Když se kamenné srdce obměkčí
V ROCE 1989 BYLI SVĚDKOVÉ JEHOVOVI V POLSKU zákonně uznáni jako náboženská organizace. Ti z nich, kteří byli předtím uvězněni za svou křesťanskou neutralitu, byli postupně propouštěni, a ve věznicích pak zůstalo mnoho vězňů, kteří toužili po tom, aby se od nich mohli dozvědět o Bibli víc. Uvádíme zde zprávu o tom, jak se svědkové Jehovovi snaží v jedné takové věznici pomáhat lidem, jejichž srdce kdysi bylo kamenné, aby příznivě reagovali na sílu Božího slova.
WOŁÓW, město ležící v jihozápadním Polsku, má 12 000 obyvatel a je v něm 200 let stará věznice, ve které jsou umístěni někteří z nejhorších zločinců v Polsku. Tamějším vězňům se svědkové Jehovovi velmi horlivě snaží přinášet dobrou zprávu o Království, a dělají to již od té doby, kdy bylo jejich dílo zákonně uznáno.
Půdu pro to připravil dopis, který v únoru 1990 rozeslalo ministerstvo spravedlnosti ředitelům všech věznic v Polsku. Dopis obsahoval pokyn, aby „nepůsobili žádné těžkosti“ vězňům, kteří chtějí dostávat publikace Watch Tower Society nebo se chtějí scházet se svědky Jehovovými. Svědkové, z nichž někteří předtím strávili ve wołówské věznici řadu let, osobně mnohé tamější otrlé trestance znali. Chtěli však přispět k tomu, aby se kamenná srdce jiných vězňů mohla obměkčit biblickou pravdou, a doufali, že Jehova jejich úsilí požehná.
Dílo začíná
„Nebylo lehké začít tento plán uskutečňovat,“ říká bratr Czesław, který žije asi čtyřicet kilometrů odtud ve Wrocławi a který dostal povolení wołówskou věznici navštěvovat. „S odpovědnými pracovníky věznice jsme museli vést dlouhé diskuse, abychom je přesvědčili o tom, že naše ‚bohoslužby‘ jsou pro vězně užitečné.“
Czesławův spolupracovník Paweł vypráví, že jeden vysoký důstojník věc ještě zkomplikoval, když „tvrdil, že trestanci využívají bohoslužby jako záminku, aby mohli získat nějaké hmotné výhody“. Když se však tři z bývalých nebezpečných zločinců dali v roce 1991 pokřtít, odpovědní pracovníci věznice změnili svůj názor a spolupráce se zlepšila.
„Začali jsme tím, že jsme trestancům, jejich rodinám, které za nimi přicházely do věznice na návštěvu, a také vězeňskému personálu vydávali svědectví,“ vypráví bratr Czesław. „Potom jsme dostali povolení kázat dobrou zprávu o Království od cely k cele, což byla velice neobvyklá výjimka. A nakonec, když jsme našli první zájemce, přišlo povolení scházet se v malém sále věznice, kde jsme mohli vést biblická studia a pořádat křesťanská shromáždění.“ Ano, Jehova Bůh otevřel cestu ke kamenným srdcím vězňů.
Účinný vzdělávací program
Brzy nám už ten malý sál nestačil. Kazatelskou činnost konali jak pokřtění vězňové, tak i bratři, kteří přicházeli zvenku, a na shromáždění pak začalo chodit až 50 trestanců. „Déle než tři roky jsme tam pořádali všechna shromáždění a vězňové se jich účastnili pravidelně každý týden,“ vypráví jeden z místních starších. A tak jim v květnu 1995 byl dán k dispozici větší sál.
Podle čeho odpovědní bratři rozhodují, kdo se smí shromáždění pořádaných ve vězení účastnit? „Máme seznam vězňů, kteří projevují upřímný zájem o pravdu,“ vysvětlují bratři Czesław a Zdzisław. „Vězeň, který nedělá pokroky anebo bezdůvodně nechodí na shromáždění, tak dává najevo, že nemá ocenění, a proto jeho jméno vyškrtneme ze seznamu a oznámíme to řediteli věznice.“
Při biblických studiích bratři vězně také učí dobře se připravovat na shromáždění a účinně používat naši literaturu. Vězňové proto přicházejí na shromáždění dobře připraveni a podílejí se na nich bez zábran. Podávají povzbuzující komentáře, vědí, jak používat Bibli, vztahují rady na sebe osobně a často ke svým komentářům připojují osobní poznámky, například: „Vidím, že musím udělat to nebo to.“
„Ve wołówské věznici se vede celkem 20 biblických studií. Osm z nich vedou tři zvěstovatelé z řad vězňů,“ říká tajemník sboru. Mají dobré výsledky také při kázání od cely k cele a při procházkách ve vězeňském areálu. Například za deset měsíců, od září 1993 do června 1994, rozšířili 235 knih, téměř 300 brožur a 1 700 časopisů. Nedávno požádali o biblické studium dva z vedoucích pracovníků věznice.
Radost ze zvláštních sjezdů
Vzdělávací program, který probíhá v této věznici, byl během doby obohacen, když k němu byly připojeny zvláštní sjezdy. Konaly se ve vězeňské tělocvičně a cestující dozorci a jiní způsobilí bratři při nich přednášeli hlavní proslovy z programu krajských sjezdů a zvláštních sjezdových dnů. První zvláštní sjezd se konal v říjnu 1993. Účastnilo se ho padesát vězňů a „z Wrocławi ho přišly podpořit celé rodiny, i ženy a malé děti,“ píše list Słowo Polskie, takže zde bylo celkem 139 účastníků. O přestávce mezi sjezdovým programem měli účastníci příležitost pochutnat si na jídle, které sestry připravily, a potěšit se z vynikajícího křesťanského společenství.
Od té doby bylo uspořádáno ještě sedm zvláštních sjezdů, a užitek z nich měli nejen vězňové, ale i ti, kdo ve vězení nejsou. Když jistá zvěstovatelka přišla ke dveřím jednoho bývalého wołówského vězně, který nyní žije ve městě, ten muž byl zpočátku velmi nedůvěřivý. Ale když mu řekla o jednom vězni, který se stal svědkem, nemohl tomu vůbec uvěřit: „Z toho vraha že je dnes svědek?“ Potom muž souhlasil s tím, že bude studovat Bibli.
Dochází k podivuhodným změnám
Skutečně se tímto rozsáhlým vzdělávacím programem podařilo obměkčit kamenná srdce vězňů? Ať o tom vyprávějí sami.
„Své rodiče jsem nikdy nepoznal, protože mě odložili, když jsem byl ještě docela malý. Tolik jsem si přál, aby mě někdo měl rád,“ vypráví Zdzisław, člověk hloubavé povahy. „Na zločineckou dráhu jsem se dostal už v mládí a nakonec jsem spáchal vraždu. Vědomí viny mě tak tížilo, že jsem uvažoval o sebevraždě a zoufale jsem přitom toužil po skutečné naději. Potom se mi v roce 1987 dostal do ruky časopis Strážná věž. Dozvěděl jsem se z něj, že existuje naděje na vzkříšení a na věčný život. Uvědomil jsem si, že všechno ještě není ztraceno, přestal jsem myslet na sebevraždu a začal jsem studovat Bibli. A tak jsem poznal, co znamená láska od Jehovy a od bratrů.“ Tento někdejší vrah působí od roku 1993 ve vězení jako služební pomocník a pomocný průkopník a minulý rok se stal pravidelným průkopníkem.
Tomasz sice přijal biblické studium ochotně, ale říká, že ‚to nemyslel upřímně‘. „Studoval jsem jen proto, abych se mohl před druhými vězni vytahovat a vysvětlovat jim, co svědkové Jehovovi učí. Biblickou pravdou jsem se však příliš nezabýval. Jednoho dne jsem se rozhodl, že půjdu na křesťanské shromáždění. Pokřtění vězňové mě vřele přivítali. Uvědomil jsem si, že se nemám co vytahovat nějakými vědomostmi, ale že musím nechat to své kamenné srdce obměkčit a svou mysl že musím předělat.“ Tomasz začal oblékat novou křesťanskou osobnost. (Efezanům 4:22–24) Dnes je zasvěceným, pokřtěným svědkem a s radostí chodí od cely k cele a káže.
Nátlak od bývalých přátel
Lidé, kteří ve vězení poznávali biblickou pravdu, museli čelit velkému tlaku jak od bývalých přátel na cele, tak i od pracovníků věznice. Jeden z nich vzpomíná: „Pořád se mi vysmívali a nadávali mi. Ale já jsem stále myslel na povzbudivá slova bratrů. ‚Stále se modli k Jehovovi,‘ říkali mi. ‚Čti si Bibli, a budeš cítit vnitřní klid.‘ To mi skutečně pomohlo.“
„Spoluvězňové mě zahrnovali ostrými poznámkami,“ říká Ryszard, statný pokřtěný bratr. „‚Choď si na shromáždění, ale ne aby ses vytahoval a aby ses tvářil, že jsi něco víc,‘ varovali mě. Když jsem začal uplatňovat biblické zásady a měnit svůj život, musel jsem za to trpět. Převrátili mi postel, rozházeli biblickou literaturu a v mé části cely udělali nepořádek. Modlil jsem se k Jehovovi o sílu, abych se dokázal ovládnout, a pak jsem to všechno klidně urovnal. Za nějaký čas s těmi útoky přestali.“
„Když spoluvězňové vidí, že jsme se pevně rozhodli sloužit Jehovovi,“ vyprávějí někteří jiní pokřtění vězňové, „nátlak se projeví jinak. Pravděpodobně řeknou: ‚Nezapomeň, že už nebudeš smět pít, kouřit ani lhát.‘ Takový nátlak pomáhá k sebeovládání a k tomu, aby se člověk rychle zbavil různých zlozvyků a návyků. Také přispívá k tomu, abychom pěstovali ovoce ducha.“ (Galaťanům 5:22, 23)
Stávají se zasvěcenými Božími služebníky
Se svolením vedení věznice se na jaře roku 1991 konal v tělocvičně první křest. Šťastným uchazečem o křest byl Zdzisław. Této události se účastnilo dvanáct trestanců a 21 bratrů a sester ze sborů. Shromáždění bylo pro vězně velkým povzbuzením. Řada z nich udělala velký pokrok a za nějaký čas byli ještě téhož roku pokřtěni další dva vězňové. O dva roky později, v roce 1993, se křest konal dvakrát a své zasvěcení Jehovovi symbolizovalo dalších sedm vězňů!
O tomto křtu, který se konal v prosinci, přinesl místní deník Wieczór Wrocławia zprávu. Bylo v ní napsáno: „Lidé se hrnou do tělocvičny, navzájem se zdraví a podávají si ruce. Nikdo tady není považován za cizího. Všichni tvoří jednu velkou rodinu, protože jsou spojeni stejným způsobem myšlení a stejným způsobem života a tím, že slouží jednomu Bohu, Jehovovi.“ Tato ‚jedna velká rodina‘ se tehdy skládala ze 135 lidí, mezi nimiž bylo 50 vězňů. S některými z nich se můžeme seznámit.
Jerzy, který byl pokřtěn v červnu, vypráví: „S biblickou pravdou jsem se sice setkal už před lety, ale měl jsem tehdy srdce skutečně jako z kamene. Podvody, rozvod s první manželkou, nezákonný poměr s Krystynou, nemanželské dítě, časté návraty do vězení — tak vypadal můj život.“ Když Jerzy viděl, jak se jiní otrlí zločinci stávají ve vězení svědky Jehovovými, začal se sám sebe ptát: ‚Nemohl bych se také já stát lepším člověkem?‘ Požádal o biblické studium a začal chodit na shromáždění. Ke skutečnému obratu však došlo, když se od prokurátora dozvěděl, že se Krystyna před třemi lety stala svědkem Jehovovým. „To bylo překvapení!“ říká Jerzy. „Napadlo mě: ‚A co já? Co vlastně dělám já?‘ Uvědomil jsem si, že pokud chci získat Jehovovo schválení, musím svůj život uvést do pořádku.“ Ve vězení pak došlo k radostnému shledání — s Krystynou a jejich jedenáctiletou dcerkou Marzenou. Brzy na to Jerzy a Krystyna uzavřeli sňatek. Jerzy je sice stále ve vězení a jednou se mu daří dobře, jindy hůř, ale nedávno se naučil znakovou řeč, a tak může pomáhat neslyšícím spoluvězňům.
Mirosław se dopouštěl kriminálních činů už na základní škole. Velmi obdivoval to, co prováděli jeho kamarádi, a brzy začal takové věci dělat také. Lidí, které okradl nebo zbil, bylo mnoho. A tak skončil ve vězení. „Když jsem se ocitl ve vězení, obrátil jsem se ke knězi, aby mi pomohl,“ vypráví Mirosław. „Ale byl jsem hrozně zklamán. Rozhodl jsem se, že spáchám sebevraždu, že se otrávím.“ V ten den, kdy si chtěl vzít život, byl přeložen na jinou celu. Tam našel výtisk Strážné věže, v němž se pojednávalo o smyslu života. „Přesně takovou jednoduchou a jasnou informaci jsem potřeboval,“ dodává. „Zachtělo se mi žít! Modlil jsem se tedy k Jehovovi a požádal jsem svědky o biblické studium.“ V biblickém studiu dělal rychlé pokroky a v roce 1991 byl pokřtěn. Nyní slouží ve vězení jako pomocný průkopník a má výsadu kázat od cely k cele.
Dosud bylo pokřtěno celkem patnáct vězňů. Všichni dohromady byli odsouzeni téměř na 260 let. Někteří byli propuštěni před odpykáním trestu. Jednomu z vězňů byl trest snížen ze 25 na 10 let. A někteří z vězňů, kteří ve vězení projevovali zájem, se stali pokřtěnými svědky po svém propuštění. Další čtyři vězni se na křest připravují.
Vedení věznice vyjadřuje uznání
„U těchto vězňů se projevuje mimořádně nápadná změna chování,“ uvádí se ve vězeňské zprávě. „Na celách udržují pořádek a mnozí z nich přestávají kouřit. Takové změny chování jsou patrné u mnoha odsouzených.“
Podle listu Życie Warszawy vedení wołówské věznice potvrdilo, že ‚tito konvertité jsou ukáznění; vězeňským dozorcům nepůsobí žádné problémy.‘ V článku se dále uvádí, že muži, kteří byli propuštěni před odpykáním trestu, se dobře zapojili mezi svědky Jehovovy a na zločineckou dráhu se nevracejí.
A jaký je názor ředitele věznice? „Práce svědků Jehovových v této věznici je velmi žádoucí a užitečná,“ říká. Uznává, že „odsouzení v průběhu svého biblického studia [se svědky Jehovovými] přijímají nové hodnoty a nová měřítka a získávají z nich novou sílu. Chovají se velmi taktně a zdvořile. Jsou to pilní pracovníci a nemáme s nimi prakticky žádné problémy.“ Z takového příznivého hodnocení ze strany odpovědných činitelů mají svědkové, kteří pracují s odsouzenými ve wołówské věznici, samozřejmě radost.
Svědkové, kteří navštěvují tuto věznici, si plně uvědomují význam Ježíšových slov: „Znám své ovce a mé ovce znají mne. . . Budou naslouchat mému hlasu a stanou se jedním stádem jednoho pastýře.“ (Jan 10:14, 16) Ani vězeňské zdi nemohou zabránit znamenitému Pastýři Ježíši Kristu ve shromažďování lidí, kteří se podobají ovcím. Svědkové Jehovovi ve Wołówě si váží toho, že se smějí podílet na této radostné službě, a považují to za výsadu. Doufají, že jim Jehova bude dále žehnat a že — dříve než přijde konec — pomohou ještě mnoha dalším kamenným srdcím, aby přijala dobrou zprávu o Království. (Matouš 24:14)
[Rámeček na straně 27]
Problém „velkého dítěte“
„Vězeň, který žije ve věznici, za nějaký čas zapomene, co znamená žít na svobodě nebo starat se sám o sebe,“ říká jeden ze svědků, kteří pracují ve wołówské věznici. „Setkáváme se s tím, co se označuje jako problém ‚velkého dítěte‘, tedy s problémem člověka, který po propuštění z vězení není schopen starat se sám o sebe. Proto musí sbor udělat víc než jen naučit tohoto člověka biblické pravdě. Musíme ho připravit, aby se začlenil do společnosti, a varovat ho před novými nebezpečími a pokušeními, s nimiž se může setkat. Ochrannou péči sice nesmíme přehánět, ale musíme takovému člověku pomáhat, aby začal nový život.“