Mým cílem bylo poslouchat Jehovu

Moji prarodiče se o Jehovových slibech do budoucna a o jeho Království dozvěděli v roce 1906, hned potom, co jim syn zemřel na záškrt. Jejich doktor byl badatel Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Řekl jim o krásné naději, o které se v Bibli píše, včetně toho, že přijde vzkříšení. A tak se badateli Bible stali i moji prarodiče, moje maminka a její sestra.

Dlouhé roky nadšeně sloužili Jehovovi. Ženy z jejich rodiny dokonce sloužily jako uvaděčky, když se v Chicagu v Illinois promítalo „Fotodrama stvoření“. Je smutné, že jediný, kdo v pravdě vytrval, byla moje maminka. Vůbec to pro ni nebylo jednoduché, protože jejich rodina vždycky držela pohromadě a společně uctívali Jehovu až do 30. let. To, jak byla maminka Jehovovi věrná a poslouchala ho, na mě hodně zapůsobilo. A stejně tak příklad mého tatínka, který byl taky věrným badatelem Bible.

Narodila jsem se v roce 1927 jako první ze šesti dětí. Všichni jsme se pevně drželi pravdy. Tatínek byl tesař a žili jsme v hezkém domě na okraji Chicaga. Měli jsme velkou zahradu, kde jsme pěstovali zeleninu, a taky jsme chovali slepice a kachny.

Práce mě bavila. Jedním z mých úkolů bylo zašívat rodině ponožky. Dneska už se to moc nedělá, ale tehdy se ponožky nevyhazovaly, když se na nich objevila díra. Prostě se vzala jehla a nit a spravily se. A jak se později ukázalo, tahle dovednost se mi v životě opravdu hodila, protože jsem se k šití často vracela.

Skvělý příklad mých rodičů

Tatínkovi hodně záleželo na tom, abychom jako rodina nikdy nezanedbávali duchovní věci. Takže jsme chodili na všechna shromáždění, byli pravidelně ve službě a každý den rozebírali biblický verš. V sobotu večer jsme měli rodinné studium Bible pomocí Strážné věže.

Tatínek chtěl vydávat svědectví lidem v okolí, a tak dal za okno v obýváku elektrickou ceduli. Vyrobili ji bratři a sloužila jako upoutávka na přednášku pro veřejnost nebo na nějakou z našich publikací. Blikalo v ní světlo, aby si toho kolemjdoucí všimli. Kromě toho tatínek připevnil dvě cedule na naše auto.

Tím, co říkal, i tím, jak se choval, nás děti učil, jak je důležité poslouchat Jehovu. Maminka ho po všech stránkách podporovala. Když bylo mojí nejmladší sestře pět let, maminka začala sloužit jako průkopnice a pokračovala v tom až do konce svého dlouhého života. Lepší rodiče jsem si nemohla přát.

Tehdy se žilo o dost jinak než teď. Neměli jsme televizi, takže jsme se sourozenci sedávali na zemi a poslouchali zajímavé pořady v rádiu. Ze všeho nejradši naše rodina měla ty duchovně zaměřené, které vysílala Jehovova organizace.

Sjezdy, gramofony a sendvičové pochody

Milovali jsme sjezdy svědků Jehovových. Na sjezdu v roce 1935 jsme se dozvěděli, že „velký zástup“ ze Zjevení 7:9, 14, který přežije „velké soužení“, má naději na věčný život v ráji tady na zemi. Před rokem 1935 oba rodiče na Památné slavnosti přijímali symboly. Po tom sjezdu už to ale dělal jen tatínek. Maminka od té chvíle věděla, že má naději na věčný život na zemi, a ne na to, že bude vládnout s Ježíšem v nebi.

V roce 1941 proběhl sjezd v St. Louis v Missouri. Joseph Rutherford, který tehdy vedl naši činnost, na něm vydal knihu Děti. Potlesk nebral konce! Mně bylo 14 a byla jsem rok pokřtěná. Doteď mám v živé paměti, jak spolu s ostatními dětmi stojím ve frontě a jak si jdu na pódium pro svůj výtisk.

Tehdy v začátcích se sloužilo jinak než teď. Ve 30. letech jsme používali přenosné gramofony a přehrávali na nich lidem biblické proslovy. Než jsme zaklepali na dveře, vždycky jsme gramofon natáhli klikou a ujistili se, že nahrávka i jehla jsou správně nastavené. Když někdo otevřel, řekli jsme krátký úvod, pustili mu čtyřapůlminutový biblický proslov a pak nabídli publikace. Lidé v našem okolí byli zdvořilí a vždycky si nás vyslechli. Nevzpomínám si, že by byl někdo někdy nepříjemný. Když jsem ve svých 16 letech začala s průkopnickou službou, od tatínka jsem dostala svůj vlastní gramofon, který jsem pak hrdě používala. Moje spolupracovnice v průkopnické byla úžasná sestra, která se jmenovala Lorraine.

Další způsob, jak jsme sloužili, byly informační pochody. Svého času jsme jim říkali sendvičové pochody, protože jsme při nich na sobě měli pověšený jeden plakát zepředu a jeden zezadu. Na plakátech byly slogany jako „Náboženství je léčka a podvod“ a „Služte Bohu a Kristu Králi“.

Na shromážděních nás bratři připravovali na to, že se setkáme s odporem, a učili nás, co můžeme říct, abychom pravdu bránili. A odpor opravdu přišel. Třeba když jsme poprvé nabízeli naše časopisy na rušném místě s obchody, policie nás naložila do dodávky a odvezla na stanici. Po pár hodinách nás pustili a my jsme byli šťastní, že nás pronásledují za to, že posloucháme Jehovu.

Manželství, Gilead a povolávací rozkaz

Lorraine mě po čase seznámila s bratrem, kterého potkala na sjezdu v Minneapolisu v Minnesotě. Jmenoval se Eugene Rosam a vyrostl ve městě Key West na Floridě. Když byl v desátém ročníku, vyloučili ho ze školy, protože se odmítl zúčastnit vlasteneckého ceremoniálu. Okamžitě se pustil do průkopnické služby. Jednoho dne potkal bývalou spolužačku. Protože se Eugene výborně učil, divila se, proč ho vyhodili. Pomocí Bible jí odpověděl na otázky, které měla, a ona se rozhodla, že začne studovat. Pravda zapůsobila na její srdce, dala se pokřtít a věrně sloužila Jehovovi.

S Eugenem jsme se vzali v roce 1948. Po svatbě jsme společně průkopničili v Key Westu. Později nás pozvali do 18. třídy školy Gilead, která měla slavnostní zakončení na začátku roku 1952. Měli jsme tam i hodiny španělštiny, a tak jsme čekali, že nás pošlou jako misionáře do nějaké země, kde se mluví španělsky. Ale to se nestalo. Když jsme byli v Gileadu, zuřila korejská válka a Eugena povolali do armády. To nás překvapilo, protože během druhé světové války byl jako náboženský služebník zproštěn branné povinnosti. Kvůli tomu povolávacímu rozkazu jsme museli zůstat ve Spojených státech. Byla jsem hrozně zklamaná a oplakala jsem to. Trvalo dva roky, než Eugene konečně dostal výjimku z vojenské služby. Tahle komplikace nás ale naučila něco důležitého – když se jedny dveře zavřou, Jehova může otevřít jiné. A přesně to udělal. Jenom jsme museli být trpěliví.

Krajská služba a pak vzhůru do Kanady!

Nějakou dobu jsme jako průkopníci sloužili ve španělském sboru v Tucsonu v Arizoně. Potom, v roce 1953, nás poslali do krajské služby. Postupně jsme sloužili v různých krajích v Ohiu, v Kalifornii a ve městě New York. V roce 1958 jsme začali s oblastní služboua v Kalifornii a Oregonu. Vždycky jsme bydleli u bratrů. Pak, v roce 1960, jsme se vydali do Kanady, kde Eugene sloužil jako instruktor na škole služby Království pro sborové starší. Zůstali jsem tam až do roku 1988.

Jedna z mých oblíbených vzpomínek na Kanadu je spojená s rodinou, na kterou jsme s jednou sestrou narazily ve službě dům od domu. První, s kým jsme mluvily, byla jejich maminka, která se jmenovala Gail. Řekla nám, že její synové jsou smutní, protože jim zemřel dědeček. Ptali se jí, proč zemřel a kam šel. Gail jim ale nedokázala odpovědět. A tak jsme jí ukázaly, co o tom říká Bible, a přečetly jí několik utěšujících veršů.

Eugene tehdy v tom sboru sloužil jako krajský dozorce, takže jsme tam byli jen na týden. Ta sestra, která se mnou ve službě byla, se pak ale za Gail vrátila. A výsledek? Gail se dala pokřtít a stejně tak její manžel Bill a jejich tři kluci – Christopher, Steve a Patrick. Chris slouží jako starší v Kanadě. Steve je instruktor v biblickém školicím středisku v Palm Coast na Floridě. A Patrick je člen výboru thajské pobočky. V průběhu let jsme se s Eugenem s touhle rodinou hodně spřátelili. Jsem opravdu šťastná, že jsem mohla aspoň malým dílem přispět k tomu, že poznali Jehovu!

Od návštěv v nemocnicích až k výborům pro styk s nemocnicemi

V Kanadě Jehova Eugenovi otevřel dveře k další zajímavé a přínosné práci. Něco vám o tom povím.

Před lety hodně lidí špatně pochopilo náš pohled na transfuze a mnozí uvěřili negativním zprávám, které se o nás šířily. Po celé Kanadě noviny vydávaly články, podle kterých svědkové údajně nechávali umírat svoje děti, protože nechtěli dovolit, aby dostaly transfuzi. Tyhle lživé zprávy bylo potřeba vyvrátit a můj manžel měl tu čest, že s tím mohl pomáhat.

Před mezinárodním sjezdem v Buffalu v New Yorku, který se konal v roce 1969, Eugene s několika dalšími bratry obešel velké nemocnice v okolí. Vysvětlili tam, že na sjezd přijede z Kanady a Spojených států 50 000 svědků, a že kdyby se stalo něco vážného, bylo by dobré, aby doktoři chápali náš pohled na krev a viděli, jak je rozumný. Bratři dali doktorům články o bezkrevní medicíně, které vyšly v uznávaných časopisech. Odezva byla dobrá a Eugena a další bratry to motivovalo, aby začali navštěvovat nemocnice v Kanadě. Taky pomáhali místním starším, aby si dokázali líp poradit s naléhavými zdravotními situacemi.

Tahle práce začala krůček po krůčku přinášet výsledky. Jak se později ukázalo, byla to předzvěst něčeho, co jsme si ani nedokázali představit. Čeho?

V polovině 80. let Eugenovi zavolal Milton Henschel ze světového ústředí v Brooklynu v New Yorku. Ve Spojených státech už nějakou dobu fungoval program, který teď vedoucí sbor chtěl rozšířit, aby tak předal informace většímu počtu doktorů. S Eugenem jsme se proto přestěhovali do Brooklynu. V lednu 1988 vedoucí sbor ve světovém ústředí založil oddělení nemocničních informačních služeb. Později můj manžel a další dva bratři dostali za úkol vést semináře, nejdřív ve Spojených státech a potom i v dalších zemích. Brzy v pobočkách začala vznikat oddělení nemocničních informací a v různých městech výbory pro styk s nemocnicemi. Neumím si ani představit, kolika svědkům a jejich dětem už Jehova tímhle způsobem s láskou pomohl. Pokaždé, když Eugene vedl semináře a navštěvoval nemocnice, já jsem pracovala v místním betelu, většinou jako švadlena nebo v kuchyni.

Nejtěžší chvíle mého života

V roce 2006 přišla nejtěžší chvíle mého života. Můj milovaný Eugene zemřel. Neskutečně mi chybí jeho láska a společnost. Co mi pomáhá to zvládat? Víc věcí. Často se modlím a čtu si Bibli a díky tomu zůstávám blízko Jehovovi. Poslouchám rozbor verše na den s rodinou betel. Čtu si celou kapitolu, ze které ten verš je. A jako švadlena v betelu mám pořád plné ruce práce. Moc si toho vážím. Před lety jsem dokonce mohla pomoct se šitím závěsů do sjezdových sálů v New Jersey a New Yorku. Teď sloužím v betelu ve Fishkillu, kde dělám úpravy oblečení a další drobné práce.b

To nejdůležitější v životě je pro mě milovat Jehovu a poslouchat jeho a jeho organizaci. (Hebrejcům 13:17; 1. Jana 5:3) Jsem ráda, že právě tohle jsme s Eugenem vždycky měli na prvním místě. Díky tomu jsem si naprosto jistá, že nás Jehova odmění věčným životem v ráji, kde budeme moct být zase spolu. (Jan 5:28, 29)