Celý život se učíme od Vznešeného učitele

SKVĚLÝ PŘÍKLAD RODIČŮ

Koncem 50. let rodiče emigrovali z Itálie do Kanady, do města Kindersley v provincii Saskatchewan. Krátce nato poznali pravdu a ta se v našem životě stala tím nejdůležitějším. Pamatuju si, že když jsem byl malý, celé dny jsme jako rodina trávili ve službě. Občas proto z legrace říkám, že jsem byl už v osmi pomocný průkopník.

Rodiče sice byli chudí, ale i tak toho byli ochotní pro Jehovu hodně obětovat. Dali nám v tom skvělý příklad. Třeba v roce 1963 prodali spoustu věcí, aby mohli jet na mezinárodní sjezd v Pasadeně v Kalifornii. V roce 1972 jsme se v rámci Kanady přestěhovali asi 1 000 kilometrů daleko do města Trail v Britské Kolumbii, abychom kázali italsky mluvícím lidem. Táta pracoval jako uklízeč a údržbář a odmítl několik příležitostí vydělávat víc peněz, protože chtěl Jehovovi sloužit naplno.

Rodiče dali mně i mým třem sourozencům skvělý příklad a já jsem jim za to moc vděčný. Naučil jsem se hlavně to, že když budu dávat Boží království na první místo, Jehova se o mě postará. Příklad mých rodičů odstartoval celoživotní školení od Jehovy. (Mat. 6:33)

PRVNÍ KRŮČKY V CELODOBÉ SLUŽBĚ

V roce 1980 jsem si vzal Debbie, nádhernou sestru, která měla krásné duchovní cíle. Oba jsme chtěli být v celodobé službě. Debbie začala jako první a tři měsíce po svatbě se pustila do pravidelné průkopnické. Rok po svatbě jsme se přestěhovali, abychom pomohli v jednom malém sboru. V té době jsem se do průkopnické pustil i já.

Jenže časem jsme se tam přestali cítit dobře a chtěli jsme odejít. Nejdřív jsme si o tom popovídali s krajským starším. Laskavě, ale otevřeně nám řekl: „Problém je tak trochu i ve vás. Zaměřujete se na to negativní. Zkuste hledat pozitiva a uvidíte, že je najdete.“ Přesně to jsme potřebovali slyšet. (Žalm 141:5) Hned jsme to uplatnili. A opravdu jsme tam brzo našli hodně hezkých věcí. Několik lidí ze sboru chtělo dělat pro Jehovu víc. Byli mezi nimi i mladí a sestry, které měly nevěřícího manžela. Byla to skvělá lekce. Naučili jsme se hledat to dobré a čekat na Jehovu, až náročné situace vyřeší a napraví, co je potřeba. (Mich. 7:7) Zase jsme cítili radost a věci se začaly lepšit.

Když jsme byli na první průkopnické škole, někteří z našich instruktorů dřív sloužili v zahraničí. Ukazovali nám fotky a vyprávěli, co hezkého i náročného tam zažili. Když jsme je poslouchali, nadchlo nás to a rozhodli jsme se, že chceme být misionáři.

Abychom se svému cíli přiblížili, přestěhovali jsme se v roce 1984 do Quebecu. Bylo to víc než 4 000 kilometrů daleko a mluvilo se tam francouzsky. Takže jsme si museli zvyknout na úplně novou kulturu a naučit se nový jazyk. Kromě toho jsme často měli hluboko do kapsy. Jednu dobu jsme dokonce přežívali tak, že jsme sbírali brambory, které zbyly po sklizni na poli. Pokud šlo o jídla z brambor, Debbie byla hodně kreativní! I když jsme to neměli vždycky jednoduché, snažili jsme se to zvládat s radostí. Navíc jsme viděli, jak se o nás Jehova stará. (Žalm 64:10)

Jednoho dne nám nečekaně zavolali z kanadské pobočky a pozvali nás, abychom tam sloužili. Jenže my už jsme si podali přihlášky do školy Gilead, a tak jsme měli smíšené pocity. Pozvání jsme ale přijali. Když jsme tam přijeli, zeptali jsme se bratra Kennetha Littla z výboru pobočky: „A co naše přihlášky do Gileadu?“ Odpověděl: „Nestahujme kalhoty, když brod je ještě daleko.“

O týden později jsme u toho brodu stáli, protože nás s Debbie pozvali do Gileadu. Museli jsme se rozhodnout. Bratr Little nám řekl: „Ať už si vyberete cokoli, přijdou dny, kdy si možná budete přát, abyste si vybrali to druhé. Žádná z těch možností není lepší než ta druhá, Jehova může podpořit obojí.“ Nakonec jsme si vybrali Gilead. A během let jsme si ověřili, že měl bratr Little pravdu. Jeho slova jsme často říkali těm, kdo se rozhodovali mezi různými úkoly pro Jehovu.

SLOUŽÍME JAKO MISIONÁŘI

V dubnu 1987 jsme nastoupili do 83. třídy školy Gilead, která se konala v Brooklynu v New Yorku. Byli jsme nadšení! Dohromady nás bylo 24 a hlavní instruktoři byli Ulysses Glass a Jack Redford. Těch pět měsíců uteklo jako voda. Slavnostní zakončení se konalo 6. září 1987. Spolu s Johnem a Marií Goodeovými nás poslali na Haiti.

Poslední misionáře odtamtud vyhostili v roce 1962 a od té doby tam žádný absolvent Gileadu nesloužil. Tři týdny po slavnostním zakončení už jsme byli ve svém působišti. Sloužili jsme hluboko v horách v jednom malém sboru, který měl 35 zvěstovatelů. Byli jsme mladí a nezkušení a v misionářském domově jsme bydleli sami. Místní lidé byli extrémně chudí a většina neuměla číst. V začátcích naší misionářské služby jsme toho zažili hodně – občanské nepokoje, pokusy o převrat, hořící barikády a cyklony.

Místní bratři a sestry byli houževnatí a neztráceli úsměv. Hodně jsme se toho od nich naučili. I když často neměli jednoduchý život, milovali Jehovu a službu. Třeba jedna starší sestra, která neuměla číst, znala nazpaměť asi 150 veršů. Když jsme viděli, v jakých podmínkách lidé žijí, chtěli jsme jim ze všech sil kázat dobrou zprávu. Uvědomovali jsme si, že Boží království je jediným řešením lidských problémů. Máme velkou radost, že někteří z těch, se kterými jsme studovali, později sloužili jako pravidelní a zvláštní průkopníci nebo starší.

Na Haiti jsem taky potkal Trevora, mladého mormonského misionáře, a několikrát jsme si spolu povídali o Bibli. Po letech jsem od něj dostal nečekaný dopis. Psal: „Na příštím krajském sjezdu se budu křtít! Chci se vrátit na Haiti a tam, kde jsem sloužil jako mormonský misionář, sloužit jako zvláštní průkopník.“ A povedlo se mu to, s manželkou tam strávili spoustu let.

NEJDŘÍV EVROPA, POTOM AFRIKA

V některých částech Evropy bylo možné kázat čím dál svobodněji, a tak nás tam bratři poslali. V roce 1992 jsme dorazili do Lublaně ve Slovinsku. Bylo to blízko místa, kde moji rodiče vyrůstali, než se přestěhovali do Itálie. V zemích bývalé Jugoslávie v té době zuřila válka a naši činnost tam organizovali bratři z Vídně, Záhřebu a Bělehradu. V každé z nově vzniklých republik pak bratři zřídili samostatnou pobočku.

Tohle nové působiště znamenalo zvyknout si na další kulturu a naučit se nový jazyk. Místní říkali „jezik je težek“, což znamená „jazyk je těžký“, a měli pravdu. Obdivovali jsme bratry a sestry, kteří věrně a ochotně přijímali organizační změny, a viděli jsme, jak je Jehova podporuje. Zase jsme si ověřili, že když je to potřeba, Jehova věci s láskou a ve svůj čas napraví. Během těch let ve Slovinsku jsme se toho hodně naučili a hodilo se nám i to, co jsme se naučili už dřív.

Před námi byly ale další změny. V roce 2000 nás poslali na Pobřeží slonoviny v západní Africe. Jenže v listopadu 2002 nás bratři kvůli občanské válce evakuovali do Sierry Leone. Tam zrovna po 11 letech občanská válka skončila. Bylo nám moc líto, že musíme Pobřeží slonoviny takhle narychlo opustit. Ale to, co jsme se do té doby naučili, nám pomohlo neztratit radost.

Zaměřovali jsme se na to dobré. V Sieře Leone byla skvělá služba a taky úžasní bratři a sestry, kteří za sebou měli roky války. Byli sice chudí, ale i tak se chtěli dělit o to, co měli. Třeba jedna sestra chtěla dát Debbie nějaké oblečení, a když Debbie váhala, jestli to má přijmout, sestra jí řekla: „Během války nás podporovali bratři a sestry z různých zemí. Teď je řada na nás.“ A tak jsme si dali za cíl, že budeme mít stejný postoj jako oni.

Časem jsme se vrátili na Pobřeží slonoviny. Jenže pak se tam napětí zase vystupňovalo, a tak nás museli v listopadu 2004 evakuovat. Každý si mohl vzít jenom jedno desetikilové zavazadlo a vrtulníkem nás převezli na francouzskou vojenskou základnu, kde jsme jednu noc přespali na podlaze. Další den jsme letěli do Švýcarska. I když jsme do betelu přijeli kolem půlnoci, čekali tam na nás bratři z výboru pobočky, instruktoři školy služebního vzdělávání a taky jejich manželky. Vřele nás objali, dali nám teplé jídlo a taky spoustu švýcarské čokolády. Moc nás to dojalo.

Načas nás bratři poslali do Ghany, a když se občanské nepokoje na Pobřeží slonoviny uklidnily, zase jsme se tam vrátili. Tyhle rychlé evakuace a dočasná pověření nebyly vždycky jednoduché, ale láska bratrů a sester nám dodávala sílu. S Debbie jsme se shodli, že i když je taková láska v Jehovově organizaci běžná, nikdy ji nechceme brát jako samozřejmost. Později jsme si uvědomili, že i tyhle chvíle plné nejistoty byly cennou lekcí od Jehovy.

BLÍZKÝ VÝCHOD

V roce 2006 přišel dopis ze světového ústředí a my dostali nový úkol – sloužit na Blízkém východě. Čekaly nás další kultury, jazyky, dobrodružství a výzvy. V tomhle politicky a nábožensky složitém prostředí jsme se měli co učit. Ve sborech lidé mluvili nejrůznějšími jazyky a my si tu rozmanitost zamilovali. Viděli jsme, že když se věci dělají tak, jak si Jehova přeje, přispívá to k jednotě. Obdivovali jsme, jak jsou bratři a sestry odvážní. Většina z nich to totiž neměla jednoduché v rodině, v práci, ve škole nebo mezi sousedy.

V roce 2012 jsme se zúčastnili mimořádného sjezdu v Tel Avivu v Izraeli. Tolik Božích služebníků se v téhle oblasti nesešlo od Letnic 33 n. l. Byl to nezapomenutelný zážitek!

V tom období jsme dostali za úkol navštívit jednu zemi, kde byla naše činnost zakázaná. Přivezli jsme nějaké publikace, šli jsme tam do služby a taky se zúčastnili malých sjezdů. Všude byli po zuby ozbrojení vojáci a kontrolní stanoviště. Ale byli jsme opatrní a vždycky nás doprovázeli místní bratři a sestry, a tak jsme se cítili bezpečně.

ZPÁTKY DO AFRIKY

V roce 2013 jsme dostali další úkol a zase to byla obrovská změna. Měli jsme sloužit v pobočce v Kinshase v Konžské demokratické republice. V téhle zemi je spousta přírodních krás, ale taky je tam extrémní chudoba a zemi poznamenaly různé ozbrojené konflikty. Nejdřív jsme si říkali: Afriku známe, jsme připravení. Ale zase jsme se měli co učit, hlavně jak cestovat v místech, kde nejsou skoro žádné cesty. Byla tam spousta pozitivních věcí, na které jsme se snažili zaměřovat. I když měli místní bratři a sestry málo peněz, nevzdávali se a bylo na nich vidět, že jsou šťastní. Milovali službu a dělali maximum pro to, aby mohli být na shromážděních a sjezdech. Byli jsme svědky toho, jak čím dál víc lidí poznává pravdu. Jehova tam službu rozhodně podporoval, bez něj by to nešlo. Roky celodobé služby v Konžské demokratické republice na nás hodně zapůsobily a naše duchovní rodina se ještě zvětšila.

Koncem roku 2017 jsme dostali další úkol – jít do betelu v Jihoafrické republice. Je to největší pobočka, v jaké jsme kdy sloužili. A taky jsme dostali práci, kterou jsme ještě nikdy nedělali. Zase jsme se toho museli spoustu naučit, ale pomohly nám zkušenosti z předchozích míst. Hodně bratrů a sester tady Jehovovi slouží už desítky let a my jsme si je moc zamilovali. Je úžasné vidět, jak je rodina betel jednotná, i když jsou v ní různé rasy a kultury. Je jasné, že za touhle pokojnou atmosférou stojí Jehova, protože nám pomáhá oblékat si novou osobnost a žít podle biblických zásad.

Za ty roky jsme s Debbie měli nádherné úkoly. Museli jsme se přizpůsobit jiným kulturám a taky se naučit nové jazyky. Nebylo to vždycky jednoduché, ale prostřednictvím naší organizace a bratrů a sester jsme pořád cítili Jehovovu věrnou lásku. (Žalm 144:2) Věříme, že díky školení, které jsme v celodobé službě dostali, jsme pro Jehovu ještě užitečnější.

Moc si vážím toho, jak mě rodiče vychovali a jak mě moje milovaná Debbie celý život podporuje. A během naší služby jsme v různých částech světa potkali úžasné bratry a sestry, kteří nám dali skvělý příklad. Ať už nás v budoucnosti čeká cokoli, jsme s Debbie odhodlaní dál se učit od našeho Vznešeného učitele.