„Hledejte Jehovu, všichni mírní“

„HLEDEJTE Jehovu, všichni mírní země, kteří jste prováděli jeho vlastní soudcovské rozhodnutí. Hledejte spravedlnost, hledejte mírnost. Pravděpodobně se budete moci skrýt v den Jehovova hněvu.“ — Sefanjáš 2:3.

Těmito slovy se prorok Sefanjáš obracel na mírné lidi země, které nabádal, aby ‚hledali mírnost‘, a mohli tak získat ochranu v „den Jehovova hněvu“. Mírnost je tedy nepochybně podmínkou pro přežití. Ale proč?

Proč máme hledat mírnost?

Mírnost je vlastnost, jež se projevuje v povaze člověka, který není opovážlivý ani nadutý, ale je mírumilovný. Mírnost má úzkou spojitost s jinými ctnostmi, například s pokorou a s tichým duchem. Mírný člověk je tedy učenlivý, ochotný přijímat z Boží ruky ukázňování, a to i v případě, kdy je takové ukázňování v danou chvíli zarmucující. — Žalm 25:9; Hebrejcům 12:4–11.

Mírnost sama o sobě nemusí vůbec souviset se vzděláním nebo společenským postavením. Lidé, kteří jsou velmi vzdělaní nebo ze světského hlediska úspěšní, však mívají sklon myslet si, že jsou způsobilí rozhodovat o všem sami, dokonce i o věcech, které se vztahují k uctívání. To pro ně může být zábranou, a oni se nenechají od druhých poučit, nedají si poradit a nepodniknou ve svém životě nezbytné změny. Dále lidé, kteří jsou po hmotné stránce bohatí, mohou podlehnout mylnému názoru, že jejich zabezpečení spočívá v hmotném majetku. Vůbec proto nepociťují potřebu duchovního bohatství, které je v Bibli, Božím slově. — Matouš 4:4; 5:3; 1. Timoteovi 6:17.

Zamysleme se nad znalci Zákona, farizey a předními kněžími, kteří žili v Ježíšově době. Jednou, když se úředníci vyslaní zatknout Ježíše vrátili s prázdnou, řekli jim farizeové: „Snad jste také nebyli zavedeni na scestí? Cožpak mu uvěřil někdo z předáků nebo z farizeů? Ale tento zástup, který nezná Zákon, jsou prokletí lidé.“ (Jan 7:45–49) Jinými slovy, podle nich jenom zaostalí a nevzdělaní lidé byli natolik naivní, že by uvěřili v Ježíše.

Některé farizey však pravda přesto přitahovala, a ti Ježíše a křesťany dokonce obhajovali. K těmto farizeům patřili Nikodém a Gamaliel. (Jan 7:50–52; Skutky 5:34–40) Po Ježíšově smrti začal ‚víru poslouchat velký zástup kněží‘. (Skutky 6:7) Beze sporu nejvýznačnějším příkladem toho byl apoštol Pavel. Získal vzdělání u nohou Gamaliela, dosáhl významných úspěchů a stal se velmi uznávaným stoupencem judaismu. Po určité době však pokorně přijal povolání od Krista Ježíše, a stal se jeho horlivým následovníkem. — Skutky 22:3; 26:4, 5; Galaťanům 1:14–24; 1. Timoteovi 1:12–16.

To vše je dokladem, že Sefanjášova slova jsou platná nehledě na to, z jakého prostředí člověk pochází nebo jakým dojmem na něho v současné době působí biblické poselství. Chce-li získat Boží schválení a chce-li být veden Božím slovem, je mírnost nezbytná.

Ti, kdo dnes ‚hledají mírnost‘

Na dobrou zprávu o Království dnes na celém světě reagují milióny lidí. V jejich domácnostech vedou svědkové Jehovovi týdně více než čtyři milióny biblických studií. Lidé, s nimiž se tato studia vedou, pocházejí z rozmanitých prostředí a jejich ekonomická a sociální situace je různá. Jedno však mají společné — mají dostatek pokory, aby přijali biblické poselství, které jim někdo nabídl na prahu jejich domu nebo při jiné příležitosti. Mnozí z nich dělají velmi pěkné pokroky, protože jsou ochotni vynaložit úsilí na překonání různých překážek, které jim stojí v cestě. Ano, tito lidé dnes patří k ‚mírným země‘.

Uvažujme například o Marii, která žije v Mexiku. Maria studovala práva na univerzitě a díky dědictví, které získala, byla finančně zajištěna. Vedlo ji to k tomu, že si vypěstovala některé velmi svobodomyslné postoje. Ty z ní, podle jejích vlastních slov, udělaly „vzpurného, hrubého, drzého a ateistického“ člověka. „Dospěla jsem k názoru, že všechno se dá řešit penězi a že na Bohu nesejde. Měla jsem vlastně pocit, že Bůh ani neexistuje,“ vzpomíná Maria. „Církev byla pro mě cosi komického, pouhá společenská povinnost,“ dodává.

Později si Maria všimla, že její bratranec se změnil, když se stal svědkem Jehovovým. „Býval hrozný, a teď byl z něho velice pokojný, čestný člověk,“ vysvětluje Maria. „Příbuzní říkali, že je kazatelem a že čte Bibli, a že už proto nepije a nežije nemorálně. Chtěla jsem tedy, aby ke mně přišel a četl mi z Bible, protože jsem si myslela, že tak najdu pokoj a vnitřní klid, po kterých jsem tolik toužila.“ Maria tedy přijala nabídku, aby s ní jeden manželský pár svědků studoval Bibli.

Musela se v mnoha ohledech změnit a také pro ni bylo velmi obtížné přijmout biblickou zásadu vedení prostřednictvím hlavy, což znamenalo, že se měla podřizovat svému manželovi. Udělala však ve svém životě a ve svém způsobu myšlení zásadní úpravy. Maria přiznává: „Myslím, že od chvíle, kdy bratři přišli ke mně domů a přinesli s sebou Jehovovu pomoc, usídlila se v mém domě radost, pokoj a Boží požehnání.“ Dnes je Maria oddaným, pokřtěným svědkem Jehovy.

Když se člověk věnuje pravému uctívání, existuje další oblast, ve které mírnost nebo její nedostatek hrají významnou úlohu. Častokrát se stává, že manželka přijme pravdu a chce sloužit Bohu, ale manžel se zdráhá. Pro některé manžely je možná obtížné smířit se s představou, že do života manželky vstoupil někdo jiný — Jehova Bůh —, komu musí nyní být podřízena. (1. Korinťanům 11:3) Jedna žena, která žije v Chihuahua (Mexiko), požádala o studium Bible a časem i se svými sedmi dětmi přijala pravdu. Její manžel jí zpočátku odporoval. Proč? Nechtěl totiž, aby jeho rodina chodila kázat a nabízet biblickou literaturu dům od domu. Zřejmě měl pocit, že je to pod jeho důstojnost. Jeho rodina si však uchovala své pevné rozhodnutí sloužit Bohu. Po určité době začal také manžel chápat, že je cenné přijmout Boží uspořádání. Uplynulo však patnáct let, než se i on oddal Jehovovi.

V celém Mexiku je stále ještě mnoho odlehlých obcí, jejichž obyvatelé mluví některým domorodým indiánským jazykem a uchovávají si původní zvyky. I k těmto lidem se dostává biblické poselství. Někteří z nich se při poznávání pravdy naučí číst a psát, a tak poselství Bible přispívá ke zvýšení jejich kulturní úrovně. Ovšem samotná skutečnost, že určitý člověk má malé vzdělání nebo že má málo hmotných prostředků, není předpokladem, že bude více nakloněn pravdě. Rasová hrdost a silné vazby na tradice předků někdy působí, že pro některé lidi je obtížné přijmout pravdu. Tím se vysvětluje, proč se v některých indiánských vesnicích stává, že lidé, kteří přijmou pravdu, jsou často napadáni od ostatních vesničanů, kteří jim dělají těžkosti. Mírnost má tedy mnoho podob.

Reagujme s mírností

A co vy osobně? Reagujete na pravdu z Božího slova? Anebo je pro vás obtížné přijmout některé biblické pravdy? Možná byste se mohli nad sebou zamyslet a zjistit, co vám brání. Zneklidňuje vás, že většina lidí, které pravda přitahuje, jsou lidé prostého původu? Mohlo by vaše uvažování být ovlivněno osobní pýchou? Je dobré zamyslet se nad slovy apoštola Pavla: „Bůh vyvolil pošetilé věci světa, aby zahanbil moudré lidi; a Bůh vyvolil slabé věci světa, aby zahanbil silné věci; a Bůh vyvolil neurozené věci světa a přehlížené věci, věci, které nejsou, aby přivedl vniveč věci, které jsou, aby se žádné tělo před zrakem Boha nechlubilo.“ — 1. Korinťanům 1:27–29.

Odmítli byste poklad jen proto, že jste ho našli v prosté hliněné nádobě? Jistě ne! Avšak právě takovým způsobem se Bůh rozhodl nabídnout nám své Slovo pravdy, které přináší záchranu. Apoštol Pavel to vysvětluje: „Máme . . . tento poklad v hliněných nádobách, aby moc, která je nad to, co je normální, byla Boží, a ne z nás.“ (2. Korinťanům 4:7) Mírnost a pokora nám pomohou, abychom viděli skutečnou hodnotu pokladu, abychom se nedívali jen na „hliněné nádoby“ neboli lidské prostředníky, kteří nám poklad předávají. Když to uděláme, bude pravděpodobnější, že ‚se budeme moci skrýt v den Jehovova hněvu‘ a že budeme patřit k mírným lidem, kteří „zdědí zemi“. — Sefanjáš 2:3; Matouš 5:5.