Srdce mi překypuje vděčností

VYPRÁVÍ JOHN WYNN

Velmi často jsem se vzpíral jít na shromáždění svědků Jehovových. Předstíral jsem, že mě bolí břicho nebo hlava, prostě cokoli, jen abych tam nemusel. Avšak má maminka byla pokaždé tak pevná, že takové nemoci vždy rychle zmizely, a já s ní kráčel tři kilometry do sálu Království a poslouchal, jak mluvila o Božím slově se svou starší společnicí.

NAUČIL jsem se tak cennému poznatku: Rodiče by měli vždy láskyplným způsobem projevovat pevnost, když jde o to, co je správné v Božích očích. (Přísloví 29:15, 17) Nikdy by neměli zapomenout na Boží nařízení, že ‚nemáme opouštět své shromažďování‘. (Hebrejcům 10:25) Když se ohlédnu zpět za svým životem, jsem mamince velice vděčný, že mě přiměla dělat to, co je pro mě nejlepší.

Vděčný za znamenité příklady

Ačkoli byl můj otec nevěřící, toleroval matčiny názory, když se stala badatelkou Bible, což bylo tehdejší jméno svědků Jehovových. Roku 1913 šla na přednášku „Záhrobí“, kterou přednesl bratr Charles T. Russell, první prezident Watch Tower Society. Přišla však pozdě a všechna místa už byla obsazena. Byla tedy vybídnuta, aby si sedla u pódia k dalším pozdě příchozím, velmi blízko pastora Russella. Ta přednáška na ni velmi zapůsobila. Nazítří byla zveřejněna v místních novinách a maminka si ji schovala a opakovaně četla.

Po tomto shromáždění maminka uvedla své jméno a brzo ji navštívila jedna badatelka Bible. Po nějaké době začala maminka v našem městě Gloucester v Anglii rozšiřovat traktáty dveře ode dveří. Já a mé dvě sestry jsme s ní do kazatelské služby chodili už od raného dětství.

Když se do Gloucesteru přestěhoval Harry Francis, horlivý badatel Bible, mamimka ho vřele uvítala. Brzo se o mě začal osobně zajímat a povzbuzení od něj bylo to hlavní, co způsobilo, že jsem se později stal průkopníkem neboli celodobým kazatelem. Z příkladu bratra Francise jsem poznal důležitou věc: Starší lidi by měli vždy hledat způsoby, jak povzbudit ty, kdo jsou mladší.

Když se moje maminka stala badatelkou Bible, stali se jimi i jiní lidé z Gloucesteru. Někteří starší ve sboru si však o sobě začali příliš myslet a členové třídy — tehdy se tak říkalo sboru — začali následovat lidi. Na jednom shromáždění, když se hlasovalo pro určité starší, někteří do maminky zezadu šťouchali, aby zvedla ruku. Avšak maminka věděla, že nejsou dobrým příkladem, a tak se nedala zastrašit. Tehdy, na konci dvacátých let, mnozí odpadli a už nechodili po cestě pravdy. (2. Petra 2:2) Maminka však nikdy nepřestala věrně podporovat organizaci a tím mi dávala znamenitý příklad.

Stavím se na stranu pravdy

Pak jsem byl v červnu 1939, když mi bylo osmnáct let, pokřtěn v řece Severn. Toho roku jsem byl také určen jako služebník pro ozvučení. Tehdy jsme používali přehrávací přístroje, které na veřejných místech duněly poselstvím, že „Náboženství je léčka a podvod“. Tehdy se kladl důraz na odhalování pokrytectví a falešných nauk křesťanstva.

Jednou jsem šel v čele průvodu a nesl jsem transparent, který z jedné strany říkal, že „Náboženství je léčka a podvod“, a z druhé „Služte Bohu a Kristu Králi“. Šel s námi také poník, který měl na obou stranách velké plakáty, které oznamovaly veřejnou přednášku. A to byla v Gloucesteru, nábožensky založeném městě, nějaká podívaná!

Měli jsme sice finanční těžkosti, ale maminka mě povzbuzovala, abych se stal průkopníkem. A tak jsem v září 1939, začátkem druhé světové války, dorazil do svého prvního působiště v Leamingtonu, městečka ve Warwickshiru. V městečku bydlelo mnoho duchovních v důchodu.

Při službě dveře ode dveří jsme používali lehké gramofony a přehrávali přednášky Josepha F. Rutherforda, tehdejšího prezidenta Watch Tower Bible and Tract Society. Náš přehrávací přístroj (který se dal použít pro větší posluchačstvo), byl mnohem těžší a vozili jsme ho v kočárku. Kněží, které rozzlobilo, že jsme odhalovali jejich falešné náboženství, nás někdy vyhnali ze svých pozemků. Nenechali jsme se však odradit. Jehova Bůh našemu dílu žehnal a dnes je v Leamingtonu sbor více než sta svědků Jehovových.

V roce 1941, kdy zuřila druhá světová válka, jsem se přestěhoval do Walesu a tam jsem průkopničil ve městech Haverfordwest, Carmarthen a Wrexham. Byl jsem celodobým služebníkem a jako takový jsem byl zproštěn vojenské služby; lidé však náš neutrální postoj nepochopili. Spolu se svým partnerem jsem byl označen za špiona páté kolony. Jednou v noci obklíčili náš obytný automobil policisté. Můj partner, který se právě vrátil ze své práce, přehazoval uhlí, se podíval, kdo to tam je. Tvář měl pokrytou uhelným prachem a policii se zdálo, že je už připraven na vpád policejního komanda! Museli jsme to pak vysvětlit.

V místech, kde jsme sloužili, jsme měli velké požehnání. Když jsme byli v Carmarthenu, navštívil a povzbudil nás John Barr z odbočky v Londýně (nyní je členem vedoucího sboru). Tehdy byli v Carmarthenu jen dva zvěstovatelé; nyní je jich tam přes sto. Ve Wrexhamu jsou dnes tři sbory a nedávno jsem měl výsadu zasvětit znamenitý sál Království v Haverfordwestu. (1. Korinťanům 3:6)

Vděčný za svou službu

Když jsme byli ve městě Swansea v Jižním Walesu, můj partner Don Rendell nebyl zproštěn vojenské služby. Byl uvězněn, třebaže vysvětloval, že nemůže jít válčit proti spolukřesťanům v jiných zemích. (Izajáš 2:2–4; Jan 13:34, 35) Chtěl jsem ho povzbudit a lidem v jeho okolí vydat svědectví, a proto jsem umístil přehrávací přístroj blízko vězení a přehrával biblické přednášky.

Tamním ženám se to však nelíbilo a nechaly mezi sebou kolovat klobouk, do něhož vybraly peníze. Ty pak daly vojákům, kteří za ně měli zbít mého partnera a mě. Vyrazili jsme co nejrychleji pryč — tlačil jsem kočárek s přehrávacím přístrojem — a mířili jsme k sálu Království, kde jsme se chtěli ukrýt. Když jsme se tam však dostali, byl sál zamčen! Jedině včasný zásah policie nás zachránil před krutým zbitím.

Tento incident se očividně stal velmi známým. Když jsem o nějakou dobu později kázal na venkově blízko města Swansea, jeden muž mi přitakával: „Stojíte za křesťanstvím stejně jako ten mladík ve Swansea, který statečně hlásal, čemu věří, a musel pak kvůli tomu utíkat.“ Byl dost překvapený, když se dověděl, že ten mladík jsem já!

Ve válečných letech nebyla průkopnická služba nijak jednoduchá. Neměli jsme mnoho hmotných věcí, ale toho, co jsme měli, jsme si vážili a těšili jsme se z toho. Vždy jsme dostávali pravidelnou zásilku duchovního pokrmu a shromáždění jsme vynechali jedině tehdy, když jsme byli nemocní. Koupil jsem si starý bicykl, na který jsme dávali velké koše s gramofonem a biblickou literaturou. Někdy jsem na kole za jeden den ujel osmdesát kilometrů! Průkopničil jsem asi sedm let a rád na to vzpomínám.

V roce 1946, po skončení druhé světové války, jsem byl pozván, abych pracoval v betelu, což je název ústředí svědků Jehovových pro určitou zemi. Náš betel byl tehdy umístěn na adrese Craven Terrace 34, hned vedle Londýnského svatostánku. Také jsem se tam mohl radovat ze společenství se staršími křesťany, jako například s Alicí Hartovou, jejíž otec, Tom Hart, je považován za prvního svědka v Anglii.

Získávám věrnou družku

Roku 1956 jsem z betelu odešel, protože jsem si chtěl vzít Etty, průkopnici, kterou jsem poznal, když přijela z Nizozemska navštívit svou sestru, která tehdy žila v Londýně. Ke konci války Etty vyučovala psaní na stroji a těsnopis na obchodní škole v Tilburgu na jihu Nizozemska. Jednou jí jeden učitel nabídl, že ji na kole doprovodí domů, aby se jí nic nestalo. Byl to římský katolík. Když dorazili domů, rozvinula se debata mezi ním a Ettyinými protestantskými rodiči. Vzniklo mezi nimi přátelství a učitel začal jejich rodinu často navštěvovat.

Nedlouho po konci války tento učitel přišel domů k Etty a jásal: „Našel jsem pravdu!“

„Vždyť jste už říkal, že máte pravdu, protože jste katolík!“ namítl Ettyin otec.

„Ne!“ odpověděl učitel vzrušeně. „Pravdu mají svědkové Jehovovi!“

Ten večer a mnoho dalších strávili biblickými rozhovory. Etty se nedlouho potom stala průkopnicí. Ve své službě se i ona setkávala s prudkým odporem, který v Nizozemsku vyvolávala římskokatolická církev. Děti navedené kněžími rušily její rozhovory, když chodila dům od domu, a jednou jí rozbily kolo. Vzala kolo k opraváři, který od ní předtím přijal brožuru. „Koukněte, co mi udělaly děti!“ řekla se slzami na krajíčku.

„Nevzdávejte se,“ odpověděl muž laskavě. „Děláte skvělou práci. Kolo vám opravím zadarmo.“ A udělal to.

Etty zjistila, že kněží se o svá stáda skoro nezajímají, dokud s nimi ona nezačne studovat. Pak kněží a jeptišky začnou obcházet a podrývat víru lidí v Bibli a v Jehovu. Navzdory tomu měla mnoho úspěšných studií.

Vděčný za naše soužití

Po naší svatbě jsem byl jmenován cestujícím dozorcem, a tak jsme s Etty téměř pět let cestovali po Anglii, navštěvovali sbory a duchovně je posilovali. Pak jsem byl pozván do 36. třídy Gileadu, která se konala ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku. Desetiměsíční kurs, který skončil v listopadu 1961, byl určen hlavně pro vyškolení mužů, kteří se měli starat o práci v kancelářích odboček svědků Jehovových. Zatímco jsem byl pryč, Etty byla v Anglii, v londýnském betelu. Po mé graduaci jsme tam byli společně přiděleni.

Pak jsem šestnáct let sloužil ve služebním oddělení a staral jsem se o věci související s činností sborů. V roce 1978, kdy zemřel dozorce betelu Pryce Hughes, jsem byl jmenován na jeho místo. To, že se starám o blaho členů naší rostoucí rodiny betel — nyní je nás více než 260 —, mi už mnoho let přináší radost.

V roce 1971 má drahá maminka zemřela ve věku pětaosmdesáti let. Etty a já jsme odjeli do Gloucesteru na pohřeb, kde jeden bratr pěkně pojednal o nebeské naději, kterou maminka chovala. (Filipanům 3:14) Jsem velmi vděčný za to, jak láskyplně se mé sestry, Doris a Grace, staraly o maminku v jejím stáří, a tak umožnily, abychom my s Etty pokračovali v celodobé službě.

S Etty společně často myslíme na naše rodiče a na to, jak nás láskyplně a pevně vedli. Cítíme, že jim toho mnoho dlužíme. Zvláště má maminka dala nádherný příklad mně i mým sestrám a rozvíjela v nás ocenění pro Jehovu a jeho organizaci.

Naše srdce skutečně přetéká vděčností, když se zamýšlíme nad každým dalším dnem, kdy sloužíme našemu nebeskému Otci Jehovovi. Jaký je to úžasný, milující Bůh! Biblický žalmista vyjádřil naše pocity, když napsal: „Chci tě vyvyšovat, můj Bože, Králi, a chci žehnat tvému jménu na neurčitý čas, ano navždy. Po celý den ti chci žehnat a chci chválit tvé jméno na neurčitý čas, ano navždy.“ (Žalm 145:1, 2)

[Obrázek na straně 26]

S mou manželkou Etty