Jak pohlížíte na hřích?

„V TOBĚ není hříchu, není v tobě bídy; máš v sobě pramen všemohoucnosti.“ Tento výrok pronesl věhlasný hinduistický filozof Vivekananda, když vysvětloval jeden úsek z posvátné hinduistické Bhagavadgíty. Citoval z védánty a tvrdil: „Největší chybou je říkat, že jsi chybující, že jsi hříšník.“a

Je však pravda, že v člověku není hříchu? A co člověk dědí při narození, pakliže vůbec něco dědí? Pouze „tělesné rysy jsou určeny dědičností,“ říká hinduistický myslitel Nikhilananda. Jiné vlastnosti jsou předem určeny „jednáním v předchozích životech“. Podle Vivekanandy „jste strůjcem svého osudu“. Hinduismus neučí nic o dědičném hříchu.

Představu o dědičném hříchu nemají také zarathuštrovci, šintoisté, konfuciáni ani buddhisté. Dokonce i v židovsko-křesťanských náboženstvích, která tradičně o dědičném hříchu učí, se postoj k hříchu mění. Více a více lidí se nepovažuje za hříšné.

„Moderní uvědomělost nevybízí k mravním výtkám; tím spíše nevybízí k sebevýčitkám,“ říká teolog Cornelius Plantinga mladší. Církve křesťanstva nesou na bagatelizaci hříchu svůj díl viny. Kaplan Dukeovy univerzity říká: „Když se chcete o hříchu něco dovědět, nechoďte do kostela.“ A podle pana Plantinga některé církve mluví o hříchu, pouze když jde o společenské problémy.

Je třeba připustit, že společenských zlořádů je dnes dost. Časté jsou násilnosti, zločiny, války, mezietnické boje, zneužívání drog, nepoctivost, útlak a násilnosti páchané na dětech. Ve skutečnosti bylo dvacáté století nazváno jedním z nejkrvavějších století lidstva. K tomu připojme bolest a utrpení, které jsou výsledkem nemocí, stáří a smrti. Kdo netouží po osvobození od obrovských problémů, které v dnešním světě existují?

Jak se tedy díváte na hřích? Je hřích dědičný? Okusíme někdy svobodu od bolesti a utrpení? O těchto otázkách pojednává následující článek.

[Poznámka pod čarou]