Vděčná za silné křesťanské dědictví

VYPRÁVÍ GWEN GOOCHOVÁ

Ve škole jsem zpívala jeden hymnus, který obsahuje slova ‚Vznešený Jehova na trůnu ve své slávě‘. Často jsem si říkala: ‚Kdo je ten Jehova?‘

MĚLA jsem bohabojné prarodiče. Na začátku tohoto století se spojili s badateli Bible, což byli vlastně dnešní svědkové Jehovovi. Tatínkovi se dařilo v podnikání, avšak křesťanské dědictví, které se mu nabízelo, svým třem dětem zpočátku nepředával.

To, že Jehova je jméno pravého Boha, jsem se dověděla až tehdy, když tatínek dal mému bratru Douglasovi, mé sestře Anne a mně brožury Jeho díla a Kdo jest Bůh? (Žalm 83:18) Byla jsem nadšená. Co však oživilo tatínkův zájem?

Když v roce 1938 tatínek viděl, že se národy chystají k válce, uvědomil si, že na vyřešení světových problémů lidské úsilí nestačí. Babička mu dala knihu Nepřátelé, kterou vydali svědkové Jehovovi. V ní si přečetl, že skutečným nepřítelem lidstva je Satan Ďábel a že mír světu může dát jedině Boží Království.a (Daniel 2:44; 2. Korinťanům 4:4)

Nedlouho před válkou začala naše rodina chodit na shromáždění do sálu Království svědků Jehovových ve Wood Green, North London. V červnu 1939 jsme šli do blízkého Alexandra Palace, kde jsme si vyslechli veřejnou přednášku „Vláda a mír“ v podání Josepha F. Rutherforda, tehdejšího prezidenta Watch Tower Society. Rutherfordův proslov v newyorské Madison Square Garden byl přenášen rozhlasem do Londýna a jiných významných měst. Proslov jsme slyšeli tak jasně, že když v New Yorku dav výtržníků působil rozruch, ohlédla jsem se, zda se něco neděje v naší posluchárně.

Tatínkova horlivost pro biblickou pravdu

Tatínek trval na tom, abychom celá rodina každý sobotní večer společně studovali Bibli. Při svém studiu jsme se zaměřovali na biblický námět ze Strážné věže, který se měl rozebírat vždy následující den. K dokreslení toho, jak silně na nás toto studium působilo, stačí, když vám řeknu, že si dodnes živě pamatuji na zprávu o Jozuovi a obléhání města Ai, což rozebíralo anglické vydání Strážné věže z 1. května 1939. Ta zpráva mě tak zaujala, že jsem si ověřovala všechny odkazy ve své Bibli. Takové zkoumání mě fascinovalo a to platí dodnes.

Když jsem lidem říkala, co jsme poznávali, vštěpovala jsem si biblické nauky do srdce. Jednou mi tatínek dal gramofon s nahrávkou biblického kázání, brožuru, kterou jsme používali k biblickému studiu, a adresu jedné postarší dámy. Pak mě požádal, abych za ní zašla.

„Co mám říkat a dělat?“ zajímala jsem se.

„Máš tam všechno,“ řekl táta. „Jen přehraj desku, přečti otázky, nech té paní přečíst odpovědi a pak přečti biblické texty.“

Udělala jsem to, jak mi řekl. Takto jsem se učila vést biblická studia. Když jsem při službě používala biblické texty, sama jsem jim pak více rozuměla.

Náročná doba války

Druhá světová válka vypukla roku 1939 a o rok později jsem byla pokřtěna a tím symbolizovala, že jsem se zasvětila ke službě Jehovovi. Bylo mi teprve třináct let. Už tehdy jsem se rozhodla, že se stanu průkopníkem — tak se říká celodobým kazatelům. V roce 1941 jsem odešla ze školy a na sjezdu v Leicesteru jsem se připojila k Douglasovi v celodobé kazatelské službě.

V příštím roce byl tatínek uvězněn, protože mu svědomí bránilo jít do války. My děti jsme se vrátily k mamince, abychom jí v této těžké době války společně pomáhaly vést domácnost. Pak byl táta propuštěn z vězení, ale hned nato povolali k vojenské službě Douglase. Titulek v místních novinách zněl: „Proč chtěl syn i otec do vězení.“ Výsledkem bylo pěkné svědectví a naskytla se příležitost vysvětlit, proč se praví křesťané neúčastní zabíjení bližních. (Jan 13:35; 1. Jana 3:10–12)

V těchto válečných letech nás pravidelně navštěvovali mnozí svědkové sloužící celodobě, a jejich povzbudivé rozhovory zaměřené na Bibli na mne trvale zapůsobily. Mezi těmito věrnými křesťanskými bratry byl John Barr a Albert Schroeder, kteří jsou nyní členy vedoucího sboru svědků Jehovových. Moji rodiče byli skutečně pohostinní, čemuž naučili i nás. (Hebrejcům 13:2)

Pohotová odpověď

Brzy potom, co jsem začala sloužit jako průkopnice, jsem při službě dveře ode dveří potkala Hildu. Obořila se na mě: „Můj muž je pryč a bojuje za vaše zájmy! Proč něco neděláte, když jsme ve válce?“

„Kolik toho víte o tom, co já dělám?“ zeptala jsem se. „Víte, proč jsem k vám přišla?“

„Tak tedy pojďte dál a řekněte mi to,“ odpověděla.

Dokázala jsem jí vysvětlit, že nabízíme opravdovou naději lidem, kteří trpí strašlivými věcmi, které se často děly i ve jménu Boha. Hilda mě s pochopením poslouchala a stala se mou první pravidelnou zájemkyní. Dnes už je pětapadesát let činnou svědkyní.

Na konci války jsem byla jako průkopnice přidělena do Dorchesteru, města na jihozápadě Anglie. To bylo poprvé, kdy jsem žila mimo domov. Náš malý sbor se scházel v restauraci, v budově ze šestnáctého století nazvané „Stará čajovna“. Před každým shromážděním jsme museli přestavovat stoly a židle. Velmi se to lišilo od sálu Království, na který jsem byla zvyklá. Ale i tak jsme tam měli stejný duchovní pokrm a láskyplné společenství křesťanských bratrů a sester.

Moji rodiče se mezitím přestěhovali do Tunbridge Wells na jih od Londýna. Vrátila jsem se domů, abychom společně s tátou a Anne mohli sloužit jako průkopníci. Náš sbor se brzo rozrostl ze dvanácti na sedmdesát svědků, a tak byla naše rodina požádána, aby se přestěhovala do Brightonu na jižním pobřeží, kde bylo více potřeba zvěstovatelů Království. Mnozí zvěstovatelé se v kázání k naší průkopnické rodině horlivě připojili a viděli jsme, jak Jehova naší práci hojně žehnal. Z jednoho sboru zanedlouho byly tři.

Nečekané pozvání

V létě roku 1950 byla naše rodina mezi 850 delegáty z Británie, kteří navštívili mezinárodní sjezd Růst teokracie pořádaný na Yankee stadionu v New Yorku. Mnozí průkopníci, kteří na tento sjezd přijeli ze zámoří, dostali přihlášku do biblické školy Strážné věže Gilead, která probíhala poblíž South Lansingu ve státě New York. Dostal ji Douglas, Anne i já. Pamatuji si, jak jsem vyplněnou přihlášku vhazovala do poštovní schránky a přitom si říkala: ‚Tak a je to tam! Jaký asi bude můj další život?‘ Byla jsem však odhodlána jednat podle textu „Tady jsem! Pošli mě.“ (Izajáš 6:8) Byla jsem nadšená, když jsem dostala pozvání, abych tam po sjezdu zůstala a účastnila se 16. třídy Gileadu společně s Douglasem a Anne. Všichni jsme velmi dobře věděli, že jako misionáři můžeme být posláni do kterékoli části světa.

Jako rodina jsme si užili sjezdu a pak přišla chvíle, kdy se naši rodiče museli sami vrátit do Anglie. My tři jsme jim mávali na rozloučenou, když jejich loď Mauritania vyplouvala. Cítili jsme hluboké pohnutí.

Misionářská působiště

V 16. třídě Gileadu bylo 120 studentů ze všech částí světa a někteří studenti předtím dokonce trpěli v nacistických koncentračních táborech. Naše třída se učila španělsky, a tak jsme očekávali, že budeme posláni do nějaké jihoamerické země, kde se mluví španělsky. Jen si představte, jak nás překvapilo, když jsme se v den graduace dozvěděli, že Douglas byl přidělen do Japonska a Anne a já do Sýrie. My děvčata jsme se tedy musely naučit arabsky, což platilo i tehdy, když naše přidělení změnili na Libanon. Čekaly jsme na víza a George Shakashiri, pracovník Watch Tower Society, sazeč arabské Strážné věže, nám dával dvakrát týdně lekce arabštiny.

Bylo nádherné, že jsme jely do biblické země, o níž jsme v Gileadu studovaly. Doprovázeli nás tam Keith a Joyce Chewovi, Edna Stackhouseová, Olive Turnerová, Doreen Warburtonová a Doris Woodová. Byla z nás šťastná misionářská rodina. Jeden místní svědek navštěvoval náš misionářský domov a dále nám pomáhal s jazykem. Při našem každodenním vyučování jsme nacvičovali stručné nabídky a pak jsme vycházeli do kazatelské služby a používali je.

Zpočátku jsme několik let strávili v Tripolisu, kde už byl sbor. Joyce, Edna, Olive, Doreen, Doris, Anne a já jsme pomáhaly manželkám a dcerám místních svědků účastnit se shromáždění a kazatelské služby. Do té doby naši bratři podle místního zvyku neseděli na shromáždění společně se sestrami, které se navíc jen zřídka účastnily služby dům od domu. Při veřejném kázání jsme potřebovaly, aby nám pomáhaly s jazykem, a my je zase povzbuzovaly, aby chodily do služby.

Anne a já jsme pak dostaly za úkol pomoci malé skupině svědků ve starodávném Sidonu. Nedlouho potom jsme byly požádány, abychom se vrátily do hlavního města Bejrútu. Semena biblické pravdy tam byla zaseta mezi lidmi v arménské komunitě, a proto jsme se naučily arménsky, abychom jim pomohly.

Změny působiště

Před odjezdem z Anglie jsem poznala Wilfreda Gooche. Byl to horlivý, pozorný bratr, který sloužil v londýnském betelu. Wilf byl členem 15. třídy Gileadu, která graduovala v roce 1950 během sjezdu na Yankee stadionu. Jako misionář byl přidělen do odbočky Watch Tower Society v Nigérii a nějakou dobu jsme si dopisovali. V roce 1955 jsme oba navštívili sjezd „Triumfující Království“, který se konal v Londýně, a krátce nato jsme se zasnoubili. Za rok jsme se vzali v Ghaně a já se k Wilfovi připojila v jeho misionářském působišti v nigerijském městě Lagos.

Anne si poté, co jsem ji zanechala v Libanonu, vzala znamenitého křesťana, který poznal biblickou pravdu v Jeruzalémě. Moji rodiče nám nemohli přijet na svatby, protože Douglas, Anne a já jsme vstupovali do manželství v různých částech světa. Přesto byli spokojeni, protože věděli, že šťastně sloužíme našemu Bohu Jehovovi.

Služba v Nigérii

V Lagosu jsem dostala za úkol uklízet pokoje osmi členů naší rodiny v odbočce a také prát prádlo a vařit. Jako bych kromě manžela hned získala i pořádnou rodinu!

S Wilfem jsme se naučili krátké biblické nabídky v jorubštině a naše snahy byly odměněny. Jeden mladý zájemce, kterého jsme tehdy oslovili, má nyní syna a dceru, kteří slouží ve velké nigerijské rodině betel spolu s dalšími asi čtyřmi sty bratry.

V roce 1963 dostal Wilf pozvání na desetiměsíční zvláštní kurz do Brooklynu v New Yorku. Když kurz dokončil, byl neočekávaně přidělen zpět do Anglie. Já zatím byla v Nigérii a pak jsem se náhle dověděla, že už za čtrnáct dní mám být s Wilfem v Londýně. Odjížděla jsem se smíšenými pocity, protože Nigérie byla krásným místem ke službě. V zahraničí jsem sloužila čtrnáct let, a tak jsem se životu v Anglii musela přizpůsobovat. Byli jsme však vděční, že jsme zase blízko našim stárnoucím rodičům a že se o ně můžeme starat.

Posiluje mě naše naděje

Od roku 1980 jsem měla výsadu doprovázet Wilfa, když cestoval do mnoha zemí jako zónový dozorce. Zvláště jsem se těšila na naše opětovné návštěvy Nigérie. Později jsme jeli také do Skandinávie, na Velké Antily a na Střední východ včetně Libanonu. Bylo úžasné oživit si krásné vzpomínky a vidět lidi, které jsem znala, když dospívali, a kteří teď sloužili jako křesťanští starší.

K mému velkému zármutku můj manžel na jaře roku 1992 zemřel. Bylo mu teprve 69 let. Strašlivě mě to ranilo — přišlo to tak nečekaně. Po pětatřiceti letech manželství to nějakou dobu trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Má celosvětová křesťanská rodina mi však velmi pomáhala a projevovala lásku. Mám tolik nádherných zážitků, o nichž můžu přemýšlet.

Moji rodiče mi svou křesťanskou ryzostí dávali skvělý příklad. Maminka mi zemřela v roce 1981 a tatínek v roce 1986. Douglas a Anne stále věrně slouží Jehovovi. Douglas a jeho manželka Kam žijí v Londýně, kde zůstali poté, co pečovali o tatínka. Anne a její rodina jsou ve Spojených státech. Všichni si velmi vážíme naděje a dědictví od Boha. Stále ‚projevujeme postoj očekávání‘ a těšíme se na dobu, kdy žijící a jejich blízcí, kteří budou vzkříšeni, budou společně sloužit jako členové Jehovovy pozemské rodiny. (Nářky 3:24)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 23]

Zleva nahoře ve směru hodinových ručiček:

Gwen ve třinácti letech předvádí biblické studium v sále Království v Enfieldu

Misionářská rodina v Tripolisu, Libanon 1951

Gwen se svým manželem, který již zemřel