Svědkové do nejvzdálenější končiny země

ETAH

THULE

GODHAVN

GODTHÅB

JULIANEHÅB

ANGMAGSSALIK

THULE je část názvu používaného už od starověku k označení nejzazšího konce, ať už zeměpisného, nebo jiného. Dnes je Thule název jedné osady daleko na severu Grónska, které je největším ostrovem na světě. Osada byla takto pojmenována v roce 1910, kdy ji dánský polárník Knud Rasmussen používal při polárních výpravách jako pravidelnou zastávku. Cestovat do Thule je dokonce i dnes spíše expedice než výlet pro potěšení.

Je však naléhavě potřebné vysílat na Thule expedice. Svědkové Jehovovi totiž reagují na Ježíšův příkaz, že mu mají ‚být svědky . . . do nejvzdálenější končiny země‘, a proto do tohoto místa, které patří k nejseverněji položeným, trvale obydleným místům na zemi, chtějí přinést dobrou zprávu o Božím Království. (Skutky 1:8; Matouš 24:14)

‚Kdy budeme moci na Thule?‘

V roce 1955 přijeli do Grónska dva dánští svědkové Jehovovi, kteří chtěli kázat v ‚nejvzdálenější končině země‘. Později přišli další a jejich kázání postupně pokrylo jižní a západní pobřeží až k Melvillovu zálivu a zčásti také východní pobřeží. Ale na vzdálenějších místech — jako například na Thule — se dalo působit téměř výlučně jen dopisy a telefonem.

Jednoho dne roku 1991 stáli Bo a jeho manželka Helena — oba celodobí služebníci — na útesu. Hleděli přes Melvillův záliv na sever a přemýšleli: ‚Kdy budeme schopni podniknout cestu až na Thule, abychom lidem, kteří tam žijí, přinesli dobrou zprávu o Království?‘

V roce 1993 se Werner, také celodobý služebník, odhodlal přejet Melvillův záliv na svém motorovém člunu Qaamaneq (Lehký člun), který je pět a půl metru dlouhý. Už měl za sebou plavbu po moři z města až do blízkosti Upernaviku, což je vzdálenost 1200 kilometrů. Avšak dostat se přes Melvillův záliv — přes 400 kilometrů otevřeného arktického moře — je něco úplně jiného, protože větší část roku je záliv uzavřen ledem. Werner záliv úspěšně přejel, přestože mu kvůli ledu jeden motor vypověděl službu. A dříve, než se musel vrátit, mohl určitou dobu kázat.

Cesta na Thule

Po tomto výletě začal Werner dělat nové plány. Mluvil s Arne a Karin o společném výletě na Thule. Člun, který tyto sestry vlastnily, byl sedmimetrový a měl čtyři lůžka. Podstatné však je, že byl vybaven moderním navigačním zařízením. Na člunech by mohli bydlet. Přejet Melvillův záliv s dvěma čluny by nebylo tak riskantní. Chtěli vydávat svědectví ve městě, kde žije šest set obyvatel, a v šesti okolních osadách, a tak potřebovali další pomoc. Přizvali tedy Boa, Helen, Jørgena a Inge, kteří jsou zkušení kazatelé a mají zkušenosti s cestováním v této zemi. Pět z celé jejich skupiny mluví také grónsky.

Zásoby biblické literatury si poslali napřed. Také čluny byly naloženy literaturou stejně jako i nezbytnými potravinami a vodou, dále palivem, náhradním motorem a gumovým záchranným člunem. Pátého srpna 1994, po měsících příprav, se posádka sešla a přichystala a naložila oba čluny v přístavu Ilulissat. Cesta na sever začala. Werner, Bo a Helen pluli v menším ze dvou člunů. „Člověk mohl dělat jen to, že seděl nebo ležel na svém lehátku a něčeho se držel,“ píše Bo. Dále sledujme lodní deník.

„Proplouvali jsme dlouhými úseky klidného moře. Před našima očima se otevíraly nádherné pohledy: matně se třpytící moře, husté mraky mlhy, zářivé slunce, modré nebe, ledovce těch nejúchvatnějších tvarů a odstínů, hnědý mrož slunící se na ledové kře, pobřeží s temnými horskými svahy a malými nížinami — scenérie se měnila neustále.

Nejzajímavější částí výletu bylo samozřejmě navštěvování osad, které byly po cestě. Vždy někdo — obvykle děti — sešel na molo, aby zjistil, co je to za návštěvníky, a aby je přivítal. Rozšiřovali jsme biblickou literaturu a půjčovali lidem videokazetu o naší organizaci. Než jsme odjeli, vidělo film mnoho lidí. V Jižním Upernaviku připlulo několik lidí až k našim člunům dokonce ještě dříve, než jsme tam dorazili. A tak jsme měli celý večer na palubě hosty a zodpověděli jsme mnoho biblických otázek.“

Nyní, po prvních sedmi stech kilometrech, mohly tyto dva čluny přejet Melvillův záliv.

Kritický úsek plavby

„Obecně se to považovalo za kritický úsek cesty. Museli jsme záliv přeplout vcelku, protože osada Savissivik (kde to území začíná a kde bychom jinak mohli najít útočiště) byla stále uzavřena ledem.

Vydali jsme se tedy na cestu. Bylo tam spousta ledu, a tak jsme pluli dál na otevřené moře. Hladina byla naštěstí klidná. Prvních několik hodin se nic nedělo — míli za mílí jsme brázdili oceán. Kvečeru jsme zahlédli Cape York a pomalu se stočili k severu, blíž k pevnině. Zase tu byl led — staré, silné a rozpadající se kry kam až oko dohlédlo. Velkou vzdálenost jsme jeli podél ledu a někdy jsme museli proplout úzkými mezerami. Pak přišla mlha, hustá našedlá mlha, která ve světle zapadajícího slunce měla své kouzlo. A ty vlny! Mlha, vlny a led najednou — překonat třeba jen jednu z těchto věcí je obvykle náročné.“

Jak nás přivítali

„Když jsme se přiblížili k Pituffiku, hladina byla klidnější. Stvoření nám připravilo ohromující přivítání: slunko stálo vysoko na modravém nebi; před námi se rozprostíral rozsáhlý, lesknoucí se fjord posetý plovoucími ledovými horami; a daleko v pozadí vystupovala charakteristická silueta útesů v Dundasi, kde dříve ležela Thule!“ Po dalších sto kilometrech dospěli cestovatelé konečně do svého cíle.

Začali horlivě kázat dům od domu. U prvních dveří byli dva z nich příkře odmítnuti. „Byla to podobně odmítavá reakce jako v Dánsku,“ řekli. „Avšak většina lidí nás uvítala srdečně. Lidé byli přemýšliví a dobře informovaní. Někteří řekli, že o nás už slyšeli a byli rádi, že jsme konečně přišli. Setkali jsme se s některými pozoruhodnými lidmi, například s lovci tuleňů, kteří se účastnili expedice na severní pól, a s původními obyvateli, kteří jsou spokojení a skromní a mají trochu skeptický názor na moderní civilizaci.“

V několika následujících dnech zažili všichni mnoho pěkných reakcí. Lidé biblickou literaturu všude přijímali s oceněním. V několika domech svědkové okamžitě zavedli biblické studium. Inge vypráví o jednom domě, kde se setkala s člověkem, který měl zájem: „Byl to čistý a útulný dům o jedné místnosti. Tři dny po sobě jsme navštěvovali mírného muže, který tam žil. Velmi jsme si ho oblíbili. Byl to opravdový lovec tuleňů a u domu měl svůj kajak. Zastřelil mnoho polárních medvědů, mrožů a samosebou i tuleňů. Při naší poslední návštěvě jsme se s ním pomodlili, a jeho oči se naplnily slzami. Teď musíme všechno nechat v Jehovových rukách a doufat, že někdy budeme mít čas a příležitost se vrátit.“

Thule bývá často navštěvována kanadskými Eskymáky. Inge říká: „Helen a já jsme se setkali s několika Eskymáky z Kanady. Zajímavé je, že se domluví s obyvateli Grónska; lidé žijící v polární oblasti zřejmě mluví podobnými jazyky. Kanadští Eskymáci mají sice svoje vlastní písmo, ale jsou schopni číst naši literaturu v grónštině. Díky tomu se jim otevírá úžasná příležitost.“

Pomocí člunu byly také navštíveny osady vzdálené padesát až šedesát kilometrů. „Cestou do osady Qeqertat jsme se těsně drželi pobřeží a doufali, že najdeme lidi, kteří budou na lovu narvalů. Přesně podle očekávání jsme na plošině útesu objevili tábor. Ve stanech tu žili tři nebo čtyři rodiny oblečené v kůžích. Měli také kajaky. Muži toužebně čekali s harpunou v ruce na narvaly a při této práci se střídali. Už několik dní čekali zbytečně. Když nás viděli, neměli moc velkou radost, protože jsme asi narvaly vyplašili! Vypadalo to, že mají svůj vlastní svět. Ženy sice přijaly nějakou literaturu, ale nebyla to ta pravá chvíle pro další rozhovor. Do Qeqertatu jsme nakonec přijeli v jedenáct hodin večer a poslední návštěvu v osadě jsme ukončili ve dvě hodiny ráno!

Pak jsme dorazili do Siorapaluku, který je nejsevernější obydlenou osadou Grónska. Leží na písčitém břehu na úpatí nazelenalých útesů pokrytých trávou, v jinak pustém prostředí.“ Svědkové ve svém kazatelském díle doslova dorazili do vzdálených končin země, alespoň pokud jde o severní oblasti.

Cesta dokončena

Svědkové vykonali svou práci. Kázali dům od domu a stan od stanu, šířili literaturu, získávali zájemce o pravidelné odběry časopisů, promítali videokazety, mluvili s mnoha obyvateli Grónska a vedli biblická studia. Pak přišel čas jet domů. „Když jsme ten večer nastoupili na náš gumový člun a veslovali od osady Moriusaq, docela dost lidí nás přišlo vyprovodit na břeh a mávali knihami a brožurami, které dostali.“

Na opuštěné části pobřeží svědky později ohromilo, když tam spatřili muže, který jim mával z útesu — stál tam a široko daleko nebylo vůbec nic! „Samosebou jsme připluli ke břehu, abychom se s ním setkali. Ukázalo se, že je to mladý muž z Berlína, z Německa, který cestoval podél pobřeží na sever ve svém kajaku a na cestě už byl celý měsíc. V Německu byl svědky Jehovovými pravidelně navštěvován a má některé jejich knihy. Strávili jsme s ním několik hodin a velmi na něj zapůsobilo, že se setkává se svědky na takovém místě.“

V osadě Savissivik, kterou cestující kazatelé při cestě tam vynechali, se jim dostalo vynikajícího přivítání. Někteří tamní lidé už dostali literaturu minulý rok a měli hlad po další duchovní potravě.

Návrat přes Melvillův záliv trval čtrnáct hodin. „Byli jsme svědky západu slunce, který tady na severu trvá mnoho hodin, a jeho fascinující barvy se neustále mění. Východ slunce, který pak okamžitě následuje, také trvá dlouho. Ještě když barvy západu slunce stále pokrývaly severovýchodní oblohu všemi odstíny červené a karmínu, na jihu už slunce začalo vycházet. Tento jev není možné dostatečně popsat ani fotografovat.“ Posádka zůstala vzhůru celou noc.

„Když jsme přijeli do Kullorsuaqu, byli jsme velmi unaveni. Byli jsme však šťastni a spokojeni. Cestu jsme dokončili úspěšně. Na zpáteční cestě jsme se setkali s velkým zájmem ve městech a osadách na pobřeží. Často jsme slýchali otázku ‚Proč by s námi někdo z vás nemohl zůstat? Jsme smutní, že tak brzo odjíždíte!‘ “

Jedna přátelská rodina v Qaarsutu pozvala těchto našich pět návštěvníků, aby s nimi pojedli. „Ta rodina chtěla, abychom zůstali přes noc. O čtyřicet kilometrů dál však byla lepší kotviště, a tak jsme pozvání odmítli a odpluli. Později jsme se dověděli, že následující den ráno se odlomil velký ledovec a vzniklá vlna převrhla čtrnáct malých člunů na stejném místě, kde jsme předtím byli!“

Nakonec byla celá skupina zpět v Ilulissat a tím expedice na Thule skončila. Přibližně ve stejnou dobu dva jiní zvěstovatelé cestovali k odloučeným místům na východním pobřeží Grónska. Na těchto dvou cestách zvěstovatelé rozšířili celkem 1200 knih, 2199 brožur a 4224 časopisů. Zavedli také 152 pravidelných odběrů časopisů. S mnoha novými zájemci je nyní udržován styk telefonicky a poštou.

Přestože to stojí čas, energii a peníze, svědkové Jehovovi nacházejí velkou radost, když plní nařízení svého Pána, aby ‚byli svědky do nejvzdálenější končiny země‘. (Skutky 1:8)

[Rámeček na straně 28]

Na východním pobřeží Grónska

PŘIBLIŽNĚ ve stejnou dobu, kdy skupina zvěstovatelů dorazila do Thule, jedni manželé, Viggo a Sonja, kteří jsou svědkové, cestovali do jiného nepropracovaného obvodu — do Ittoqqortoormiit (Scoresbysund) na východním pobřeží Grónska. Aby se tam dostali, museli cestovat na Island, letět letadlem zpátky na Constable Point, který leží na pobřeží Grónska, a pak letět vrtulníkem.

„Je to poprvé, co sem přišli svědkové Jehovovi,“ vyprávějí tito dva průkopníci, jejichž mateřštinou je grónština. „Ti lidé jsou sice odříznuti od světa, ale překvapivé je, že byli dobře informováni. Přesto se chtěli dovědět nové věci. Jako rození vypravěči nám vyprávěli o svých lovech tuleňů a jiné zážitky z přírody.“ Jak reagovali na kázání?

„Při kázání dům od domu jsme mluvili s panem J., který je katechetou. Řekl nám: ‚Děkuji vám, že jste mě také navštívili.‘ Ukázali jsme mu naši literaturu a to, jak se používá. Následující den k nám přišel a chtěl se něco dovědět o jménu Jehova. Ukázali jsme mu vysvětlení v poznámce pod čarou v jeho vlastní grónské Bibli. Když jsme odešli, telefonoval našim přátelům ve městě Nuuk, aby vyjádřil své poděkování za naši návštěvu. Určitě budeme tomuto muži dále pomáhat.

Také jsme se setkali s panem O., který je učitelem a o svědcích Jehovových už něco věděl. Umožnil nám, abychom dvě hodiny mluvili s jeho třídou, ve které jsou čtrnáctileté až šestnáctileté děti. Pustili jsme jim naše video a odpovídali na jejich otázky. Kniha Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi a jiné knihy byly rychle rozebrány.a Později jsme potkali tři dívky z této třídy. Měly mnoho otázek a jedna z nich projevila velký zájem. Zeptala se: ‚Jak se může stát člověk svědkem Jehovovým? Jistě to musí být dobré být jako vy. Můj táta je také na vaší straně.‘ Slíbili jsme, že jí napíšeme.

V jedné osadě jsme se setkali s jiným katechetou, panem M., a měli jsme s ním zajímavý rozhovor. Nabídl nám, že se postará o to, aby muži, kteří byli právě na lovu, dostali naši literaturu, jakmile se vrátí. A tak je nyní na tomto vzdáleném místě naším ‚zvěstovatelem‘.“

Přestože cestovali oklikou a jejich cesta byla náročná, tito dva průkopníci vědí, že jejich úsilí bylo bohatě odměněno.

[Poznámka pod čarou]