Životní příběh

Očekávám Království, které „není částí tohoto světa“

Vypráví Nikolaj Guculjak

Už celých 41 dní a nocí jsem byl uprostřed vězeňské vzpoury. Náhle mě ze spánku probudila dělostřelba. Do pracovního tábora vtrhly tanky spolu s pěchotou a zaútočily na vězně. Můj život tehdy visel na vlásku.

JAK jsem se do této situace dostal? Dovolte, abych vám to vysvětlil. Ke zmíněné události došlo v roce 1954. V té době mi bylo 30 let. Podobně jako mnoho dalších svědků Jehovových, kteří žili pod sovětským režimem, i já jsem byl uvězněn kvůli tomu, že jsem zachovával neutralitu v politických otázkách a že jsem s druhými mluvil o Božím Království. V pracovním táboře blízko městečka Kengir ve středním Kazachstánu nás bylo celkem 46 bratrů a 34 sester. Žili jsme tam spolu s tisíci dalších vězňů.

O rok dříve zemřel vůdce Sovětského svazu Josif Stalin. Mnoho vězňů proto doufalo, že nová moskevská vláda bude naslouchat jejich stížnostem na hrozné podmínky, jež v táboře panovaly. Jejich nespokojenost nakonec přerostla v otevřenou vzpouru. Během následného konfliktu jsme jako svědkové museli dát rozvášněným vzbouřencům a také vojenským strážím jasně najevo, jaký postoj zaujímáme. Zůstat neutrální vyžadovalo víru v Boha.

Vzpoura začíná!

Vzpoura ve vězeňském táboře začala 16. května. O dva dny později odmítlo více než 3 200 vězňů pracovat a žádalo o zlepšení životních podmínek a úlevy pro politické vězně. Události dostaly rychlý spád. Vzbouřenci nejdříve vyhnali z tábora strážné. Pak udělali v plotě díry. Nato zbořili zdi, které oddělovaly mužskou a ženskou část tábora, a vytvořili takzvané rodinné baráky. Následovaly dny plné euforie, kdy někteří vězňové dokonce uzavřeli manželství, přičemž svatební obřady prováděli kněží, kteří tam byli také uvěznění. Vzpoura propukla ve třech blocích tábora a zapojila se do ní většina ze 14 000 vězňů.

Vzbouřenci vytvořili táborovou komisi, která měla za úkol vyjednávat s vojenským velitelstvím. Brzy však mezi členy komise vypukly spory a tábor začali ovládat ti nejradikálnější vězňové. Nálada byla čím dál bojovnější. Vůdci rebelů se snažili udržet v táboře „pořádek“, a proto zřídili bezpečnostní a vojenské oddělení a také oddělení propagandy. Využili reproduktorů namontovaných na sloupech kolem tábora a pronášeli z nich plamenné výzvy, jimiž vězně podněcovali k co největšímu vzdoru. Vzbouřenci druhým bránili v útěku, trestali ty, kdo se jim postavili na odpor, a prohlašovali, že bez milosti zabijí každého, kdo s nimi nebude souhlasit. Po táboře kolovaly zvěsti, že některé vězně už popravili.

Rebelové očekávali útok vojenských jednotek, a tak se na obranu tábora pečlivě připravovali. Vůdcové vzpoury chtěli do obrany zapojit co nejvíc vězňů, a proto vydali rozkaz, aby se každý v táboře vyzbrojil. Vězňové tedy z oken vyrvali železné mříže a vyrobili si z nich nože a další kovové nástroje k boji. Dokonce se jim podařilo získat střelné zbraně a výbušniny.

Nuceni ke spolupráci

Tehdy ke mně přistoupili dva vzbouřenci. Jeden z nich mi podával právě nabroušený nůž a nařídil mi: „Vem si to! Ať se máš čím bránit.“ Tiše jsem Jehovu poprosil, aby mi pomohl zůstat klidný. Pak jsem odpověděl: „Jsem křesťan, svědek Jehovův. Spolu s ostatními svědky jsem tu zavřený proto, že bojujeme ne proti lidem, ale proti neviditelným duchovním silám. Naše zbraně proti nim jsou víra a naděje na Boží Království.“ (Efezanům 6:12)

K mému překvapení na to onen muž chápavě přikývl. Zato ten druhý vězeň mě vší silou praštil. Pak oba odešli. Vzbouřenci chodili po jednotlivých barácích a pokoušeli se svědky přinutit, aby se ke vzpouře připojili. Ale všichni křesťanští bratři a sestry to odmítli.

Neutrální postoj svědků Jehovových vzbouřenci probírali na jedné schůzce táborové komise. Stěžovali si: „Členové všech církví — letničáři, adventisté, baptisté i všichni ostatní — vzpouru podporují. Jedině svědkové Jehovovi to odmítají! Co s nimi uděláme?“ Kdosi navrhl hodit nějakého svědka do vězeňské pece a tak nás zastrašit. Ale jeden vězeň, který byl dříve vojenským velitelem a před kterým měli ostatní respekt, vstal a řekl: „To není moudré řešení. Měli bychom je spíš všechny zavřít do jednoho baráku na okraji tábora, hned vedle brány. Pokud na nás armáda zaútočí s tanky, svědkové budou na ráně jako první. A vina za jejich smrt pak nebude na nás.“ Jeho návrh všichni odsouhlasili.

Hledíme smrti do tváře

Brzy nato vězňové procházeli táborem a křičeli: „Svědkové Jehovovi, vylezte ven!“ Potom nás všech 80 nahnali k baráku, který stál na okraji tábora. Vytahali z něho palandy, aby tam bylo víc místa, a nakázali nám, abychom šli dovnitř. Ten barák se stal naším vězením ve vězení.

Abychom měli nějaké soukromí, křesťanské sestry sešily prostěradla a tak jsme barák rozdělili na dvě části — jednu pro muže a druhou pro ženy. (Scénu z tohoto baráku později nakreslil jeden svědek z Ruska; je vyobrazena níže.) Během našeho pobytu v těchto stísněných podmínkách jsme se často společně modlili a úpěnlivě prosili Jehovu, aby nám dal moudrost a „moc, která je nad to, co je normální“. (2. Korinťanům 4:7)

Celou tu dobu jsme byli v nebezpečné situaci, protože jsme se nacházeli mezi vzbouřenci a sovětskou armádou. Nikdo z nás neměl ponětí, co by mohla každá ze stran udělat. „Nic si nedomýšlejte,“ vybízel nás jeden postarší věrný bratr. „Jehova nás neopustí.“

Naše drahé křesťanské sestry — mladé i ty letité — projevily obdivuhodnou vytrvalost. Jedné z nich bylo kolem 80 let a ostatní jí musely pomáhat. Jiné byly nemocné a potřebovaly lékařskou péči. Během celé té doby musely dveře baráku zůstávat otevřené, aby nás vzbouřenci mohli neustále sledovat. V noci chodili do baráku ozbrojení vězni. Občas jsme je slýchali říkat: „Boží Království spí.“ Když nám přes den dovolili jít do táborové jídelny, vždycky jsme zůstávali pohromadě a modlili se k Jehovovi, aby nás ochraňoval před násilníky.

V baráku jsme se snažili jeden druhého duchovně povzbuzovat. Často například někdo z bratrů vyprávěl nějaký příběh z Bible, a to dostatečně nahlas, abychom jej všichni slyšeli. Pak tento příběh vztáhl na naši situaci. Jeden letitý bratr obzvláště rád vyprávěl o Gideonově vojsku. Připomínal nám: „V Jehovově jménu tehdy bojovalo 300 mužů, kteří měli v rukou jen hudební nástroje, proti 135 000 ozbrojených vojáků. Všech 300 však vyvázlo bez jediného škrábnutí.“ (Soudci 7:16, 22; 8:10) Tento i další biblické příklady do nás vlévaly duchovní sílu. Svědkem Jehovovým jsem se stal teprve nedávno, ale když jsem viděl pevnou víru zkušenějších bratrů a sester, velmi mě to povzbuzovalo. Cítil jsem, že Jehova je opravdu s námi.

Začíná bitva

Týdny plynuly a atmosféra v táboře houstla. Vyjednávání mezi rebely a vojenskými generály se zintenzivnilo. Vůdci vzbouřenců trvali na tom, aby ústřední výbor komunistické strany vyslal z Moskvy nějakého zástupce, s nímž by se mohli setkat. Generálové však požadovali, aby se vzbouřenci vzdali, složili zbraně a vrátili se do práce. Ani jedna ze stran nechtěla udělat kompromis. Mezitím tábor obklíčila armáda připravená udeřit, jakmile by k tomu dostala příkaz. K boji však byli připraveni i vzbouřenci. Vybudovali barikády a nashromáždili si zbraně. Všichni čekali, že ke střetu mezi armádou a vězni dojde každou chvíli.

Časně ráno 26. června nás probudila ohlušující dělostřelba. Tanky prorazily ploty z ostnatého drátu a vřítily se do tábora. Za nimi dovnitř vpadla vojenská komanda pálící ze samopalů. Vězňové — muži i ženy — běželi proti jedoucím tankům a s bojovým pokřikem „hurá!“ na ně házeli kameny, vlastnoručně vyrobené bomby a všechno, co jim přišlo pod ruku. Rozpoutal se lítý boj a my, svědkové Jehovovi, jsme se ocitli přímo uprostřed něj. Jak Jehova zareagoval na naše modlitby o pomoc?

Zničehonic vojáci vpadli do našeho baráku a křičeli: „Tak pojďte ven, vy svatí! Rychle, padejte za ten plot!“ Velící důstojník vojákům nařídil, aby na nás nestříleli, ale aby zůstali poblíž a chránili nás. Zatímco zuřila bitva, my jsme se usadili na travnaté stepi mimo hranice tábora a čtyři hodiny jsme poslouchali výbuchy, palbu, křik a sténání, které z tábora vycházely. Pak všechno utichlo. Když se rozednilo, viděli jsme vojáky vynášející z tábora mrtvoly. Dozvěděli jsme se, že stovky lidí byly zraněny nebo zabity.

Později téhož dne za námi přišel jeden důstojník, kterého jsem znal už z dřívějška, a hrdě se mě zeptal: „Tak co, Nikolaji, kdo vás zachránil? My, nebo Jehova?“ Za záchranu života jsme upřímně poděkovali, ale dodali jsme: „Věříme, že to byl náš všemohoucí Bůh Jehova, kdo vás podnítil k tomu, abyste nás ušetřili — podobně jako to při osvobozování svých služebníků dělal už v biblických dobách.“ (Ezra 1:1, 2)

Tentýž důstojník nám také vysvětlil, jak se vojáci dozvěděli, kdo jsme a kde jsme zavření. Řekl, že během jednoho vyjednávání mezi armádou a vzbouřenci důstojníci obvinili rebely z vraždění vězňů, kteří se k nim nepřipojili. Vzbouřenci se hájili tím, že svědkové Jehovovi se k povstání nepřidali, a přesto zabiti nebyli, ale že místo toho byli za trest umístěni do jednoho z baráků. Důstojníci si tento výrok zapamatovali.

Stáli jsme pevně na straně Království

O vězeňské vzpouře, kterou jsme zažili, se ve své knize Souostroví Gulag zmiňuje i známý ruský spisovatel Alexandr Solženicyn. Popisuje v ní příčinu této události a říká: „Chceme samozřejmě svobodu! . . . Ale kdopak nám ji dá?“ My, svědkové Jehovovi uvěznění v táboře, jsme po svobodě samozřejmě toužili také. Avšak nebyla to jen svoboda od věznění, ale především svoboda, kterou může lidstvu zaručit jedině Boží Království. Když jsme byli zavření, věděli jsme, že máme-li pevně stát na straně Království, je k tomu nezbytná síla od Boha. A Jehova nám poskytl všechno, co jsme potřebovali. Dal nám vítězství, aniž bychom museli použít nože či granáty. (2. Korinťanům 10:3)

Ježíš Kristus Pilátovi řekl: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali.“ (Jan 18:36) Jako Kristovi následovníci jsme se proto do politických bojů nezapojovali. Byli jsme šťastní, že během oné vzpoury i po ní byla druhým lidem naše věrná oddanost Božímu Království zcela zřejmá. O našem chování během té doby Solženicyn napsal: „[Svědkové Jehovovi] se řídili svými zákony, odmítli . . . budovat opevnění a stát na stráži.“

Ke zmíněným bouřlivým událostem došlo už před více než 50 lety. Přesto na tu dobu vzpomínám s vděčností, protože jsem si z ní odnesl trvalé poučení. Například to, že je třeba čekat na Jehovu a plně důvěřovat v jeho mocnou ruku. Podobně jako mnozí jiní drazí spolukřesťané v bývalém Sovětském svazu, i já jsem byl svědkem toho, že Jehova opravdu osvobozuje a ochraňuje ty, kdo očekávají Království, které „není částí tohoto světa“.

[Obrázky na straně 8 a 9]

Pracovní tábor v Kazachstánu, kde jsme byli uvězněni

[Obrázek na straně 10]

Kresba zobrazující podmínky v baráku, kde byli drženi svědkové; ženská část

[Obrázek na straně 11]

Se spolukřesťany těsně po propuštění