Byli pro nás vzorem

VYPRÁVÍ CRAIG ZANKER

Již osm let sloužíme s mou manželkou Gayle jako průkopníci, tedy jako celodobí služebníci z řad svědků Jehovových. Posledních šest let sloužíme mezi domorodým obyvatelstvem na australském venkově. Svou službou pouze následujeme vynikající vzor mých rodičů a prarodičů.

RÁD bych vám o svých prarodičích vyprávěl. Vždycky jsme jim říkali Opa a Oma. Tak se v holandštině něžně oslovuje dědeček a babička. Můj dědeček, Charles Harris, dodnes horlivě slouží v Melbourne, kde prožil téměř padesát let.

Jak dědeček poznal biblickou pravdu

Opa se narodil v jednom malém městě v australském ostrovním státě Tasmánii. V roce 1924, kdy mu bylo čtrnáct let, jeho otec získal v dražbě námořnickou truhlu. Ukázalo se, že v té truhle byl duchovní poklad. Uvnitř totiž byla sada knih od Charlese Taze Russella, prvního prezidenta Watch Tower Bible and Tract Society.

Dědečkova otce tyto knihy patrně nijak zvlášť nezaujaly, zato Opa je začal číst. Okamžitě rozpoznal, že obsahují životně důležitou biblickou pravdu. Vydal se tedy hledat Mezinárodní badatele Bible, kteří zastupovali vydavatele těchto knih a kteří jsou dnes známi jako svědkové Jehovovi. Chtěl s nimi mluvit, aby mohl dostat další vysvětlení k biblickým pravdám, které poznával.

Mnohokrát se na badatele Bible ptal, až našel tři starší ženy, které se zabývaly vyučováním lidí. Na mladého Charlese udělaly velmi silný dojem. V roce 1930 se zasvětil Jehovovi Bohu a byl pokřtěn ve vodě. Zanechal svého řeznického zaměstnání a odcestoval na sever do Sydney, kde se stal celodobým zvěstovatelem dobré zprávy.

Průkopnická služba v Austrálii

Potom Charles několik let kázal v Bondi, přímořském předměstí Sydney, na venkově Nového Jižního Walesu i jinde. Pak byl pověřen kazatelskou službou v západoaustralském Perthu, který je od Sydney vzdálen několik tisíc kilometrů a leží na druhé straně australského kontinentu. Šest měsíců vydával svědectví v obchodní čtvrti v Perthu a potom byl se dvěma dalšími průkopníky poslán, aby sloužil na rozlehlých pláních severozápadní Austrálie.

Území, na kterém měla kázat tato trojice — Arthur Willis, George Rollsten a Charles —, bylo čtyřikrát tak velké jako Itálie! Byla to řídce osídlená, holá krajina a bylo tam velmi horko. Jednotlivé ranče, kterým se říká dobytčí stanice, byly od sebe vzdáleny někdy více než pět set kilometrů. Průkopníci používali vozidlo, které bylo — i na poměry třicátých let — dost zchátralé. Měli však pevnou víru a odhodlání.

Úzké prašné silnice plné výmolů se křižovaly s velbloudími stezkami a tu a tam se pod jemným prachem (kterému v Austrálii říkají bulldust) skrývaly nebezpečné pařezy. Není tedy divu, že se u auta každou chvíli zlomila péra. Dvakrát měli zlomenou zadní osu a mnohokrát měli proražené pneumatiky. Pokud chtěli pokračovat v cestě, museli si průkopníci často vyrobit ze starých pneumatik jakousi vložku, kterou přišroubovali dovnitř pneumatik.

Když jsem byl malý, ptal jsem se dědečka, co je v takových těžkých podmínkách povzbuzovalo. Vysvětloval mi, že když se ocitli v odloučení od lidí, cítili se blízko Jehovovi. Životní obtíže, které je někdy potkaly, se měnily na duchovní požehnání.

Bez nejmenšího náznaku pocitu nadřazenosti nebo samospravedlnosti se podivoval tomu, že se tolik lidí nepřiměřeně zabývá střádáním hmotného majetku. Připomínal mi: „Životem se jde mnohem lépe, když si člověk nese co nejmenší zavazadlo. Ježíš byl ochoten spát pod širým nebem, když to bylo třeba. Jestliže to tedy naše služba vyžaduje, měli bychom s radostí jednat také tak.“ (Matouš 8:19, 20) A dědeček i jeho společníci tak skutečně jednali.

Pozvání do služby v zahraničí

V roce 1935 dostal Opa nové služební pověření — vydávat svědectví ostrovanům jižního Tichomoří. Se šestičlennou posádkou se plavil na šestnáctimetrové plachetnici Lightbearer (Nositel světla), která patřila Společnosti.

Jednou, právě když se plavili po Korálovém moři severně od Austrálie, se jim porouchal pomocný motor. Byli bez pohonu mnoho kilometrů od pobřeží a v naprostém bezvětří. Hrozilo jim nebezpečí, že narazí na Velký bariérový útes, ale dědečka dojímalo nádherně klidné moře. „Moře bylo klidné jako rybníček na návsi,“ zapsal si Opa do svého deníku. „Nikdy nezapomenu na ty večery na pokojném moři při západu slunce. Byla to tak krásná podívaná, že se mi nesmazatelně vryla do paměti.“

Nakonec se opět zvedl vítr, takže na útesech neztroskotali. S napnutými plachtami dopluli bezpečně do Port Moresby na Papuu-Novou Guineu a tam si nechali motor opravit. Z Port Moresby pluli na ostrov, který se nazývá Čtvrtek, a odtud na velký indonéský ostrov Jávu. Indonésii se někdy říká „perlový náhrdelník obepínající rovník“, a Opa si ji velmi oblíbil. V té době byla Indonésie holandskou kolonií. Dědeček se proto naučil mluvit holandsky a indonésky. Ve službě však nabízel literaturu v pěti jazycích: v holandštině, indonéštině, čínštině, angličtině a arabštině.

Opa byl v rozšiřování biblické literatury velmi úspěšný. Jednou si jistý holandský úředník, který bedlivě sledoval naši kazatelskou činnost, dal předvolat Clema Deschampa, jenž měl na starosti sklad Watch Tower Society v Batavii (Jakarta). „Kolik lidí máte tam dole ve východní Jávě?“ ptal se úředník.

„Jen jednoho muže,“ odpověděl bratr Deschamp.

„A to vám mám věřit?“ rozčilil se úředník. „Všude se tam šíří vaše literatura, musíte tam mít celou armádu pracovníků!“

Opa to považuje za nejpříjemnější poklonu, jakou o něm někdo v životě řekl. Rozhodně si ji však zasloužil, protože nebylo nic neobvyklého, když měsíčně rozšířil jeden a půl tisíce až tři tisíce kusů literatury.

Manželství, zákaz a válka

V prosinci 1938 se Opa oženil s mladou Indonésankou Wilhelminou, která se stala mou babičkou. Oma, čili babička, byla laskavá, něžná, pracovitá a jemná žena. Dobře to vím, protože byla v mém dětství mou nejbližší přítelkyní.

Po svatbě pokračovali Opa a Oma společně v průkopnické službě. Ostatní členové posádky Lightbearer mezitím buď odešli do jiných částí světa, nebo se vrátili domů. Opa se ale na Indonésii začal dívat jako na svůj domov a rozhodl se, že tam zůstane.

Blížila se druhá světová válka a holandská vláda v Indonésii začala pod tlakem duchovenstva činnost svědků Jehovových omezovat, až nakonec naše dílo úplně zakázala. Kázalo se pak obtížně a používala se při tom pouze Bible. Skoro v každém městě, které navštívili, byli Opa a Oma předvoláváni k výslechům. Zacházelo se s nimi jako se zločinci. Nedlouho po vyhlášení zákazu byl kvůli své křesťanské neutralitě uvězněn babiččin švagr. Zemřel v holandské věznici.

Opa a Oma bydleli v nákladním autě, které bylo upraveno na obytný vůz. Při své kazatelské službě jezdili s tímto „pojízdným domem“ po celé Jávě. V roce 1940, v době, kdy se na obzoru rýsovala hrozba japonské invaze, byli požehnáni dcerkou, která se později stala mou matkou. Děťátku dali jméno Victory (Vítězství), podle názvu jedné přednášky, kterou dva roky před tím pronesl J. F. Rutherford, tehdejší prezident Watch Tower Bible and Tract Society. Ani v této době, kdy přišlo na svět dítě, průkopnickou službu nepřerušili.

Počátkem roku 1942 Opa, Oma a Victory cestovali holandskou nákladní lodí z Bornea domů, když najednou zaduněl výstřel z děla japonského torpédoborce. Všechna světla zhasla a lidé začali křičet. Tak vstoupila do života mé rodiny válka. Dopluli sice bezpečně zpátky do přístavu, ale o několik dnů později Japonci vtrhli na Jávu a jeden holandský úředník prozradil japonským vojákům, kde mohou dědečka s babičkou najít.

Japonci je našli, odebrali jim veškerý majetek, dokonce i Victoryiny hračky, a odvezli je do dvou různých koncentračních táborů. Victory směla zůstat s mou babičkou, a dědeček je pak tři a půl roku neviděl.

Život v koncentračních táborech

Opa byl během svého věznění transportován z jednoho města do druhého — ze Surabaya do Ngawi, pak do Bandungu a nakonec do Tjimahi. Toto neustálé přemísťování mělo překazit případné plány na organizovaný útěk. Vězni byli převážně Holanďané, bylo však mezi nimi i několik Britů a Australanů. Opa se v koncentračních táborech naučil holičskému řemeslu a dodnes své holičské dovednosti občas využívá. Směl si nechat jedinou náboženskou knihu — Bibli v překladu King James Version.

Oma a Victory byly mezitím také převáženy z tábora do tábora. Velitelé táborů posílali ženy mimo tábor, aby vykonávaly takzvané „sociální služby“. Oma z jakéhosi důvodu nikdy pro tuto činnost vybrána nebyla. Později se dozvěděla, že ženy byly odváženy z táborů, aby dělaly japonským vojákům prostitutky.

Malé holčičky nebyly u japonských vojáků v přízni, proto Oma oblékala Victory do chlapeckého oblečení a stříhala jí vlasy nakrátko. Jméno Victory jim jednou způsobilo velký problém. Velitel tábora se zeptal, co to jméno znamená — zda „vítězství“ pro japonskou císařskou armádu, nebo „vítězství“ pro Američany.

„Znamená vítězství Božího Království, které zvítězí nad všemi pozemskými vládami!“ odpověděla babička hrdě.

Za trest, že neřekla „vítězství pro japonskou císařskou armádu“, musela i s pětiletou dcerkou stát osm hodin v pozoru na žhnoucím tropickém slunci. Žádný stín, žádná voda. Nesměly si sednout ani se hrbit. S Jehovovou pomocí však tato ukrutná muka přežily.

Rok poté, co byla uvězněna, Omě velitel tábora oznámil, že její manžel zemřel! Smutně uklidila dědečkovu fotografii na dno svého otlučeného kufru a navzdory zármutku vytrvávala dál.

Život ve vězeňských táborech byl těžký. Denní příděly jídla na osobu byly čtvrt litru manioku k snídani, necelých dvě stě gramů ságového chleba k obědu a čtvrt litru vařené rýže v řídké zeleninové polévce k večeři. Takové chudé příděly vedly k tomu, že se běžně vyskytovala podvýživa a den co den lidé umírali na úplavici.

Dědeček během pobytu v koncentračních táborech onemocněl pelagrou a měl i otoky z podvýživy. Oma byla také na pokraji smrti, protože často dávala své jídlo Victory, aby holčička neumřela hlady. Jejich stálými společníky se stalo hrubé zacházení a hlad. Přežily jen díky tomu, že zůstávaly blízko svému Bohu, Jehovovi.

Dobře si pamatuji na jeden z dědečkových oblíbených výroků: „Ten, kdo jedná v souladu s Jehovou, Tím božským, je svobodný.“ Opa se tedy považoval za skutečně svobodného člověka, i když byl vystaven krutému věznění. Láska k Jehovovi rozhodně dědečkovi i babičce pomohla, aby ‚ve všem vytrvali‘. (1. Korinťanům 13:7) Gayle i já se nyní snažíme, abychom si tento blízký vztah k Bohu také udrželi.

Svoboda a neuvěřitelné shledání

V roce 1945 druhá světová válka konečně skončila. Krátce po kapitulaci Japonska byl dědeček transportován vlakem. Během cesty z Jakarty do Bandungu vlak zastavili indonéští vojáci. Nepřátelské akce Indonésanů vůči Japoncům už sice skončily, ale Indonésané nyní bojovali za nezávislost na Holandsku. Když byl dědeček takto nečekaně vysazen z vlaku, v překvapení zapomněl, že má mluvit anglicky, a místo toho začal mluvit holandsky. Holandština byla pro Indonésany jazykem nepřítele, a nepřítele bylo nutno zabít.

Když vojáci dědečka prohledávali, objevili jeho australský řidičský průkaz, na který už dědeček dávno zapomněl. Indonésané nebyli ve válce s Austrálií. Tento nález řidičského průkazu, kterým se prokázalo jeho australské občanství, Opa dodnes považuje za Boží zásah, protože o několik hodin později na té zastávce tytéž jednotky zabily dvanáct Holanďanů, kteří tudy projížděli vlakem.

Nedlouho po této události Oma a Victory čekaly na transport, který je měl vyvézt z oblasti zpustošené válkou. Seděly u silnice a kolem nich projížděla nekonečná kolona nákladních aut, která vezla vojáky a civilisty. Najednou, bez zjevné příčiny, kolona aut zastavila. Oma zvedla oči k otevřené korbě nejbližšího nákladního auta, spatřila tam sedět vyhublého muže, a užasla. Okamžitě ho poznala. Byl to její manžel! Pocity, které při tomto shledání měli, se nedají vyjádřit slovy.

Zpátky v Austrálii

V roce 1946 se dědeček s rodinou vrátili do Austrálie — po jedenácti letech strávených v Indonésii — a neměli lehký život. Vrátili se jako váleční uprchlíci: v bídě, podvyživení, a mnozí místní obyvatelé se na ně dívali s podezřením. Oma a Victory musely snášet rasové předsudky vůči přistěhovalcům z Asie. Opa musel dlouhé hodiny těžce pracovat, aby se postaral o rodinu a poskytl jí domov. Při všech těchto těžkostech však vytrvali a prošli jimi s neporušeným duchovním smýšlením.

Dnes, po osmačtyřiceti letech, Opa bydlí v Melbourne a dodnes se účastní služby dům od domu. Viděl, jak Victory i její děti přijaly pravdu, viděl, jak zasvětily svůj život Jehovovi a jak všechny, jedno po druhém, vstoupily do celodobé průkopnické služby.

Des Zanker, který se později stal mým otcem, i Victory byli pokřtěni počátkem padesátých let a v roce 1958 se Des stal členem australské rodiny betel. Potom, co se oženil s Victory, která tehdy sloužila jako zvláštní průkopnice, strávili spolu určitou dobu v průkopnické službě a pak byli pozváni do krajské služby. Pak jsem přišel na svět já. Aby mě mohli vychovávat, museli krajskou službu opustit. Ovšem tatínek dodnes — po sedmadvaceti letech — slouží jako průkopník.

Počátkem roku 1990 Oma zemřela. Zemřela pokojně, u nás doma — v domě, v němž vyrůstala i moje maminka. V tom domě v Melbourne jsem vyrostl i já a také můj mladší bratr a má sestra. To, že jsme mohli všichni bydlet v jednom domě bylo pro naši rodinu velkým požehnáním. Někdy tam bylo poněkud těsno, ale nevzpomínám si, že by mi to vadilo. Čtyři roky jsem tam bydlel i se svou manželkou Gayle, pro kterou se tam také našel koutek, a život v našem domě se jí moc líbil. Plakal jsem, když jsme odcházeli za novým služebním přidělením. V tom domě mi bylo poskytnuto tolik lásky a podpory!

Nyní však máme s Gayle důvod k veliké radosti, protože můžeme dělat to, co dělali moji rodiče i prarodiče. Když jsme odešli z domova, bylo nám útěchou, že jsme věděli, proč jsme odešli — věděli jsme, že jdeme do celodobé služby vykonávat Jehovovu vůli. Velmi se snažíme jednat v souladu s vynikajícím vzorem našich věrných předchůdců. Když sloužili za náročných podmínek, v krajní chudobě, a dokonce během několikaletého pobytu v japonských koncentračních táborech, měli stejnou útěchu, jakou máme my. — 2. Korinťanům 1:3, 4.

Opa vždy nalézal útěchu v inspirovaných slovech, která král David adresoval Jehovovi: „Tvá milující laskavost je lepší než život.“ (Žalm 63:3) Dědeček si vždy velice přál, aby se z této milující laskavosti mohl těšit věčně. Přáním celé jeho rodiny je, aby se z ní mohla těšit společně s ním.

[Obrázek na straně 21]

Oma a Opa Harrisovi

[Obrázek na straně 23]

Craig Zanker (vzadu) s manželkou, s rodiči a mladšími sourozenci