Světlo ukončilo dobu temna

DOBA Ježíše Krista a jeho apoštolů byla velmi odlišná od doby, kdy byla psána Hebrejská písma. Čtenáři Bible, kteří si to neuvědomují, mohou snad vidět nějakou sociální a náboženskou návaznost mezi prorokem Malachiášem a evangelistou Matoušem, ale o tom, co se dělo během těch čtyř staletí, kdy nebyla napsána žádná biblická kniha, mohou mít jen neurčitou představu.

Malachiáš, ve většině současných Biblí poslední kniha Hebrejských písem, končí vyprávěním o tom, jak se ostatek Izraele po propuštění ze zajetí v Babylóně opětovně usadil ve své vlasti. (Jeremjáš 23:3) Židé oddaní Bohu byli povzbuzováni, aby čekali na Boží den soudu, kdy bude ze světa odstraněno zlo a začne mesiášský věk. (Malachiáš 4:1, 2) Mezitím jim vládla Persie. Perská vojska, která sídlila v Judě, udržovala mír a prosazovala královské výnosy vojenskou silou. (Srovnej Ezru 4:23.)

Během následujících čtyř staletí však biblické země prošly některými změnami. Začala do nich pronikat duchovní tma a zmatek. Blízkým východem otřásaly různé věci: násilí, terorismus, útlak, radikální náboženské smýšlení, spekulativní filozofie a kulturní šok.

Matoušovo evangelium, první kniha Křesťanských řeckých písem, bylo napsáno v odlišné době. Římské legie prosadily Pax Romana neboli Římský mír. Lidé oddaní Bohu dychtivě očekávali příchod Mesiáše, který ukončí utrpení, útlak a chudobu a který poskytne poučení o životě, blahobytu a pokoji. (Srovnej Lukáše 1:67–79; 24:21; 2. Timoteovi 1:10.) Podívejme se blíže na mocné vlivy, jež formovaly židovskou společnost během staletí před narozením Ježíše Krista.

Život Židů pod nadvládou Persie

Židé v roce 537 př. n. l. reagovali na Cyrovo prohlášení o tom, že je propouští z Babylóna, a odešli se skupinou Nežidů z Babylónie. Tento duchovně vnímavý ostatek se vrátil do zničených měst a zpustošené krajiny. Edomité, Féničané, Samaritáni, arabské kmeny a jiné národy si podmanily velkou část z kdysi rozlehlého izraelského území. Z Judy a Benjamina zůstala jen judská provincie v perské satrapii, které se říkalo Abar Nahara (Za řekou). (Ezra 1:1–4; 2:64, 65)

Pod perskou nadvládou Juda vstoupila „do období expanze a růstu počtu obyvatel,“ říká The Cambridge History of Judaism. Toto dílo dále říká o Jeruzalému: „Venkované a poutníci přinášeli dary; chrám i město zbohatlo a toto bohatství přitahovalo cizozemské obchodníky a řemeslníky.“ Peršané byli sice velmi tolerantní k místní vládě a náboženství, ale daně byly velké a mohly se platit jen vzácnými kovy. (Srovnej Nehemjáše 5:1–5, 15; 9:36, 37; 13:15, 16, 20.)

Závěrečné období Perské říše bylo značně neklidné a poznamenané vzpourami satrapů. Mnozí Židé se zúčastnili povstání, jež vypuklo podél pobřeží Středozemního moře, a byli deportováni daleko na sever, do Hyrkanie u Kaspického moře. Zdá se však, že většinu Judejců tato odveta Peršanů neodradila.

Pod nadvládou Řecka

V roce 332 př. n. l. vtrhl Alexandr Veliký na Střední východ jako levhart. Ale předcházela ho tam šířící se touha po všem řeckém. (Daniel 7:6) Alexandr si uvědomil, že řecká kultura má politickou cenu, a proto se snažil svou rostoucí říši zhelenizovat. Řečtina se stala mezinárodním jazykem. Alexandrova krátká vláda podporovala oblíbenost sofistiky, nadšení pro sporty a estetické cítění. Nakonec helenismu ustoupila i židovská tradice.

Po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. se jeho nástupci v Sýrii a v Egyptě stali prvními, kdo podle proroka Daniela zaujímali postavení ‚krále severu‘ a ‚krále jihu‘. (Daniel 11:1–19) Během vlády Ptolemaia II. Filadelfa, egyptského „krále jihu“ (285–246 př. n. l.), začala být do jazyka koiné, což byla obecná řečtina, překládána Hebrejská písma. Tomuto překladu se začalo říkat Septuaginta. Mnoho veršů z tohoto díla bylo citováno v Křesťanských řeckých písmech. Ukázalo se, že řečtina je vynikající jazyk k vyjadřování přesných významových odstínů v duchovně zmateném a potemnělém světě.

Po tom, co se králem Sýrie a vládcem Palestiny stal Antiochos IV. Epifanés (175–164 př. n. l.), byl judaismus téměř vymýcen pronásledováním podníceným vládou. Židé byli pod hrozbou smrti nuceni vzdát se Jehovy Boha a obětovat pouze řeckým božstvům. V prosinci roku 168 př. n. l. byl na velký Jehovovův oltář v jeruzalémském chrámě postaven pohanský oltář, na němž se předkládaly oběti olympskému Diovi. Otřesení a odvážní venkované se spojili pod vedením Judy Makabejského a tvrdě bojovali, dokud se nezmocnili Jeruzaléma. Chrám byl znovu zasvěcen Bohu a za tři roky po zasvěcení — na den přesně — byly obnoveny denní oběti.

Po zbývající dobu řecké nadvlády se obyvatelé této židovské komunity snažili pomocí výbojů zvětšit své území tak, aby dosáhlo ke svým bývalým hranicím. Svou nově nabytou vojenskou dovednost bezbožně používali k tomu, aby pomocí meče obraceli na víru své pohanské sousedy. Ale řecká politická teorie stále ovládala větší i menší města.

V té době byli uchazeči o postavení velekněze často zkorumpovaní. Tento úřad poskvrnily úklady, politické vraždy a pletichy. Čím byli Židé bezbožnější, tím více měli v oblibě řecké sporty. Bylo nesmírně překvapující vidět mladé kněze, jak zanedbávají své kněžské povinnosti a podílejí se na hrách. Židovští atleti se dokonce podrobili bolestivé operaci, při níž jim byla „odstraněna“ obřízka, aby nebyli v rozpacích, když nazí závodili s pohany. (Srovnej 1. Korinťanům 7:18.)

Náboženské změny

V letech, která těsně následovala po vyhnanství, se věrní Židé stavěli na odpor proti směšování pohanských představ a filozofií s pravým náboženstvím, které bylo zjeveno v Hebrejských písmech. Kniha Ester, která byla napsaná více než po šedesáti letech těsného spojení s Persií, neobsahuje ani stopu po zoroastrismu. Ani v biblických knihách Ezra, Nehemjáš nebo Malachiáš, které byly všechny napsány v počátečních fázích perské nadvlády (537–443 př. n. l.), není možné najít žádný prvek tohoto starověkého náboženství.

Avšak někteří učenci soudí, že během závěrečných fází perské nadvlády začali mnozí Židé přijímat některé názory od ctitelů Ahura Mazdy, hlavního perského božstva. To je patrné na oblíbených pověrách a názorech esejců. Hebrejské slovo, které se obvykle používalo pro označení šakalů, jiných pouštních živočichů a nočních ptáků, se v židovské mysli spojilo se zlými duchy a nočními obludami babylónského a perského folklóru.

Židé začali pohanské představy vidět v odlišném světle. Pojmy nebesa, peklo, duše, Slovo (Logos) a moudrost dostaly nový význam. A pokud byl Bůh tak vzdálený, že už s lidmi nekomunikoval, jak se tehdy učilo, pak bylo nezbytně třeba mít prostředníky. Řekové těmto strážným duchům říkali daimoni. Židé přijali představu, že daimoni (démoni) mohou být dobří, nebo špatní, a tak snadno propadli vlivu démonů.

Místní uctívání ovlivnily změny ve stavebnictví. Velmi rychle vznikaly synagógy, kde se okolní židovské sbory scházely k náboženskému vzdělávání a bohoslužbám. Není známo, kdy, kde a jak začaly židovské synagógy vznikat. Ve vzdálených zemích synagógy uspokojovaly potřebu Židů uctívat Boha, když nemohli chodit do chrámu, a proto se obecně má za to, že byly zakládány v době vyhnanství a později. Je významné, že pro Ježíše a jeho apoštoly sloužily jako znamenitá fóra, z nichž ‚široko daleko oznamovali znamenitosti toho, který lidi povolal ze tmy do svého podivuhodného světla‘. (1. Petra 2:9)

Judaismus přejal různé naukové školy

Ve 2. století př. n. l. začaly vznikat různé naukové školy. Nebyly to oddělené náboženské organizace. Byly to spíše malé spolky židovského duchovenstva, filozofů a politických aktivistů, kteří se snažili působit na lid a pak ovládnout národ, a to pod pláštíkem judaismu.

Saduceové, kteří se zabývali politikou, byli především bohatí aristokraté známí svou obratnou diplomacií už od povstání Hasmoneovců v polovině 2. století př. n. l. Většinu z nich tvořili kněží, ačkoli mezi ně patřili i obchodníci a statkáři. V době, kdy se narodil Ježíš, byli nakloněni tomu, aby v Palestině vládli Římané, protože si mysleli, že tato vláda je stabilní a pravděpodobně zachová status quo. (Srovnej Jana 11:47, 48.) Menšina (Herodiáni) věřila, že národnímu cítění by více vyhovovala vláda rodiny krále Heroda. Saduceové ale nijak netoužili po tom, aby byl národ v rukách židovských fanatiků nebo aby kdokoli jiný kromě kněží ovládal chrám. Saduceové měli konzervativní názory založené hlavně na svém výkladu Mojžíšových spisů. Oponovali mocné sektě farizeů. (Skutky 23:6–8) Saduceové odmítali proroctví Hebrejských písem s tím, že jsou to spekulace. Učili, že historické a básnické knihy Bible a také biblické knihy obsahující přísloví nejsou inspirované a jsou nepodstatné.

Během řecké nadvlády vyvolali farizeové silný odpor proti protižidovské helenizaci. Nicméně v Ježíšově době byli strnulí, svázaní tradicemi, dogmatičtí, pyšní a samospravedliví a snažili se ovládat národ získáváním nových stoupenců a vyučováním v synagógách. Pocházeli především ze střední vrstvy a pohrdali prostým lidem. Na většinu farizeů se Ježíš díval jako na sobecké, nemilosrdné milovníky peněz, z nichž čiší pokrytectví. (Matouš, 23. kapitola) Přijali celá Hebrejská písma ve světle svých vlastních výkladů a svým ústním tradicím přisuzovali stejnou, nebo i větší váhu. Říkali, že jejich tradice jsou „plot okolo Zákona“. Jejich tradice však nebyly vůbec plotem, ale dělaly Boží slovo neplatným a mátly lidi. (Matouš 23:2–4; Marek 7:1, 9–13)

Esejci byli mystikové, kteří s největší pravděpodobností žili ve velmi odloučených komunitách. Považovali se za pravý, neposkvrněný ostatek Izraele, který očekává Mesiáše. Esejci žili v rozjímání a zbožném odříkání a mnohé jejich názory byly odrazem perských a řeckých představ.

Několik druhů nábožensky motivovaných, fanaticky vlasteneckých zélótů až za hrob nenávidělo kohokoli, kdo se stavěl proti nezávislosti židovského státu. Byli přirovnáváni k Hasmoneovcům a na svou stranu získávali v první řadě odvážné mladé muže plné ideálů. Byli považováni za zločinecké zabijáky či bojovníky hnutí odporu a drželi se partyzánské strategie, kvůli níž pak byly veřejné silnice a náměstí nebezpečné, a to tehdejší napjatou situaci jen prohlubovalo.

V Egyptě mezi alexandrijskými Židy vzkvétala řecká filozofie. Rozšířila se odtamtud do Palestiny a k Židům žijícím rozptýleně, v diaspoře. Židovští teoretici, kteří napsali apokryfy a pseudoepigrafy, vykládali Mojžíšovy spisy jako mlhavé, nezáživné jinotaje.

Když začala římská nadvláda, byla už Palestina sociálně, politicky i filozoficky zhelenizovaná. Židovské biblické náboženství bylo vytlačeno judaismem, což byla směsice babylónských, perských a řeckých představ zabalená do jistého množství biblické pravdy. Esejci, saduceové a farizeové však dohromady tvořili méně než sedm procent národa. Do víru těchto protichůdných sil byly vtaženy masy židovského národa. Lidé byli „sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře“. (Matouš 9:36)

Do tohoto temného světa přišel Ježíš Kristus. Utěšoval lidi svým povzbudivým pozváním: „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a chci vás občerstvit.“ (Matouš 11:28) Jeho slova působila velmi osvěživě: „Jsem světlo světa.“ (Jan 8:12) A příjemný byl jeho povzbudivý slib: „Kdo mě následuje, rozhodně nebude chodit ve tmě, ale bude vlastnit světlo života.“ (Jan 8:12)

[Obrázek na straně 26]

Ježíš ukázal, že židovští náboženští vůdci jsou duchovně ve tmě

[Obrázek na straně 28]

Mince, na níž je podoba Antiocha IV. (Epifana)

[Podpisek]

Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.