Vděčná za dlouhý život v Jehovově službě

VYPRÁVÍ OTTILIE MYDLANDOVÁ

Na konci 19. století kotvila v přístavu Kopervik v západním Norsku jedna plachetnice vedle druhé. V té době jezdily po ulicích dvoukoláky tažené lidmi nebo koňmi, lidé svítili petrolejovými lampami a bíle natřené dřevěné domy byly vytápěné dřevem a koksem. Tam jsem se v červnu 1898 narodila jako druhá z pěti dětí.

V ROCE 1905 byl otec nezaměstnaný, a proto odjel do Spojených států. Vrátil se za tři roky s kufrem plným vzrušujících dárků pro nás děti a s hedvábnými látkami a dalšími věcmi pro matku. Ale jeho nejcennějším vlastnictvím byly svazky Studies in the Scriptures (Studie písem) od Charlese Taze Russella.

Otec začal svým přátelům a příbuzným vyprávět o věcech, které se z těchto knih dozvěděl. Na shromážděních v místní kapli ukázal na základě Bible, že není žádné hořící peklo. (Kazatel 9:5, 10) V roce 1909, rok poté, co se otec vrátil ze Spojených států, navštívil Norsko bratr Russell a v Bergenu a Kristianii, nynějším Oslu, přednesl proslovy. Otec si ho jel do Bergenu poslechnout.

Většina lidí otce obviňovala z toho, že podporuje falešné nauky. Bylo mi otce líto, a pomáhala jsem mu rozdávat sousedům biblické traktáty. V roce 1912 jsem dala traktát o pekle dceři jednoho kněze. Vynadala mně i otci. Byla jsem zděšena tím, že dcera kněze používala taková sprostá slova.

Příležitostně nás v Koperviku navštěvovali další badatelé Bible, jak se tehdy svědkové Jehovovi nazývali. Byl to například Theodor Simonsen, který byl schopný řečník. Zvala jsem lidi na přednášky, které měl v našem domě. Před proslovem zahrál na citeru a zpíval a po proslovu zazpíval závěrečnou píseň. Měli jsme k němu hlubokou úctu.

Dalším, kdo nás navštěvoval, byla Anna Andersenová, kolportérka neboli celodobá služebnice. Cestovala od města k městu po celém Norsku. Používala hlavně bicykl a mezi lidmi rozšiřovala biblickou literaturu. Kdysi byla důstojnicí v Armádě spásy a znala některé důstojníky v Armádě spásy v Koperviku. Dovolili jí přednést biblický proslov v domě, kde se shromažďovali, a já jsem pozvala lidi, aby přišli a poslechli si ji.

Další kolportér, který nás v Koperviku navštěvoval, byl Karl Gunberg. Tento mírný, tichý člověk se smyslem pro humor také pravidelně sloužil jako překladatel v kanceláři odbočky v Oslu. O několik let později jsme tam pracovali společně.

Ovlivněna náboženskými názory

V té době měla většina lidí pevnou víru v Boha a Bibli, ale navíc zastávali nauky, například o ohnivém pekle a Trojici. Když tedy badatelé Bible učili, že tyto nauky nejsou v souladu s Biblí, způsobovalo to napětí. Velmi na mě působilo závažné obvinění našich sousedů, že otec je kacíř. Jednou jsem otci řekla: „To, co učíš, není pravda. Je to kacířství!“

„Pojď sem, Ottilie,“ povzbudil mě, „a podívej se, co říká Bible.“ Potom mi četl z Písma. Moje důvěra v něj a v to, co vyučoval, se upevnila. Povzbudil mě, abych si přečetla Studies in the Scriptures. V létě 1914 jsem proto často sedávala na kopci, ze kterého bylo vidět celé město, a četla si.

V srpnu 1914 se kolem budovy místních novin shromáždili lidé a četli zprávu o vypuknutí první světové války. Když přišel otec a dozvěděl se, co se stalo, vykřikl: „Díky Bohu!“ Pochopil, že vypuknutím války se splnila biblická proroctví, o nichž kázal. (Matouš 24:7) Mnoho badatelů Bible tehdy věřilo, že budou brzy vzati do nebe. Když se to nestalo, někteří byli zklamáni.

Stojím na straně biblické pravdy

V roce 1915 mi bylo 17 let. Dokončila jsem střední školu a začala jsem pracovat v kanceláři. V té době jsem začala pravidelně číst Strážnou věž. Ale pravidelná shromáždění byla v Koperviku organizována až od roku 1918. Když jsme s nimi začínali, chodilo nás na ně pět. Četli jsme publikace Watch Tower Society, například Studies in the Scriptures, a látku jsme rozebírali pomocí otázek a odpovědí. Matka mluvila o badatelích Bible vždy s velkým uznáním, ale nikdy se nestala jednou z nás.

V kanceláři, kde jsem pracovala, jsem se začátkem roku 1918 seznámila s Antonem Saltnesem, kterému jsem mohla pomoci, aby se stal badatelem Bible. V té době jsem se stala pravidelným zvěstovatelem a v roce 1921 jsem byla na sjezdu v městě Bergen pokřtěna.

V květnu 1925 se ve Švédsku ve městě Örebro konal sjezd pro celou Skandinávii. Bylo přítomno více než 500 lidí a přijel také prezident Watch Tower Society Joseph F. Rutherford. Z Oslo nás jelo asi 30 v místenkovém vagónu.

Na tomto sjezdu bylo oznámeno, že v Kodani v Dánsku bude zřízena severoevropská kancelář, aby se starala o kazatelské dílo v celé Skandinávii a v pobaltských zemích. Dohledem nad kazatelským dílem byl pověřen William Dey ze Skotska. Byl velmi oblíbený a brzy dostal přezdívku Velký Skot. Zpočátku bratr Dey neznal žádný skandinávský jazyk, a proto na shromážděních a sjezdech sedával v zadní řadě a staral se o děti, aby se jejich rodiče mohli soustředit na to, co se říkalo na pódiu.

Strážná věž z 1. března 1925 rozebírala 12. kapitolu Zjevení a vysvětlila, že se tato kapitola vztahuje ke zrození Božího Království a že se to stalo v nebesích v roce 1914. Moc jsem tomu nerozuměla, a proto jsem ten článek četla znovu a znovu. Když jsem to nakonec pochopila, byla jsem velmi šťastná.

Když se dělaly úpravy v našem porozumění biblickým námětům, někteří klopýtli a opustili Boží lid. Ale když tyto úpravy bylo obtížné pochopit, vždy jsem látku pročítala znovu a znovu a snažila jsem se důvodům pro změnu porozumět. Jestliže jsem novému vysvětlení neporozuměla, na objasnění jsem čekala. Za tuto trpělivost jsem byla opakovaně odměňována.

Služba v betelu

Několik let jsem pracovala jako účetní, tajemnice a krajská kontrolorka. O finanční záležitosti Společnosti se staral bratr, který v roce 1928 onemocněl a musel z betelu odejít. Měla jsem s touto prací zkušenosti, a proto jsem byla požádána, abych se jí ujala. Do betelu jsem nastoupila v červnu 1928. Čas od času nás navštěvoval bratr Dey a kontroloval účty, které jsem vedla. Naše rodina betel se také nasazovala v kazatelském díle v Oslo, kde byl tehdy pouze jeden sbor.

Někteří z nás pomáhali služebníkovi v expedici betelu, bratrovi Sakshammerovi, s balením a odesíláním časopisu Zlatý věk (nyní Probuďte se!). Mezi těmi, kdo nám pomáhali, byli bratři Simonsen a Gunberg. Byly to krásné časy, často jsme si při práci zpívali.

Důvěřuji naději na Království

V roce 1935 jsme porozuměli tomu, že „velký zástup“ není druhotná nebeská třída. Dozvěděli jsme se, že to je skupina lidí, kteří přežijí velké soužení a mají příležitost žít navždy v ráji na zemi. (Zjevení 7:9–14) Vzhledem k tomuto novému porozumění přestali někteří přijímat symboly na Památné slavnosti, protože si uvědomili, že mají pozemskou naději.

Já jsem nikdy nepochybovala o tom, že mám nebeskou naději, ale přesto jsem si často říkala: ‚Proč Bůh chce zrovna mě?‘ Měla jsem pocit, že si takovou velkou výsadu nezasloužím. Jako malá, plachá žena jsem si sama sebe těžko dokázala představit jako krále, který panuje společně s Kristem v nebesích. (2. Timoteovi 2:11, 12; Zjevení 5:10) Ale uvažovala jsem o slovech apoštola Pavla, že bylo povoláno „nemnoho mocných“, ale „Bůh vyvolil slabé věci světa, aby zahanbil silné věci“. (1. Korinťanům 1:26, 27)

Činnost během druhé světové války

Dne 9. dubna 1940 bylo Norsko napadeno německými vojáky, kteří zemi brzy obsadili. Lidé zažívali kvůli válce těžkosti a mnozí z nich začali být vnímaví k poselství o Království. Od října 1940 do června 1941 jsme rozšířili více než 272 000 knih a brožur. Během těchto devíti měsíců tedy každý ze 470 svědků, kteří tehdy v Norsku sloužili, průměrně rozšířil více než 570 knih a brožur.

Dne 8. července 1941 navštívilo gestapo všechny předsedající dozorce a řeklo jim, že jestliže nepřestaneme kázat, budou posláni do koncentračních táborů. Pět německých policejních důstojníků přišlo do betelu a zabavilo mnoho majetku Watch Tower Society. Členové rodiny betel byli odvedeni a vyslýcháni, ale nikdo z nás nebyl uvězněn. Nakonec byla 21. července 1941 zabavena budova Společnosti na ulici Inkognitogaten 28 B a naše kazatelské dílo bylo zakázáno. Přestěhovala jsem se zpátky do Koperviku a nastoupila jsem do světského zaměstnání, abych se uživila.

Otec v té době sloužil jako průkopník. Jednoho dne přišli nacisté a prohledávali otcův dům. Zabavili všechnu jeho literaturu včetně jeho Biblí a biblických konkordancí. V té době jsme dostávali pouze málo duchovní potravy. Abychom se udrželi duchovně silní, znovu a znovu jsme studovali staré knihy, například knihu Vláda; stále jsme také kázali.

Je smutné, že na mnoha místech došlo mezi bratry k rozdělení. Někteří byli toho názoru, že bychom měli kázat otevřeně a chodit dům od domu, jiní se domnívali, že bychom měli pracovat více potajmu a navazovat styk s lidmi jinými způsoby. Někteří významní bratři, kteří předtím vzájemně velmi pěkně spolupracovali a které jsme velmi milovali, spolu nyní nemluvili. Rozdělení mezi nimi mi v srdci působilo větší bolest než jakákoli jiná situace v mém křesťanském životě.

Obnovená činnost po válce

Po válce, v létě 1945, navštívil Norsko bratr Dey a v městech Oslo, Skien a Bergen uspořádal shromáždění. Vyzval bratry, aby zakopali válečnou sekeru, a požádal všechny, kdo to chtějí udělat, aby povstali. Vstali všichni! Rozepře utichly s konečnou platností v prosinci 1945 po návštěvě Nathana H. Knorra, tehdejšího prezidenta Watch Tower Society.

Mezitím jsem 17. července 1945 dostala telegram od služebníka odbočky bratra Enoka Ömana, v němž stálo: ‚Kdy se můžeš vrátit do betelu?‘ Někteří svědkové říkali, že bych měla zůstat doma a starat se o otce, kterému tehdy bylo přes sedmdesát let. Ale otec mě povzbudil, abych se vrátila do betelu, což jsem udělala. V roce 1946 se stal dozorcem odbočky bratr Marvin F. Anderson ze Spojených států a kazatelská služba byla zreorganizována.

V létě, během dovolené, jsem se vracívala do Koperviku, abych navštívila svou rodinu. Moji dva bratři a dvě sestry se nestali svědky, ale ke mně a k mému otci se vždy chovali přátelsky. Jeden bratr se stal správcem přístavu a lodivodem a druhý bratr byl učitelem. Ačkoli jsem neměla mnoho hmotných prostředků, otec jim říkával: „Ottilie je bohatší než vy.“ A byla to pravda! To, co získali oni, se nedalo srovnávat s duchovním bohatstvím, ze kterého jsem se radovala. Otec zemřel v roce 1951 ve věku 78 let. Matka zemřela již v roce 1928.

Mimořádným okamžikem mého života bylo to, že jsem se v roce 1953 zúčastnila mezinárodního sjezdu svědků Jehovových v New Yorku. V tom roce pracovalo na světovém poli 500 000 zvěstovatelů a sjezd jich navštívilo více než 165 000. Před tímto sjezdem jsem týden pracovala v brooklynském betelu, světovém ústředí Jehovovy pozemské organizace.

Dělám, co mohu

V posledních letech se mi zhoršil zrak, protože mě postihl šedý zákal. Se silnými brýlemi a lupou mohu stále trochu číst velká písmena. Dvakrát týdně mě navštěvují mé křesťanské sestry a čtou mi, za což jsem velmi vděčná.

I má kazatelská služba je omezena. V létě mě křesťanské sestry občas berou ven v invalidním vozíku tam, kde mohu trochu kázat. Pravidelně také posílám časopisy a brožury do škol v Koperviku, například do základní školy, kam jsem téměř před sto lety chodila jako žačka. Jsem ráda, že stále mohu být pravidelnou zvěstovatelkou.

Jídelna a sál Království jsou naštěstí na stejném patře jako můj pokoj v betelu, který je od roku 1983 v Ytre Enebakku mimo Oslo. Mohu proto s pomocí podpěrného chodítka chodit na ranní uctívání, na jídlo a naše shromáždění. Také mě těší, že se mohu stále účastnit krajských a oblastních sjezdů. Ráda se setkávám s přáteli, které znám mnoho let, i s novými bratry a sestrami a mnoha krásnými dětmi.

Uchovávám si víru až do konce

Je to požehnání být zde v betelu mezi aktivními, příjemnými a duchovními lidmi. Když jsem začala v betelu sloužit, tvořili rodinu pouze ti, kdo měli nebeskou naději. (Filipanům 3:14) Nyní se každý kromě mě těší na to, že bude žít věčně na zemi.

Pravda, čekali jsme, že Jehova zasáhne dříve. Ale mám radost z toho, že velký zástup stále roste a roste. Viděla jsem velký vzrůst! Když jsem se prvně podílela na kazatelské službě, bylo na celém světě asi 5 000 zvěstovatelů. Nyní jich je více než 5 400 000! Opravdu jsem viděla, jak „z maličkého se [stává] tisíc a z malého mocný národ“. (Izajáš 60:22) Jak napsal prorok Habakuk, stále musíme očekávat Jehovu: „I kdyby se [vidění] zdrželo, stále je očekávej; zcela jistě se totiž splní.“ (Habakuk 2:3)