Z historie svědků Jehovových v Československu

OKUPACE A VÁLKA

V první polovině služebního roku 1939 podala pražská odbočka zprávu jen o malém počtu zvěstovatelů, a to o těch, kteří žili mimo dosah německého vlivu. Ti však dále sloužili.

Hitler neztrácel čas a uskutečňoval své rozpínavé plány. 15. března 1939 jeho vojska překročila hranice a pochodovala do Prahy. Celé Čechy a Morava, nejen oblasti obydlené Němci, byly prohlášeny za protektorát německé říše. Mezitím Maďaři obsadili větší část Slovenska, a jeho zbytek se stal nezávislým státem pod vládou římskokatolického preláta Tisa. Odbočka společnosti dostala ihned pokyn, demontovala všechny tiskařské stroje a vyvezla je ze země. Za dva týdny byly všechny stroje připraveny k odvozu do Nizozemska, a několik dnů na to i celé vybavení sazárny. České úřady daly povolení k vývozu a upustily od všech formalit.

30. března navštívili úředníci gestapa poprvé pražskou kancelář odbočky a zabavili malé množství německých spisů a Biblí. Bratr, který byl zatčen již dříve v Německu, byl při této příležitosti znovu zatčen. Protože bratři české národnosti nebyli ještě obtěžováni, mohli tři bratři zůstat v odbočce a zařídit vše, co bylo nutné.

Jeden z nich vzpomíná na zážitky z onoho jara: „Tehdy gestapo vědělo jen o bratru Kapinusovi. Začátkem dubna se bratr Kapinus domníval, že by bylo nejlepší, kdyby mne gestapo vůbec nevidělo. Doporučoval, aby hlavní vchod do bételu byl stále uzamčený, aby gestapo, kdyby přišlo, muselo zvonit. Bratr Kapinus se potom chtěl vyklonit z okna v prvním poschodí, a kdyby to bylo třeba, dát mi varovné znamení, abych mohl běžet přes dvůr a schovat se ve velké zahradě, která sousedila s naším pozemkem. Když tedy přišlo gestapo, což se potom dělo často, vždycky jsem se skrýval v křoví. Pokud šlo o českou literaturu, která tam byla, poznamenalo gestapo při své první návštěvě: ‚Čechům můžete dávat, co chcete.‘ Když však přišli v dubnu a nenašli již ani jedinou brožuru, byli překvapení a zlí. Celá zásoba byla uložena v prázdném bytě jedné staré sestry, ale brzy se všechno rozdělilo po bytech zvěstovatelů v celém městě.“

V květnu 1939 se ti tři bratři rozhodli, že opustí odbočku a uchýlí se do podzemí. Jeden měl zůstat v Praze, aby všechno znovu zorganizoval, druhý měl odejít do svého domovského města na Moravu a nějaký čas se věnovat překladatelské práci, a třetí se měl vrátit na Slovensko, s nímž bylo již jen obtížně možné dosáhnout spojení. Brzy se ukázalo, že to bylo moudré rozhodnutí, protože v letech 1940–45 byli bratři v Čechách a na Moravě předmětem citelného pronásledování gestapem, a někteří museli pro svoji víru zemřít. Když dílo na Slovensku překonalo počáteční obtíže, pokračovalo klidně dále, i když tajně. Jeden z těch tří bratrů byl nakonec zatčen v roce 1940 a druhý v roce 1941 a oba trpěli až do konce války v několika nacistických věznicích a koncentračních táborech. Od roku 1943 přibývalo zatčených a brzy byla polovina svědků Jehovových v Čechách a na Moravě uvězněna.

Ti, kteří zůstali na svobodě, nepolevovali i přes nedostatek literatury ve vydávání svědectví pro Jehovu a jeho království. S Biblí v ruce šli k lidem, aby je poučovali o Boží vůli. Někteří lidé poznali Jehovu a jeho cestu záchrany právě za těchto kritických okolností. Druzí poznali pravdu o Božím slově v koncentračních táborech a po válce se vrátili domů úplně změnění. Odešli z domova jako političtí vězňové a vrátili se jako svědkové nejvyššího Boha. Ti věrní, kteří přežili hrůzy nacistických táborů, se vrátili snad tělesně oslabeni, ale posíleni přestálými zkouškami. Nepřítel nemohl zničit jejich víru v Boha a jejich věrnou oddanost k němu.