Jehova za mě „denně nosí náklad“
Jsem hodně nemocná a někdy si říkám, že už to nezvládnu. Celý život ale cítím, že mě náš milující nebeský Otec podporuje. Posledních více než 20 let mám zvlášť velkou radost z toho, že sloužím jako průkopnice.
Narodila jsem se v roce 1956 s rozštěpem páteře. Protože se mi úplně neuzavřela neurální trubice, mám poškozené nervy, a v důsledku toho potíže s chůzí a řadu dalších vážných zdravotních problémů.
Než jsem přišla na svět, jeden misionářský pár svědků Jehovových začal s mými rodiči studovat Bibli. Když jsem byla malá, žilo v mém rodném městě Usakos v Namibii jen pár zvěstovatelů, a tak jsme si látku určenou na shromáždění studovali jako rodina sami. V sedmi letech jsem podstoupila operaci, při které mi udělali umělý vývod močovodu, takzvanou urostomii. Ve čtrnácti se u mě rozvinula epilepsie. Kromě toho jsem nemohla dokončit střední školu, protože jsem to do ní měla hodně daleko a potřebovala jsem zvláštní péči rodičů.
I tak jsem se rozhodla, že budu posilovat svůj vztah k Jehovovi. Hodně našich publikací tehdy nevyšlo v mém rodném jazyce, kterým je afrikánština, a proto jsem se začala učit anglicky. Stala jsem se zvěstovatelkou a v devatenácti jsem se dala pokřtít. Během dalších čtyř let jsem měla hodně zdravotních a citových problémů. V našem městě se navíc všichni dobře znali, takže jsem měla strach ze služby a moc jsem do ní nechodila.
Když mi bylo něco přes dvacet, odstěhovali jsme se z Namibie do Jižní Afriky a já jsem se konečně mohla scházet se sborem. Bylo to úžasné! Musela jsem ale znovu jít na operaci, tentokrát na kolostomii.
Po čase jsem slyšela přednášku krajského dozorce o průkopnické službě. Jeho slova na mě hluboce zapůsobila. Věděla jsem, že nemám zrovna ideální zdraví, ale Jehova mě už přenesl přes spoustu těžkostí, a tak jsem si dala přihlášku. Starší ale měli pochybnosti, jestli to zdravotně zvládnu, a neschválili mě.
Přesto jsem se rozhodla sloužit co nejvíc. S pomocí maminky a jiných křesťanů jsem půl roku strávila ve službě tolik hodin jako průkopníci. To posílilo mé odhodlání svého cíle dosáhnout a taky se ukázalo, že své zdravotní problémy dokážu zvládnout. Znovu jsem si dala přihlášku a tentokrát mě bratři schválili. Prvního září 1988 jsem začala sloužit jako pravidelná průkopnice.
V průkopnické službě neustále cítím Jehovovu podporu. To, že učím zájemce biblickou pravdu a nezaměřuji se na svou situaci, mě chrání a zároveň mi to pomáhá posilovat vztah k Jehovovi. Mám obrovskou radost, že jsem hodně lidem pomohla zasvětit se Bohu a dát se pokřtít.
Zdraví mám pořád špatné, ale Jehova za mě „denně nosí náklad“. (Žalm 68:19) Díky němu je můj život nejen snesitelný, ale také mi přináší radost.