Co se stalo s ryzostí?

O NĚCO více než před sto lety se Barney Barnato, spekulant obchodující s diamanty, vrátil z Jižní Afriky do Anglie. Když přijel, měl námitky proti článku, který o něm otiskly noviny. Dal tedy redaktorovi několik ručně psaných poznámek pro druhý článek — který „měl věc jen uvést na pravou míru“ — spolu s šekem na velkou částku peněz.

Redaktor, J. K. Jerome, poznámky vyhodil do koše a šek vrátil. Překvapený Barnato okamžitě částku zdvojnásobil. I ta byla odmítnuta. „Kolik peněz vlastně chcete?“ ptal se pana Jeroma. Ten na událost vzpomíná: „Vysvětlil jsem mu, že se to tak nedělá — ne tady v Londýně.“ Jeho redaktorská ryzost nebyla na prodej.

„Ryzost“ je definována jako „mravní opravdovost; poctivost“. Ryzí osoba si zaslouží důvěru. Avšak dnes všude narazíte spíše na nečestnost — na nedostatek ryzosti.

V Británii si sdělovací prostředky oblíbily výraz, jemuž by v češtině odpovídalo asi slovo „prohnilost“. Tento výraz používají, když chtějí vyjádřit nedostatek mravní ryzosti. Noviny The Independent se vyjádřily, že „prohnilé“ je „vše — od milostných pletek přes vládní švindly při lokálních volbách až po ‚úhrady‘ za zprostředkování velkých vývozních objednávek“. Žádná oblast života nestojí stranou.

Kolísavá měřítka pro ryzost

Ryzost není samozřejmě totéž co dokonalost, ale i tak ukazuje charakter daného člověka. Žijeme ve světě „touhy rychle zbohatnout“, v němž je ryzost možná považována za přítěž, a ne za ctnost. Například studenti při zkouškách stále častěji podvádějí pomocí nových důmyslných přístrojů, které je téměř nemožné odhalit. Jeden britský univerzitní profesor tvrdí, že více než polovina všech britských studentů podvádí, a tento jev se samozřejmě neomezuje jen na Británii.

Přehlédnout se také nedá škoda, která vzniká nevinným lidem proto, že nevěrní lidé lžou a podvádějí. Jako příklad uveďme indické město Bhópál, kde v roce 1984 toxický plyn zabil více než 2 500 mužů, žen a dětí, a stovky tisíc dalších lidí byly přiotráveny. The Sunday Times přinesly zprávu: „Snahy pomoci obětem byly pošpiněny úplatností. . . . Úkol prověřit oprávněnost jednotlivých případů byl komplikován lživými tvrzeními, jichž bylo na tisíce, padělanými dokumenty a podvrženými důkazy.“ Výsledkem je, že za deset let bylo potřebným lidem vyplaceno stěží 3 500 000 dolarů, kdežto škoda byla odhadnuta na 470 000 000 dolarů.

A co náboženství? Jak si vede ono, pokud jde o ryzost? Je smutné, že mravní měřítka často nejsou lepší než ta světská. Vezměme například římskokatolického kněze Eamona Caseyho, který se přiznal, že je otcem nemanželského syna, kterému je nyní kolem patnácti let. Caseyova situace, jak uvedly britské noviny Guardian, není „ani trochu ojedinělá“. The Times se vyjádřily podobně: „Ostudné odhalení biskupa Caseyho ve skutečnosti nejde posuzovat, jako by to bylo něco výjimečného, naopak, obcházení celibátu není ani nové, ani vzácné.“ Skotský list The Glasgow Herald tento závěr potvrdil, když uvedl, že pouze dvě procenta římskokatolických kněží ve Spojených státech se vyvarovala heterosexuálních nebo homosexuálních styků. Nehledě na to, zda toto číslo je, nebo není přesné, je z něho patrné, jakou pověst mají katoličtí kněží, pokud jde o mravnost.

Když se nad takovými případy zamyslíme, je vůbec možné, aby si člověk zachoval mravní ryzost? Stojí to vlastně za to? Co je k tomu třeba a co tím získáme?