Sloužím v té nejprogresívnější organizaci

VYPRÁVÍ ROBERT HATZFELD

Velmi mnoho lidí dnes zapíná televizi dálkovým ovládáním, sledují barevné vysílání večerních zpráv, a sotva to považují za něco mimořádného. Mně se však zdá, že to bylo včera, kdy jsem jako dvanáctiletý chlapec užasle zíral na filmové plátno, na němž byl obraz muže v nadživotní velikosti, a ten muž mluvil!

TO PŘECE není nic zvláštního, řeknete si snad. Ale tehdy, v roce 1915, v prvních dnech němého černobílého filmu, mi to rozhodně připadalo jako novodobý zázrak. Na plátně se objevil statný muž s plnovousem a řekl: „Fotodrama stvoření je uváděno Mezinárodním sdružením badatelů Bible.“ Dvě hodiny se pak před našima očima odvíjel příběh Bible. Biblické poselství bylo jasné a osvěžující. Ale to, co ve skutečnosti zaujalo mou pozornost, byl film proložený barevnými diapozitivy a synchronizovaný s řečí.

Tehdy jsem netušil, že mé mladické nadšení pro tuto převratnou techniku bude předzvěstí celoživotní dráhy v té nejprogresívnější organizaci na zemi.

Mládí

V roce 1891 se můj otec přistěhoval z Dillenburgu v Německu do německé obce v Allegheny (Pensylvánie, USA). Později se tam seznámil s jednou dívkou z německé rodiny, a vzali se. Narodil jsem se 7. července 1903 a byl jsem vychován tak, že jsem mluvil německy i anglicky. Těsně předtím, než v roce 1914 vypukla první světová válka, došlo k epidemii tuberkulózy, při níž jsem ztratil oba rodiče. Osiřel jsem. Asi v téže době mi dědeček zemřel na mrtvici.

Má tetička, Minna Boemerová, mě laskavě přijala do své rodiny. „Mám pět dětí,“ řekla. „Klidně mohu mít ještě jedno.“ Po rodičích se mi sice stýskalo, ale teta Minna mi poskytla dobrý domov.

Tetička byla dlouholetou členkou alleghenského sboru badatelů Bible (tak byli tehdy nazýváni svědkové Jehovovi). Před rokem 1909 navštěvoval tento sbor i bratr C. T. Russell, tehdejší prezident Watch Tower Society. Tetička Minna mě brala na shromáždění. Její rodina sice tehdy nevyvíjela žádné zvláštní úsilí ve studiu ani v kazatelské činnosti, ale cokoli jsme při shromážděních slyšeli, neformálně jsme sdělovali lidem, které jsme znali.

Právě to byla doba, kdy mě naplnilo údivem „Fotodrama“. Měl jsem rád technické obory, a proto mě fascinovaly nové fotografické techniky, synchronizace zvuku a obrazu i časosběrné záběry. Pozorovat, jak se otevírají květy, to bylo něco úžasného!

V roce 1916 jsme byli zarmouceni smrtí bratra Russella. Žili jsme přímo v Allegheny, a proto jsme se zúčastnili jeho pohřbu v Carnegie Hall. Právě v této síni měl v roce 1903 bratr Russell debatu s E. L. Eatonem. Slyšel jsem vyprávět o tomto kazateli metodistické episkopální církve, který vyzval C. T. Russella k šestidenní debatě a doufal, že poškodí pověst bratra Russella, který byl znám jako znalec Bible. Místo toho prý Russell ‚namířil hadici na peklo‘. Sara Kaelinová, známá kolportérka z Pittsburghu, znala Russellovu rodinu osobně. Na pohřbu viděla Marii Russellovou, jak pokládá na rakev květiny se stuhou, na které byl nápis „Mému milovanému manželovi“. Maria se sice od bratra Russella již o několik let dříve odloučila, ale přesto ho uznávala jako svého manžela.

Během let jsem měl mnoho příležitostí naučit se různým technickým pracem, což se na mé budoucí životní dráze prokázalo jako užitečné. Strýc, který byl mým opatrovníkem, byl stavitel. Když jsem měl školní prázdniny, nechával mě pracovat se svými elektrikáři, kteří do starých honosných domů instalovali elektrické světlo místo světla plynového. V roce 1918 studenti naší školy stavěli amatérské radiotelegrafické zařízení. Po večerech jsme se scházeli, abychom studovali a prováděli praktické pokusy s elektřinou a magnetismem. V roce 1926 jsme se s jedním přítelem rozhodli, že půjdeme za svým chlapeckým snem — že budeme pracovat na lodích a cestovat po světě. Zapsali jsme se do školy pro radiotelegrafisty, která byla pod záštitou Americké rozhlasové společnosti.

Nový život v betelu

Škola pro radisty, do které jsme chodili, byla v New Yorku, a tak jsem se na shromáždění badatelů Bible dopravoval přes řeku do Brooklynu. Shromáždění se konala v pronajaté posluchárně starého zednářského Templu. Tehdy byl v celém newyorském metropolitním území jediný sbor. Když se bratři z betelu (domova rodiny, jež tvořila ústředí badatelů Bible) dozvěděli, že studuji s úmyslem získat koncesi k provozování rozhlasové stanice, řekli: „Proč bys chodil na moře? My máme rozhlasovou stanici přímo zde a potřebujeme operátora.“ Pozvali mě, abych přišel do kanceláře k pohovoru. Jediné, co jsem o betelu věděl, bylo, že to je ústředí badatelů Bible.

Bratři se mnou pohovořili a doporučili mi, abych dokončil své studium, získal koncesi a pak abych přišel do betelu. Když jsem školu ukončil, nenastoupil jsem na žádnou loď a nevydal jsem se na moře, ale místo toho jsem si sbalil svých pár svršků, nastoupil jsem do metra a vydal se směrem k betelu. Byl jsem sice Jehovovi oddán a kazatelského díla jsem se účastnil již řadu let, ale pokřtěn jsem byl teprve v prosinci 1926, dva týdny po svém příchodu do betelu. Tehdy to nebylo nic mimořádného.

Betel měl tehdy 150 členů a byl přeplněn. Na každém pokoji byli bratři ubytováni po čtyřech. Brzy jsem se s většinou z nich seznámil, protože jsme všichni jedli, pracovali i spali v jednom komplexu budov a také jsme samozřejmě všichni chodili do jediného newyorského sboru. V roce 1927 byl dokončen nový domov betel na Columbia Heights 124, a tam jsme potom mohli bydlet v pokojích po dvou.

V roce 1927 byla také otevřena nová tiskárna na Adams Street 117. Pomáhal jsem při stěhování zařízení ze staré tiskárny, která byla na Concord Street 55. Kromě rozhlasového zařízení byly v tiskárně výtahy, tiskárenské stroje, zařízení prádelny a olejové hořáky na topný olej — jakmile to mělo nějaké elektrické dráty, pracoval jsem s tím.

Betel — to nebyla jen tiskárna. Každá kniha, každý traktát, každý časopis — to všechno mohlo být vyrobeno jen za pomoci mnoha pokorných, těžce pracujících služebníků. Jejich cílem nebylo udělat na svět dojem. Chtěli jedině přispívat k tomu, aby bylo vykonáno Pánovo dílo — a práce bylo opravdu mnoho!

Ve společnosti bratra Rutherforda

Měl jsem výsadu pracovat ve společnosti Josepha F. Rutherforda, druhého prezidenta Společnosti, a to pro mě bylo velice užitečné. J. F. Rutherford byl vysoký muž — měřil přes 183 centimetrů —, nebyl otylý, ale postavu měl statnou. Mnozí mladší bratři v betelu se ho trochu báli, dokud ho nepoznali. Neustále studoval a připravoval písemné materiály.

Bratr Rutherford měl velký smysl pro humor. V rodině betel byly dvě starší svobodné sestry, které tam byly ještě za doby bratra Russella. Stále vypadaly velmi vážně a domnívaly se, že není správné nahlas se smát, ani když něco bylo skutečně k smíchu. Někdy u oběda bratr Rutherford vyprávěl nějakou příhodu, která každého rozesmála, a ty dvě sestry to velice těžce nesly. Bratr Rutherford však také často vedl při obědě vážné biblické rozpravy.

Bratr Rutherford byl dobrým kuchařem a rád pro přátele připravoval něco k jídlu. Jednou se stalo, že se kuchařům v betelu při porcování kuřat nějaké kuřecí kosti roztříštily. Bratr Rutherford vešel do kuchyně a ukázal kuchařům, jak se má kuře správně porcovat. Odštěpky kuřecích kostí v jídle mít nechtěl.

V blízkosti bratra Rutherforda jsem často býval při neformálních příležitostech, například v naší rozhlasové stanici WBBR nebo v jeho studovně na Staten Islandu. Byl to opravdu laskavý člověk a jednal podle toho, co kázal. Neočekával od druhých nic, co by nedokázal sám. Na rozdíl od zodpovědných představitelů mnoha jiných náboženských organizací měl bratr Rutherford povahu, která se vyznačovala nejvyšší duchovní a morální kvalitou. Bylo jasné, že žije pro Jehovovo Království.

Období finančních těžkostí

Několik let po mém příchodu do betelu postihla svět velká ekonomická krize. Zhroutily se finanční trhy i ceny výrobků. Pracovních příležitostí bylo málo a finanční prostředky byly omezené. Činnost betelu byla financována z příspěvků, a Jehova se vždy postaral o to, abychom měli tolik, kolik bylo pro naši práci třeba. Nikdy jsme nebyli bez jídla, ačkoli to možná vždy nebylo přesně podle přání každého jednotlivce. Žili jsme co nejúsporněji a bratři mimo betel nám po hmotné stránce pomáhali podle svých možností.

V roce 1932 zemřel bratr Robert Martin, věrný dozorce naší tiskárny. Na jeho místo byl jmenován sedmadvacetiletý Nathan Knorr. Byl to velmi schopný mladý muž. Nevzpomínám si, že by pro kohokoli bylo obtížné přijmout ho jako dozorce tiskárny. Jiní věrní bratři, mezi nimiž byli John Kurzen, George Kelly, Doug Galbraith, Ralph Leffler a Ed Becker — všichni moji drazí spolupracovníci —, ochotně věnovali svou zručnost a vynalézavost službě pro Království. — Srovnej 2. Mojžíšovu 35:34, 35.

Práce s rozhlasem

Naše organizace se plně věnovala rozšiřování dobré zprávy všemi dostupnými prostředky. Celý svět se potřeboval dozvědět o Království, ale nás bylo jen několik tisíc. Po první světové válce se radiotechnika začínala teprve rozvíjet. Ale prozíraví bratři rozpoznali, že právě to je způsob komunikace, který Jehova tehdy opatřil. A tak se v roce 1923 rozhodli vybudovat rozhlasovou stanici WBBR na Staten Islandu, jednom z pěti newyorských správních obvodů.

Někdy jsem býval v naší rozhlasové stanici jediným operátorem. Žil jsem tam na Staten Islandu, ale podnikal jsem tříhodinové cesty trajektem a metrem do brooklynské tiskárny, kde jsem dělal elektrotechnickou nebo strojnickou práci. Aby naše rozhlasová stanice byla v podstatě soběstačná, instalovali jsme v ní dieselový generátor. Na Staten Islandu jsme také měli vodu z vlastních studní a zahradu, z níž bylo možné zásobovat tamější nepočetný personál a také brooklynskou rodinu betel.

Později přišlo více pomocníků, ale do té doby jsem měl tolik povinností s provozem rozhlasové stanice, že mé možnosti navštěvovat shromáždění a podílet se na kazatelské službě byly velmi omezené. Kromě naší každoroční dovolené nebyl vůbec žádný čas na nějaká společenská setkání ani na nějaké výlety o víkendech. Někdo se mě kdysi zeptal: „Když jsi měl tak náročný pracovní program, nikdy tě nenapadlo, že bys mohl z betelu odejít?“ Musel jsem pravdivě odpovědět: „Ne.“ Bylo pro mě výsadou a radostí žít a pracovat s tolika oddanými bratry a sestrami. A stále bylo co dělat, stále byly nějaké nové projekty.

Tvořili jsme a vysílali strhující rozhlasové dramatizace. Neměli jsme k dispozici žádné záznamy zvláštních zvukových efektů, a proto jsme si museli vymýšlet vlastní metody. Vyrobili jsme si přístroj, který mohl vydávat zvuk mírného vánku nebo zuřící bouře. Když jsme půlkami skořápek z kokosových ořechů tloukli o měkce vypodložená prkénka, vznikal zvuk koňských kopyt na kamenném dláždění. Každá dramatizace byla velkolepým dílem. A lidé naslouchali. Tehdy nebylo mnoho příležitostí k rozptýlení, a tak mnozí lidé seděli a pozorně poslouchali rozhlas.

Ve dvacátých letech a začátkem třicátých let se Společnost pustila do průkopnické činnosti v oboru radiotechniky — opakovaně organizovala sítě největšího množství rozhlasových stanic, jaké kdy přenášely jednotlivý program. Tak se zpráva o Království dostala k miliónům posluchačů po celém světě.

Gramofon

Uprostřed třicátých let a začátkem let čtyřicátých jsme konstruovali a vyráběli přehrávací přístroje, gramofony a jiná zvuková zařízení. Pomocí zvláštního rycího stroje jsme rytím do zrcadlově vyleštěných kotoučů z včelího vosku vyráběli matrice. Pak jsme každou matrici velice pečlivě prohlédli pod mikroskopem, abychom se ujistili, že nemá žádnou vadu. Pokud na ní nějaké vady byly, muselo se nahrávání opakovat a musel se vyrýt nový záznam. Pak jsme voskovou matrici poslali firmě, která vyráběla gramofonové desky a desky pro přehrávací přístroje.

Jednou vzrušující událostí, na kterou si velmi dobře vzpomínám, byla přednáška, kterou měl bratr Rutherford v roce 1933 a která měla název „Jak svatý rok zapůsobí na mír a blahobyt“. Papež předtím prohlásil onen rok za „svatý rok“ a my jsme rozhlasovým vysíláním i přednáškami na gramofonových deskách odhalovali, že z toho nic svatého nebude. A ukázalo se, že toho roku se Hitler za podpory katolické církve ujal moci, takže se všechny naděje na mír rozplynuly.

Ve Spojených státech se vytvořila organizace Katolická akce, která měla vykonávat všechno, co si církev přála. Dosadili své vlastní muže do redakcí významných novin, časopisů i do vydavatelství knih. Pletli se do politiky a vyhrožovali, že budou bojkotovat každou rozhlasovou stanici, která bude přenášet naše biblické přednášky. Mnoho svědků bylo napadáno skupinami Katolické akce, především v sousedním státě New Jersey. To byly skutečně vzrušující dny.

Radostná práce v kazatelské službě

V polovině padesátých let se již řady zvěstovatelů Království rozrostly natolik, že se zvěstovatelé dostávali ke stále většímu počtu lidí přímo u dveří jejich domovů. Ukázalo se, že tento způsob kázání je mnohem účinnější než rozhlas, jde-li o to, aby jednotliví lidé dostali pomoc a porozuměli biblické pravdě. A tak bylo v roce 1957 rozhodnuto, že WBBR bude prodána a že finanční prostředky budou použity na rozšiřování misionářské práce v jiných zemích.

V roce 1955 jsem byl přidělen do bedfordského sboru v Brooklynu, kde jsem pravidelně vedl studium Strážné věže. Společnost mě také posílala jako cestujícího řečníka do severní části státu New York, do Pensylvánie a do států Connecticut a New Jersey. Když jsem byl přidělen do bedfordského sboru, řekl jsem si: ‚Už je mi přes padesát let. Nejlepší bude, když se budu co nejvíce věnovat kazatelské službě hned teď. Později bych mohl mít „housera“, a třeba bych pak ze služby neměl takovou radost.‘

Po všech těch letech, kdy jsem se věnoval technické práci při rozšiřování semene Království rozhlasem, bylo pro mě skutečně potěšením sázet a zalévat semena biblické pravdy přímo u jednotlivých lidí. Práce se sborem mi působila skutečně radost. Různí bratři a různé sestry mě přijali do svých rodin a pomohli mi, abych se u nich cítil jako doma. Některé z tehdejších malých dětí zatím vyrostly a pořád mi ještě říkají ‚dědečku‘. Celých třicet let jsme společně prožívali krásné časy v kazatelské službě. Potom mě ale postihly problémy s nohama, a já jsem už nemohl chodit po schodech ani cestovat metrem. V roce 1985 jsem byl převeden do sboru Brooklyn Heights, který se schází přímo v betelu.

Jehovova organizace prožívala velký vzrůst, a já jsem měl osobně tu výsadu, že jsem mohl vidět, jak Jehova požehnal dílu v cizích zemích; v těchto vzdálených zemích jsem se totiž účastnil velkých sjezdů svědků Jehovových. Přece jen jsem mohl cestovat po světě! Od roku 1950 se někteří z nás betelitů podívali do Londýna, Paříže, Říma, Norimberka a Kodaně. Cestovali jsme bombardéry přebudovanými v dopravní letadla, loděmi i vlakem. Při těchto cestách jsme samozřejmě viděli krásná místa, ale vůbec největší vzrušení jsme prožívali při pohledu na zástupy našich bratrů, kteří nás vřele vítali. V pozdějších desetiletích jsem mohl podniknout cesty do Orientu, pak opět do západní Evropy a zcela nedávno do východní Evropy. Ty pozoruhodné sjezdy v Polsku, Německu a Československu skutečně vyvolávaly úžas. Jak jen se naše teokratická rodina rozrostla od té doby, kdy jsem do ní začal patřit!

Božské vedení

Nejdříve se zdálo, že organizace postupuje jen po krůčcích, ale později se ukázalo, že to byly kroky mílové. Když jsme pracovali na různých novátorských projektech, které nám měly jen pomáhat při vykonávání svědeckého díla, kdo z nás by byl předvídal tak ohromný vzrůst? Postupovali jsme kupředu ve víře a reagovali jsme přitom na Jehovovo vedení.

Tato progresívní organizace se nebojí využívat nejnovějších dostupných technických vymožeností nebo si vytvářet své vlastní nástroje, které by pomohly v péči o celosvětové kazatelské pole. K těmto metodám, z nichž některé se již k ohlašování Království nepoužívají, patří kazatelská činnost dům od domu, používání sítí rozhlasových stanic, vydávání svědectví s gramofony i program vedení domácích biblických studií v domácnostech lidí. Zavedení naší vlastní tiskařské činnosti v raných dobách a dnešní používání počítačové techniky při fotosazbě a ofsetovém tisku v mnoha jazycích — to jsou nemalé výkony. Biblická škola Strážné věže Gilead, teokratická škola kazatelské služby a pravidelné sjezdy — to vše přispívá k oslavě Jehovy Boha a jeho Syna. Bylo mou výsadou všechno toto dění osobně pozorovat a účastnit se jej.

Je mi jasné, že Jehovova organizace na zemi, řízená Jehovovým duchem, je vedena v tom, co se má dělat a jak se to má dělat. Celá Jehovova univerzální organizace, viditelná i neviditelná, pracuje společně.

Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem se jako mladý muž vzdal svých plánů plavit se po mořích. Vždyť to, co je na světě nejvíce vzrušující a co má největší smysl, probíhá přímo zde, uvnitř Jehovovy organizace! A tak má cesta k „povolání vzhůru“ se vyznačovala mnoha, velmi mnoha radostnými zážitky a mnoha projevy požehnání, a nebylo nic, čeho bych litoval. — Filipanům 3:13, 14.

Mladým lidem stále říkám, aby si pamatovali číslo 1914 — totiž Žalm 19:14, který říká: „Ať se řeči mých úst a rozjímání mého srdce stanou před tebou příjemnými, Jehovo, má Skálo a můj Vykupiteli.“ Chceme se líbit Jehovovi ve všem a chceme se modlit stejně jako David: „Dej mi poznat své vlastní cesty, Jehovo; vyučuj mě svým vlastním stezkám. Přiměj mě chodit v tvé pravdě, a vyučuj mě, vždyť jsi mým Bohem záchrany. V tebe jsem doufal po celý den.“ (Žalm 25:4, 5) Tato slova mají hluboký význam. Jestliže si je pamatujeme, může nám to pomoci, abychom zůstali na správné cestě, šli správným směrem a drželi krok s Jehovovou progresívní organizací.

[Obrázek na straně 23]

Bratr Rutherford rád připravoval pro přátele jídlo

[Obrázek na straně 25]

Robert Hatzfeld u řídicího zařízení rozhlasové stanice WBBR

[Obrázek na straně 26]

Nedávná fotografie bratra Hatzfelda