Snímáme závoj z posledních panenských krajů Aljašky
UŽ DVA dny se všichni čtyři tísníme v jedné malé místnosti v Nome. Toto aljašské město se proslavilo v dobách zlaté horečky. V roce 1898 se do Nome sjelo více než 40 000 prospektorů, a všichni sem přišli hledat totéž — zlato! My tu však chceme hledat jiný poklad.
Nás v této chvíli zajímají „žádoucí věci“, které snad najdeme tři sta kilometrů odtud západním směrem, v odlehlých vesnicích Gambell a Savoonga na ostrově svatého Vavřince v Beringově průlivu. (Ageus 2:7) Tam se s ledovými arktickými vodami potýkají Inuitové, kteří ve vzdálenosti pouhých několika kilometrů od někdejšího Sovětského svazu loví velryby. Jsme však v zajetí sněhové vánice a hustého šedého závoje mlhy. Naše letadlo nemůže startovat.
Zatímco čekáme, vzpomínám, co všechno se stalo v posledních několika letech, a děkuji Jehovovi Bohu, že v těchto divokých, řídce osídlených končinách požehnal svědecké službě. Aljaška — kterou někteří lidé nazývají posledním panenským krajem na světě — je domovem přibližně 60 000 domorodých obyvatel, kteří žijí více než ve 150 odlehlých obcích. Do těchto obcí, roztroušených na 1 600 000 čtverečních kilometrech, nevedou vůbec žádné silnice. Pomocí letadla, které patří Watch Tower Society, jsme se dostali již do třetiny těchto vzdálených vesnic a přinesli jsme tam dobrou zprávu o Božím Království. — Matouš 24:14.
Chceme-li se k těmto odlehlým obcím dostat, často nám nezbývá nic jiného než přistávat do mraků a mlhy — a tato mlha může krajinu zahalovat mnoho dnů. Potom, když jsme na pevné zemi, setkáváme se ještě s jiným druhem mlhy, kterou musíme proniknout. Je to mlha ležící jako závoj na mysli a na srdci zdejších laskavých a mírumilovných lidí. — Srovnej 2. Korinťanům 3:15, 16.
Bolestivé změny
V divokých oblastech Aljašky žijí Inuitové, Aleutové a Indiáni. Každá z těchto národností má své vlastní kulturní dědictví, s čímž souvisejí i jejich různé zvyklosti a osobitý ráz života. Aby mohli přežít polární zimu, naučili se žít z přírodního bohatství těchto krajů — loví zvěř, ryby i velryby.
Cizí vlivy je postihly v polovině osmnáctého století. Ruští kupci s kožešinami tu tehdy narazili na lidi, kteří chodili oblečeni v kůžích, byli cítit tulením olejem a nestavěli si iglú z ledu, ale stavěli si zemljanky z drnů, se střechami pokrytými trávou a vchody zapuštěnými do země. Těmto přívětivým, mírným, ale přitom houževnatým lidem přinesli kupci mnoho vážných problémů, včetně nové kultury a nových nemocí, které snížily populaci některých kmenů na polovinu. Zanedlouho se prokletím domorodců stal alkohol. Nový způsob hospodaření si vynutil změnu ze samozásobitelského životního stylu na peněžní ekonomiku. Tento přechod někteří lidé dodnes pociťují jako bolestivý.
Když se pak dostavili misionáři křesťanstva, přinutili domorodé obyvatelstvo Aljašky k další změně. Někteří domorodci se sice s tradičními náboženskými zvyklostmi — s uctíváním duchů větru a ledu, duchů medvědů, orlů a jiných tvorů — nedobrovolně rozloučili, ale jiní začali oba způsoby uctívání směšovat a vytvořili zmatenou směsici náboženství. To všechno často vedlo k podezíravosti a nedůvěře k cizincům. V některých vesnicích nebývají návštěvníci vždy vítáni.
Před námi jsou tedy náročné problémy: Jak se dostaneme ke všem domorodcům, kteří žijí roztroušeně v této rozlehlé, řídce osídlené oblasti? Jak jim ukážeme, že nemají důvod nám nedůvěřovat? Jak sejmeme onen závoj?
Počátky kazatelských snah
Začátkem šedesátých let se několik odvážných aljašských svědků statečně postavilo proti přírodním živlům — prudkému větru, mrazu a zdánlivému splývání oblohy se zemí, k němuž zde někdy dochází — a vydávalo se soukromým jednomotorovým letadlem na kazatelské výpravy do roztroušených severských vesnic. Dnes je vidět, že tito stateční bratři se vystavovali značnému nebezpečí. Selhání motoru by skoro jistě znamenalo katastrofu. I kdyby se jim v takovém případě podařilo bezpečně přistát, byli by velmi daleko od pomoci, v mraze a bez možnosti dopravy. Přežití by záviselo na tom, zda by se jim podařilo nalézt potravu a přístřeší — a obojí je v těchto krajích vzácné. Je radostné, že se nic vážného nestalo, ale takové nebezpečí nebylo možné dál přehlížet. Aljašská kancelář odbočky Watch Tower Society proto řekla, že tuto metodu nedoporučuje.
Aby se mohlo v tomto díle dále pokračovat, zaměřili se věrní bratři ze sborů Fairbanks a North Pole na větší vesnice, například na Nome, Barrow a Kotzebue, kam létají letadla komerčních společností. Tyto výpravy na sever a na západ, dlouhé více než 720 kilometrů, si bratři hradili z vlastních prostředků. Někteří zůstávali několik měsíců v Nome, aby tam vedli biblická studia se zájemci. V Barrow byl pronajat byt, který byl útočištěm před mrazy dosahujícími minus čtyřiceti pěti stupňů Celsia. Křesťané, kteří si vzali k srdci Ježíšův příkaz, že dobrá zpráva se má kázat až do nejvzdálenějších končin země, vynaložili na tyto cesty během několika let přes 15 000 amerických dolarů. — Marek 13:10.
Neočekávaně přichází pomoc
Dál se hledal způsob, jak se dostat do vzdálenějších obcí, a Jehova k tomu otevřel cestu. Naskytla se možnost využívat dvoumotorový letoun — přesně takový, jaký se hodil k bezpečnému letu přes rozeklané Aljašské hory. Na Aljašce je mnoho hor vyšších než 4200 metrů a vrchol slavné Mount McKinley (Denali) se tyčí do výšky 6193 metrů nad hladinou moře.
Konečně letadlo přiletělo. Ovšem představte si naše zklamání, když jsme viděli, jak na přistávací plochu dosedl jakýsi opotřebovaný, vybledlý, barevně záplatovaný létací stroj. Dá se v tom vůbec létat? Můžeme tomu svěřit životy našich bratrů? Opět se prokázalo, že Jehovova ruka není krátká. Nabídlo se více než 200 bratrů a pod vedením vyučených mechaniků strávili několik tisíc hodin tím, že opravovali celé letadlo.
To je podívaná! Na oblohu nad Aljaškou stoupá letoun, třpytí se jako nový a na ocasní ploše má v zářivých barvách vyvedené registrační číslo 710WT! Čísla sedm i deset jsou v Bibli symbolicky použita ve významu úplnosti; mohli bychom tedy číslo 710 považovat za vyjádření toho, jakou podporu poskytla Jehovova organizace úsilí, které se vynakládá, aby byl lidem sňat ze srdce závoj temnoty.
Dolů aleutským řetězcem
Od doby, kdy jsme získali letadlo, jsme procestovali 80 000 kilometrů divočiny a přinesli dobrou zprávu o Království i biblickou literaturu více než do 54 vesnic. Je to stejné, jako kdybychom letěli devatenáctkrát napříč pevninskou částí Spojených států.
Třikrát jsme cestovali dolů podél souostroví Aleuty, které je dlouhé 1600 kilometrů a odděluje Tichý oceán od Beringova moře. Více než 200 téměř holých ostrovů, které tvoří tento ostrovní řetězec, je domovem místních lidí — Aleutů; ale žijí zde i tisíce mořských ptáků, orli bělohlaví a husy aljašské, které mají sněhobílou hlavu a charakteristické černobílé opeření.
Vábná krása těchto míst má však také svá nebezpečí. Letíme nad mořem a pod sebou vidíme zpěněné hřebeny vln vzdouvajících se do výše tří až pěti metrů. Voda je tak ledová, že ani v létě v ní člověk nepřežije déle než deset či patnáct minut. Kdyby byl pilot nucen přistát, měl by na vybranou mezi rozeklaným, kamenitým ostrovem, nebo mrazivě studeným, smrtonosným mořem. Jinou možnost by neměl. Byli jsme velmi rádi, že naši zruční bratři, vyučení letečtí mechanici s příslušnou specializací, se dobrovolně nabídli, že budou letadlo udržovat v prvotřídním stavu.
Na jedné z výprav jsme měli namířeno do Dutch Harbor a do rybářské vesnice Unalaska. Je to oblast známá tím, že zde bývají prudké vichřice, které dosahují rychlosti 130 až 190 kilometrů za hodinu. Tentokrát bylo — k našemu potěšení — počasí mnohem klidnější, ačkoliv i tak bylo dost větrno a v některých chvílích se v nás všechno svíralo. Když se pak před námi objevila přistávací dráha, čekalo nás překvapení — dráha byla vytesána do skalnatého úbočí hory. Na jedné straně byla strmá skalní stěna, na druhé straně ledové vody Beringova moře! Když jsme dosedali, dráha byla mokrá. V těchto končinách totiž dvě stě dnů v roce prší.
S velkým potěšením jsme s místními obyvateli rozmlouvali o Božím slově a o Božím předsevzetí. Několik starých lidí ocenilo vyhlídku na svět, ve kterém už nebudou války. Dosud si zřetelně pamatovali, jak za 2. světové války byl Dutch Harbor bombardován Japonci. Nám se podobně silně vryly do paměti vzpomínky na tyto kazatelské výpravy.
Ledy pomalu tají
Znovu jsme si zjistili, jaké je počasí, a zaznamenali jsme, že se pozvolna oteplilo. Připomíná mi to naši službu v řídce osídlených oblastech. Sledovali jsme totiž, jak lidem pomalu, ale vytrvale tají ledy v srdci.
Vyžádalo si to určitou dobu, než se zvedl závoj podezření a nedůvěry, které mají místní lidé k někomu, kdo mezi ně nepatří. Zpočátku se nezřídka stávalo, že za námi z vesnice k letadlu přicházeli lidé, kteří ve vesnici řídili církevní život, a když se vyptali na účel naší návštěvy, důrazně nás žádali, abychom odešli. Takové přijetí nás pochopitelně zklamalo. Ale vzpomínali jsme na Ježíšovu radu zapsanou v Matoušovi 10:16: „Buďte . . . obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice.“ (Matouš 10:16) Vraceli jsme se proto na táž místa s letadlem plným čerstvého hlávkového salátu, rajských jablíček, ananasových melounů a jiného zboží, které v těch oblastech není běžně k dostání. Náš náklad udělal místnímu obyvatelstvu — zprvu nevlídnému — velkou radost.
Zatímco se jeden bratr staral o provoz „obchodu“ a přijímal dary za čerstvé zboží, několik jiných bratrů chodilo dveře ode dveří a informovalo obyvatele, že přišla čerstvá dodávka zboží. U dveří se bratři také ptali: „Mimochodem, čtete Bibli? Určitě se vám bude líbit tato pomůcka ke studiu Bible. Je v ní ukázáno, že Bůh lidem slíbil ráj.“ Kdo by takovou lákavou nabídku odmítl? Potraviny i duchovní pokrm přišly každému vhod. Lidé nás přívětivě vítali, rozšířili jsme mnoho literatury a roztálo několik srdcí.
Překračujeme hranice
Dostali jsme „makedonské“ pozvání z Yukonu, od sboru Whitehorse, abychom ‚přešli‘ do Kanady a navštívili některé oblasti v odlehlých částech Severozápadního teritoria. (Skutky 16:9) Pět se nás tedy vypravilo letadlem do vesnice Tuktoyaktuk, která leží nedaleko Mackenziova zálivu v Beaufortově moři, severně od polárního kruhu.
‚Jak to podivné jméno vyslovujete?‘ vyptávali jsme se po příletu.
„Tuk,“ odpověděl jeden mladý muž a široce se přitom usmíval.
„Proč nás to nenapadlo?“ divili jsme se.
Překvapilo nás, že obyvatelé Tuktoyaktuku znají dobře Písma. Měli jsme s nimi proto mnoho přátelských rozhovorů a rozšířili jsme velké množství literatury. Jeden z našich mladých průkopníků měl s jistým obyvatelem domu poučný rozhovor.
„Já jsem anglikán!“ řekl obyvatel domu.
„A jestlipak víte, že anglikánská církev schvaluje homosexualitu?“ zajímal se náš průkopník.
„Opravdu?“ znejistěl muž. „Tak to už nejsem anglikán.“ Doufáme, že srdce tohoto člověka se otevřelo, aby přijal dobrou zprávu z Bible. — Efezanům 1:18.
Jednomu starému muži se velmi líbilo naše odhodlání navštívit každý dům v okolí. Obvykle musíme ve službě chodit celou dobu pěšky. Od přistávací dráhy je to do vesnice asi kilometr daleko, a většinou to je nutné jít pěšky. A k tomu, abychom se dostali ke každému domu, je třeba podnikat túry po štěrkových nebo jílovitých cestách. Tento starý muž nám půjčil svou dodávku a ta se nám prokázala jako velké požehnání. Bylo pro nás vynikající výsadou, že jsme mohli ‚přejít‘ hranici a pomoci lidem na kanadském území.
Stojí to za to?
Když je špatné počasí, a my se nemůžeme hnout z místa, když se někde musíme na neurčitou dobu zdržet, jako například nyní, anebo když se v celodenní kazatelské službě setkáme jen s nezájmem, či dokonce s nepřátelstvím, pak se sami sebe ptáme, zda ten čas, energie a peníze, které do služby vkládáme, stojí za to. Uvažujeme také o lidech, kteří na první pohled projevují zájem a slibují, že si s námi budou dopisovat, ale pak to neudělají. Uvědomujeme si však, že domorodé obyvatelstvo nemá většinou ve zvyku psát dopisy a že je snadné zaměnit přátelské vystupování za zájem o biblické poselství. Někdy se nám zdá, že měřit úspěch je velmi obtížné.
Když si ale vzpomeneme na některé pěkné zážitky jiných zvěstovatelů Království, naše negativní myšlenky se rychle rozplynou. Například daleko na severu, ve vesnici Barrow, kázala jedna sestra z Fairbanks. Setkala se tam s mladou dívkou, která přijela domů na návštěvu z Kalifornie, kde chodila na vyšší školu. Sestra si s ní dopisovala, udržovala její zájem a povzbuzovala ji i poté, co se dívka vrátila do školy. Dnes je tato mladá žena šťastnou, pokřtěnou služebnicí Jehovy.
Z mých úvah mě vytrhlo zaklepání na dveře. Přede mnou je další důkaz, že se to všechno vyplatilo. Ve dveřích stojí Elmer — zatím jediný oddaný, pokřtěný inuitský svědek v Nome.
„Pokud se vám podaří dostat se odtud, mohl bych jít s vámi?“ ptá se. Elmer je široko daleko sám a nejbližší sbor je vzdálený 800 kilometrů. Chtěl by se společně se svými bratry podílet na kazatelské službě, dokud má k tomu příležitost.
Mezi mraky začíná prosvítat slunce; brzy tedy dostaneme povolení ke startu. Elmer nastupuje do letadla a nás hřeje u srdce, když vidíme jeho radostný, rozzářený obličej. Dnes je Elmerův velký den. Vydává se s námi na kazatelskou výpravu do vesnice, kde bude kázat Inuitům, svému vlastnímu lidu. Bude se společně s námi snažit sejmout závoj ze srdce lidem, kteří žijí v posledním panenském kraji na světě. — Zasláno.
[Mapa na straně 23]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
1. Gambell
2. Savoonga
3. Nome
4. Kotzebue
5. Barrow
6. Tuktoyaktuk
7. Fairbanks
8. Anchorage
9. Unalaska
10. Dutch Harbor
[Obrázek na straně 24]
Chceme-li se dostat k odlehlým osadám, musíme se často dopravit přes některé z mnoha aljašských horských pásem
[Obrázek na straně 25]
Betty Hawsová, Sophie Mezaková a Carrie Teeplesová strávily v celodobé službě dohromady více než 30 let