Dobrá zpráva o ráji na Tahiti
TAHITI! Jako by se z toho jména linula nějaká exotická vůně. Tahiti proslavili takoví umělci a spisovatelé jako Paul Gauguin, Robert Louis Stevenson a Herman Melville. Popsali krásy tropické přírody a pokoj jihomořských ostrovů takovým způsobem, že to zaujalo mnoho lidí.
Tahiti je největší z více než 120 ostrovů ve Francouzské Polynésii v jižním Tichomoří. Ačkoli je tento jihomořský ostrov pro většinu lidí téměř synonymem pro ráj, obyvatelé Tahiti stále potřebují slyšet o jiném ráji, který brzy přijde. (Lukáš 23:43) Na Tahiti je v současnosti 1 918 svědků Jehovových. Jsou velmi zaměstnaní tím, že 220 000 obyvatel Tahiti vyprávějí o dobré zprávě, že Boží Království brzy nastolí skutečné rajské podmínky nejen na Tahiti, ale také na celém světě. (Matouš 24:14; Zjevení 21:3, 4)
Mnoho let bylo kazatelské dílo na Tahiti řízeno odbočkou Watch Tower Society na Fidži, která je asi 3 500 kilometrů daleko. Tak velká vzdálenost působila obtíže, a pokrok byl pomalý. Proto byla 1. dubna 1975 zřízena odbočka na Tahiti. To znamenalo v činnosti pravých křesťanů v tomto území obrat. Co k tomuto momentu vedlo a jak na Tahiti kazatelské dílo začalo?
Malé začátky
Dobrá zpráva o Království byla na Tahiti slyšet poprvé ve 30. letech tohoto století a mnoho ostrovanů, kteří mají hlubokou úctu k Bibli, na to reagovalo s velkým zájmem. Ale kvůli vládnímu zákazu a dalším omezením nebyl na ostrově žádný svědek až do konce 50. let. V té době se na Tahiti rozhodla vrátit i se svým manželem a synem Agnès Schencková, která z tohoto ostrova pocházela, a žila ve Spojených státech. Vypráví, jak se to všechno přihodilo.
„V roce 1957 na sjezdu v Los Angeles vysvětlil bratr Knorr [tehdejší prezident Watch Tower Society], že na Tahiti je velká potřeba zvěstovatelů. V té době jsem byla pokřtěná jeden rok. Prohlásila jsem: ‚Tak pojďme na Tahiti!‘ Zaslechli to Neillovi a Caranovi, naši přátelé. Řekli, že by rádi šli s námi, ale my jsme neměli dost peněz. Můj manžel byl dlouhodobě nemocný a syn byl velmi malý. Proto pro nás bylo těžké odejít. Přátelé v sousedních sborech se doslechli o našem cíli a poslali nám peníze a potřeby pro domácnost. A tak jsme se v květnu 1958 plavili na Tahiti a kromě jiných věcí jsme měli 36 prostěradel!
Když jsme na Tahiti přijeli, připadala jsem si úplně ztracená, protože jsem zde nebyla 20 let. Začali jsme kázat, ale museli jsme být opatrní, protože naše křesťanské dílo bylo pod zákazem. Časopisy jsme museli skrývat a používali jsme pouze Bibli. Nejprve jsme vydávali svědectví pouze lidem, kteří již pravidelně odebírali časopisy Strážná věž a Probuďte se!
Po mezinárodním sjezdu v New Yorku v roce 1958 se k nám připojili Clyde Neill a David Carano i se svými rodinami. Společně jsme kázali a zvali lidi, aby přišli a vyslechli si přednášky, které se pořádaly v domovech bratrů. Postupně se věci organizovaly a my jsme začali studovat se skupinou 15 lidí. Po třech měsících museli Neillovi a Caranovi odcestovat, protože jim vypršela platnost turistických víz. Bratři se proto rozhodli, že než odjedou, pokřtí všechny zájemce, kteří jsou k tomu způsobilí. Měla jsem výsadu tlumočit první proslov ke křtu. Při této příležitosti symbolizovalo křtem své zasvěcení Jehovovi 8 rodilých ostrovanů. Potom se Neillovi a Caranovi vrátili do Spojených států.
Kazatelské dílo pokračovalo. Rozdělili jsme se do malých skupin a po večerech jsme navštěvovali lidi. Rozhovory se zájemci trvaly často do půlnoci. Občas se rozhovorů účastnili dokonce i protestantští kazatelé. V roce 1959 byl založen první sbor. K naší velké radosti potom v roce 1960 vláda oficiálně uznala společnost svědků Jehovových. Tyto první roky byly plné radosti a mimořádných duchovních zážitků. Jehova našemu rozhodnutí přestěhovat se tam, kde je to více potřeba, opravdu žehnal.“ Sestře Schenckové je nyní 87 let a stále věrně slouží Jehovovi ve svém sboru.
Dílo postupuje
V roce 1969 byli na Tahiti jako zvláštní průkopníci přiděleni dva svědkové z Francie, Jacques a Paulette Inaudiovi. Jacques vzpomíná: „Když jsme na Tahiti přijeli, bylo tam pouze 124 zvěstovatelů, jeden sbor v Papeete a dva zvláštní průkopníci ve Vairao, na poloostrově.“ Tento poloostrov je k Tahiti připojen pevninskou šíjí. Brzy se měl konat mezinárodní sjezd „Mír na zemi“. „Sjezd jsem tehdy organizoval poprvé,“ pokračuje Jacques. „Museli jsme připravit program v angličtině pro zahraniční návštěvníky, dát dohromady orchestr pro písně Království a nacvičit dvě dramatizace. Všechnu práci jsme zvládli pouze se 126 zvěstovateli. Jsem si ale jistý, že nejvíce práce udělal Jehova.“ Sešlo se 488 lidí a pro ostrovany to byla velká událost. Mnozí z nich poprvé viděli další svědky z jiných zemí.
Brzy nato byl Jacques Inaudi jmenován cestujícím dozorcem. Cestoval po různých ostrovech, a tak viděl, že je zde velký zájem, ale málo zvěstovatelů, kteří by jej pěstovali. „Proto jsem povzbuzoval mnoho rodin, aby se na tyto ostrovy přestěhovaly a sloužily tam, kde je to více potřeba,“ vysvětluje Jacques. „A tak se po troškách dobrá zpráva rozšiřovala na tato souostroví.“ Bratr Inaudi sloužil jako cestující dozorce od roku 1969 do roku 1974 a dnes je starším v jednom sboru na Tahiti.
Jedním z těch, kdo na povzbuzování bratra Inaudiho reagoval, byl Auguste Temanaha, který patřil mezi těch osm lidí, kteří byli pokřtěni v roce 1958. Vzpomíná, co se dělo. „V roce 1972 nás krajský dozorce Jacques Inaudi vybídl, abychom uvažovali o přestěhování na Huahine, jeden ze Závětrných ostrovů, které jsou součástí Společenských ostrovů. Váhal jsem, protože ve sboru jsem dostával za úkol pouze rozbor čtení Bible, a necítil jsem se způsobilý pro takový úkol. Ale bratr Inaudi mi pořád říkal: ‚Neboj se, zvládneš to!‘ Po čase jsme se rozhodli. V roce 1973 jsme tedy prodali všechno, co jsme měli, a se třemi dětmi jsme se přestěhovali na ostrov Huahine.
Když jsme přijeli, zjistil jsem, že je nutné se vším začít od začátku — se studiem Strážné věže, se školou teokratické služby a tak dále. Nebylo to jednoduché, ale cítili jsme Jehovovu ochranu a pomoc. Několikrát nám pomohl najít místo, kde jsme mohli bydlet. Potom došlo k tomu, že se nás z ostrova pokoušela vystrnadit skupina odpůrců, ale zastal se nás jeden místní politik. Jehova nás v té době opravdu střežil.“ Nyní jsou na Huahine dva sbory — francouzský, který má 23 zvěstovatelů, a tahitský, který má 55 zvěstovatelů.
V roce 1969 byla na poloostrov přidělena jako zvláštní průkopnice Hélène Mapuová. „Na poloostrově měli lidé velký zájem a během krátké doby jsem zavedla mnoho biblických studií,“ říká Hélène. Brzy byl založen malý sbor ve Vairao, ale bylo tam potřeba starších. Nejblíže, kdo mohl pomoci, byl v té době Colson Deane, který žil 35 kilometrů daleko, v Papara. „Abychom mohli ve Vairo sloužit, museli jsme být dobře organizováni,“ vzpomíná bratr Deane. „Pracoval jsem tehdy ve Faaa, 70 kilometrů od Vairao, na druhé straně ostrova. Po práci jsem musel spěchat domů, vzít rodinu a potom jet do Vairao. Později jsme se kvůli mému zaměstnání museli do Faaa přestěhovat. Mohli jsme sboru ve Vairao dále pomáhat? Opravdu jsme tamějším bratrům pomáhat chtěli, a tak jsme v tom pokračovali. Ve dnech, kdy bylo shromáždění, jsme se domů dostali většinou až po půlnoci, protože jsme museli domů odvážet ty, kdo neměli auto. Dělali jsme to pět let. Nyní máme velkou radost z toho, když vidíme v této části ostrova čtyři sbory, a máme na tu dobu krásné vzpomínky.“
Na Tahiti je odbočka
V roce 1974 bylo na Tahiti 199 zvěstovatelů. Příští rok navštívili Francouzskou Polynésii N. H. Knorr a F. W. Franz, tehdejší prezident a viceprezident Watch Tower Society. Viděli, že pro kazatelské dílo ve Francouzské Polynésii by bylo praktičtější, kdyby nebylo řízeno z Fidži, které je více než 3 500 kilometrů daleko, ale z Tahiti. Proto začala 1. dubna 1975 pracovat na Tahiti odbočka a jejím dozorcem byl jmenován krajský dozorce Alain Jamet.
Před několika lety mohl bratr Jamet radostně popsat úžasná požehnání od Jehovy. „Od roku 1975 bylo vyvinuto velké úsilí, abychom přinesli dobrou zprávu na všechny ostrovy a souostroví na našem území, které pokrývá oblast tak velkou, jako je západní Evropa. Výsledky nám přinesly mnoho štěstí. Do roku 1983 vzrostl počet zvěstovatelů na 538. V tom roce byla postavena budova odbočky a domov betel ve městě Paea. Nyní je na Společenských ostrovech asi 1 900 zvěstovatelů rozdělených do 30 sborů; dále je sbor a jedna osamocená skupina na Australských ostrovech, jeden sbor a dvě osamocené skupiny na Markézách a několik osamocených skupin na Tuamotu a na Gambierových ostrovech. Staví se mnoho nových sálů Království — tři na Markézách a sedm na Tahiti —, aby bylo postaráno o stále rostoucí počet těch, kdo přicházejí na shromáždění. V posledních 20 letech Jehova práci na poli na Tahiti skutečně žehnal.“
Ještě je třeba hodně udělat
Vyhlídky na další vzrůst ve Francouzské Polynésii jsou úžasné. Dne 23. března 1997 se při Památné slavnosti na připomínku smrti Ježíše Krista sešlo se svědky Jehovovými asi 5 376 lidí z celé Francouzské Polynésie. Abychom uspokojili duchovní potřeby těchto lidí, naše biblické publikace jsou k dispozici v mnoha místních jazycích. Kromě tahitštiny se literatura připravuje v jazyce paumotu, kterým se mluví na souostroví Tuamotu a na severních a jižních Markézách.
Stálý vzrůst a krásné zkušenosti pomáhají zvěstovatelům Království na Tahiti hlouběji oceňovat lásku a trpělivost Jehovy, „jehož vůlí je, aby lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy“ i na odlehlých ostrovech jižního Tichomoří. (1. Timoteovi 2:4) Svědkové Jehovovi na Tahiti a dalších ostrovech Francouzské Polynésie pevně věří v Jehovův slib: „Budou ve mne doufat ostrovy a budou čekat na mou paži.“ (Izajáš 51:5)
[Mapa na straně 26]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Odbočka na Tahiti má na starosti Francouzskou Polynésii
AUSTRÁLIE
[Obrázek na straně 25]
Zleva doprava: Alain Jamet, Mary-Ann Jametová, Agnès Schencková, Paulette Inaudiová a Jacques Inaudi
[Obrázek na straně 27]
Kancelář odbočky na Tahiti