich vzrůstat vzrušení. Jak bude rozhodnuto o řeckém zákonu, který zakazuje lidem, že o svých náboženských názorech nesmějí učit druhé?
Projednávání ve Štrasburku
Konečně nastal den projednávání — 25. listopad 1992. Nad Štrasburkem visely těžké mraky a byla lezavá zima, ale právníky u soudu rozehřívaly jimi předkládané argumenty. V průběhu dvou hodin byly předloženy podklady. Profesor Phedon Vegleris, Kokkinakisův právní zástupce, se dostal k jádru problému svou otázkou: ‚Měl by nadále existovat a zůstávat v platnosti tento restriktivní zákon, jehož účelem je chránit členy řecké pravoslavné církve, aby je někdo neobrátil na jiné náboženské vyznání?‘
Profesor Vegleris, jenž si nad touto záležitostí viditelně lámal hlavu, řekl: „Divím se, proč tento zákon [o obracení na jinou víru] staví pravověrnost naroveň hlouposti a nevědomosti. Vždy mě překvapovalo, proč by se pravověrnost musela chránit před hloupostí, před duchovní neschopností . . . To mě zneklidňuje a děsí.“ Je významné, že zástupce vlády nebyl schopen uvést jediný příklad, kdy se tento zákon uplatnil na někoho jiného než na svědky Jehovovy.
Druhý Kokkinakisův právní zástupce, pan Panagiotis Bitsaxis, ukázal, jak je zákon o obracení lidí na jinou víru nerozumný. Řekl: „Uznávání vzájemného vlivu je předpokladem pro dialog mezi dospělými osobami. Jinak bychom patřili k podivné společnosti nicotných tvorů, kteří by sice mysleli, ale nevyjadřovali by se, kteří by mluvili, ale nedorozuměli by se, kteří by žili, ale ne společně s druhými.“
Pan Bitsaxis také dokazoval, že „pan Kokkinakis nebyl odsouzen ‚za něco, co udělal‘, ale [za to,] ‚čím je‘ “. Pan Bitsaxis proto uvedl, že zásady náboženské svobody nebyly pouze porušeny, ale že byly naprosto rozbity.
Zástupci řecké vlády se pokusili předložit obraz odlišný od skutečnosti, když tvrdili, že Řecko je „rájem pro lidská práva“.
Rozhodnutí
Nastal dlouho očekávaný den — 25. květen 1993 —, kdy mělo být vyhlášeno rozhodnutí. V poměru šesti ku třem hlasům soudci prohlásili, že řecká vláda porušovala náboženskou svobodu 84letého Minose Kokkinakise. Soud nejen ospravedlnil Kokkinakisův způsob života v kazatelské službě, ale přiznal mu i odškodné ve výši 14 400 dolarů. Soud tak zamítl argument řecké vlády, že Kokkinakis a svědkové Jehovovi používají určitý způsob nátlaku, když mluví s druhými o svých náboženských názorech.
Přestože řecká ústava a zastaralý řecký zákon snad zakazují obracet lidi na jinou víru, nejvyšší soud v Evropě prohlásil, že je nesprávné používat tento zákon k pronásledování svědků Jehovových. Je to v rozporu s článkem 9 Evropské úmluvy o lidských právech.
V rozhodnutí soudu se vysvětluje: „Náboženství je součástí ‚stále se obnovujícího toku lidského myšlení‘ a není možné předpokládat, že by se o něm nesmělo veřejně mluvit.“
Jeden z devíti soudců vyjádřil shodný názor: „Obracení lidí na jinou víru, jež je definováno jako ‚horlivé šíření víry‘, nemůže být považováno za trestné; je to způsob — sám o sobě naprosto zákonný —, jak ‚člověk dává najevo své náboženské vyznání‘.
V projednávaném případu byl žadatel o odvolání [pan Kokkinakis] uznán vinným jen proto, že projevoval takovou horlivost; sám se nezachoval nijak nevhodně.“
Důsledky rozhodnutí
Evropský soud pro lidská práva dal úředníkům řecké vlády zcela jasný pokyn, aby přestali zneužívat zákon, který zakazuje obracení lidí na jinou víru. Doufejme, že se Řecko bude tímto soudním pokynem řídit a nebude již svědky Jehovovy dále pronásledovat.
Záměrem svědků Jehovových není zavádět společenské změny nebo upravovat právní řád. Jejich základním zájmem je kázat dobrou zprávu o Božím Království, a tak poslouchat příkaz Ježíše Krista. Kvůli tomu však chtějí stejně jako apoštol Pavel v prvním století ‚obhajovat a zákonně prosazovat dobrou zprávu‘. — Filipanům 1:7.
Svědkové Jehovovi ve všech zemích, v nichž žijí, jsou občany, kteří dodržují zákony. Především však musí poslouchat Boží zákon zapsaný ve svaté Bibli. Jestliže jim tedy zákon kterékoli země zakazuje mluvit o jejich náboženských názorech založených na Bibli, jsou nuceni zaujmout postoj apoštolů: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ — Skutky 5:29.
[Rámeček na straně 28 a 29]
DALŠÍ PRONÁSLEDOVÁNÍ PODNĚCOVANÉ DUCHOVENSTVEM
Duchovenstvo v Řecku se po desetiletí pokoušelo ‚vytvářet těžkosti pomocí zákona‘. (Žalm 94:20) Na ostrově Krétě byl nedávno vyřešen jiný případ. Již v roce 1987 místní biskup a 13 kněží obžalovali devět svědků, že obracejí lidi na jinou víru. Nakonec, 24. ledna 1992, se případ dostal před soud.
Soudní síň byla naplněna do posledního místa. Bylo tam připraveno asi 35 kněží, aby podpořili žaloby předložené prokuraturou. Většinu sedadel však již obsadili svědkové, kteří přišli povzbudit své křesťanské bratry. Ještě před začátkem řádného soudního řízení poukázal právní zástupce obžalovaných na závažné právní chyby, jichž se dopustil prokurátor.
Z toho vyplynulo, že se odpovědní účastníci soudního řízení odebrali k neveřejnému jednání. Po poradě, která trvala dvě a půl hodiny, předseda soudu oznámil, že právní zástupce obžalovaných má pravdu. A tak byly obžaloby proti devíti svědkům staženy! Předseda soudu prohlásil, že by bylo nutné znovu zahájit vyšetřování, aby se přesně zjistilo, zda se obžalovaní provinili obracením lidí na jinou víru.
Ihned po tomto oznámení vypukla v soudní síni vřava. Kněží začali vykřikovat výhrůžky a urážky. Jeden z nich napadl právního zástupce svědků Jehovových a snažil se ho přinutit k uctívání kříže, jímž na něj zaútočil. Musela zakročit policie a svědkové mohli nakonec v tichosti odejít.
Když bylo toto soudní řízení zastaveno, státní prokurátor připravil proti oněm devíti svědkům novou obžalobu. Proces byl naplánován na 30. dubna 1993, což bylo pouze tři týdny před tím, než Evropský soud pro lidská práva vyjádřil své rozhodnutí v Kokkinakisově případu. Opět se procesu zúčastnilo mnoho kněží.
Právní zástupci obžalovaných podali námitku, že ti, kdo svědky žalovali, se k soudu nedostavili. Státní prokurátor připravoval novou obžalobu ve spěchu, a proto se dopustil vážné chyby. Neposlal předvolání těm, kdo svědky žalovali. Právní zástupci svědků tedy požádali soud, aby na základě této závažné chyby bylo soudní řízení zastaveno.
Po vznesení tohoto požadavku soudci opustili soudní síň a radili se téměř hodinu. Když přišli zpátky, předseda soudu se skloněnou hlavou prohlásil všech těch devět svědků za nevinné.
Svědkové v Řecku jsou vděční za výsledek tohoto případu i za rozhodnutí, které v Kokkinakisově případu vydal Evropský soud pro lidská práva 25. května tohoto roku. S vděčností předkládají modlitby za tato právní vítězství, která jim umožňují, aby ‚dále vedli klidný a tichý křesťanský život s plnou zbožnou oddaností a s vážností‘. — 1. Timoteovi 2:1, 2.
[Obrázek na straně 31]
Minos Kokkinakis se svou manželkou