Jehova nám vždycky ukázal východisko

Na návštěvu tety a strejdy v roce 1976 u nás doma nikdy nezapomeneme. Strejda studoval Bibli se svědky Jehovovými a mým rodičům řekl, co nového se z ní dozvěděl. Nejdřív mluvil o tom, co ve 23. kapitole Matouše Ježíš řekl o náboženských vůdcích ve své době. Potom strejda poukázal na to, v čem je chování náboženských představitelů v jejich době podobné. Moje maminka, která byla zarytá katolička, nemohla uvěřit tomu, že by Ježíš takhle otevřeně odsoudil náboženské vůdce. Rozhodla se proto, že sama prozkoumá, co se v Bibli doopravdy píše.

Žili jsme v Litvě, která byla tehdy součástí Sovětského svazu. Protože vláda náboženství hodně omezovala, jenom málo lidí mělo doma Bibli. A tak si ji maminka šla půjčit do kostela a přímo v ní si přečetla, že Ježíš opravdu odsoudil náboženské vůdce za jejich pokrytectví. To ji zaujalo a říkala si, co dalšího ještě Bible učí. Od svědka, který studoval se strejdou, si půjčila nějaké publikace, aby to zjistila.

Naše rodina brzy začala chodit na shromáždění svědků Jehovových. Protože byla jejich činnost v tu dobu zakázaná, shromáždění se konala pokaždé na jiném místě, někdy dokonce v blízkém lese. Maminka se dala pokřtít v roce 1978 a ve stejný den jsem se dal pokřtít i já a moje sestra Danguolė. Jsme dvojčata a tehdy nám bylo 15 let. Táta byl pokřtěný o pár let později.

Jehova mi pomáhal už v mládí

Měsíc po našem křtu jsme s Danguolė ve škole začali mít problémy kvůli naší víře. Během jedné školní akce, kde se hrála sovětská hymna, jsme se při ní nepostavili jako ostatní, protože jsme chtěli zůstat politicky neutrální. Všimly si toho učitelky a nahlásily to řediteli. Ten zase upozornil tajnou policii, známou jako KGB. Brzy k nám domů přišel jeden z jejích agentů a vyslýchal nás.

Další věc, která byla pro mě a Danguolė ve škole těžká, bylo to, že se tam pořád prosazoval ateismus. Třeba když nám bylo 16, naše třída dostala za úkol napsat slohovou práci na téma „Proč nevěřím v Boha“. S takovým tématem jsem nemohl souhlasit, a tak jsem jenom na papír napsal „Já věřím v Boha“ a nechal ho ležet na lavici. Když to učitelka uviděla, naštvalo ji to a začala křičet: „Tak napiš, proč věříš v Boha!“ Byl jsem šťastný, že mi dovolila psát o své víře. A moje sestra udělala to samé. Když to viděly další dvě spolužačky, taky začaly psát o tom, proč věří v Boha. To byl jeden z mnoha případů, kdy jsem viděl, jak Jehova ukáže východisko z náročných situací. (1. Korinťanům 10:13)

Jednou nám bratři na měsíc půjčili knihu Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému, kterou vydali svědkové Jehovovi. Pokud vím, tehdy bylo v celé Litvě jen asi čtyři nebo pět výtisků téhle knížky. S Danguolė jsme si říkali, jak by bylo skvělé, kdybychom si ji mohli nechat. Ale to nešlo, a tak jsme udělali něco jiného: celou jsme si ji opsali. Bolely nás z toho ruce, ale byli jsme hrozně rádi, že si tu knížku můžeme číst a posilovat si tak svoji víru.

V roce 1982, když mi bylo 19, jsem dostal dva roky vězení za to, že jsem odmítl nastoupit do armády. Být ve vězení mezi samými zločinci bylo hodně těžké. Ale jsem rád, že jsem se občas mohl potkávat s jiným svědkem, který tam byl taky zavřený. Trest jsem si odseděl, ale vězeňské zdi jsem neviděl naposledy.

Mám skvělou manželku

Když mě v roce 1984 pustili z vězení, seznámil jsem se s jednou krásnou sestrou, která milovala Jehovu. Jmenovala se Lidija a žila na Ukrajině. Když jsme se vzali, přestěhovala se za mnou do Litvy. Celá její rodina byli svědkové Jehovovi, takže se i ona během školních let setkávala s tvrdým odporem. Hodně jí při tom pomáhaly zkušenosti bratrů a sester, kteří zažili nacistické koncentrační tábory nebo vyhnanství na Sibiři.

V 80. letech byli svědkové Jehovovi v Litvě ještě pořád zakázaní. Svatby svědků proto často sloužily i jako záminka pro dvoudenní sjezd. A tak to bylo i v našem případě. Kromě toho, že hosté slavili naši svatbu, všichni jsme si poslechli několik proslovů, zazpívali desítky písní a dokonce se podívali na čtyři biblické příběhy zahrané v dobových kostýmech. Bylo tam asi 450 lidí, včetně příbuzných z různých částí Sovětského svazu. Někteří bratři mezi přítomnými rozeznali i několik agentů KGB, které pochopitelně nikdo nezval.

Zpátky u soudu

Sovětská vláda se snažila uvězněné svědky převychovat, aby změnili svůj neutrální postoj. Když to nezabralo napoprvé, někdy je poslali do vězení znovu. Takže ani ne za rok po svatbě jsem zase stál před soudem. Zatímco já jsem byl u soudu, Lidija, která byla těhotná, byla v nemocnici. Během soudního procesu jsem ji nesměl navštěvovat. Nemocnice ale nebyla daleko, a tak se mi při jedné přestávce podařilo dojít až k ní a postavit se pod Lidijino okno. Otevřela ho a byli jsme šťastní, že máme pár drahocenných chvilek pro sebe, kdy se můžeme navzájem povzbudit. Ještě ten den mě odsoudili ke třem letům vězení.

O dva dny později Lidija bohužel potratila. Říká, že ta citová bolest byla strašná. Kromě toho, že se Lidija musela vyrovnat s touhle tragédií, si zvykala na život v nové zemi a bydlení s mými rodiči. To taky nebylo jednoduché, protože Lidija mluvila jenom ukrajinsky a rusky a oni tyhle jazyky moc neznali. I tak se o ni ale během téhle těžké doby s láskou starali a snažili se jí co nejvíc pomáhat. Lidija se navíc naprosto spoléhala na Jehovu.

Jehova se o mě nepřestal starat

To, co jsem se naučil během svého prvního pobytu ve vězení, mě připravilo na to, když jsem byl ve vězení podruhé. Jedna z věcí, které mi pomáhaly to zvládat, byla mluvit s druhými o tom, čemu věřím. K přepravě vězňů se většinou používala auta a vlaky a vězni tam byli hodně namačkaní. Někdy se dokonce na prostoru určeném pro pět až šest lidí muselo tísnit 15 až 20 mužů. Já jsem tuhle příležitost využil k tomu, abych svým spoluvězňům řekl o tom, co je v Bibli. Vysvětlil jsem jim, proč jsem politicky neutrální a nezapojuju se do války a že to je důvod, proč jsem ve vězení. A taky jsem mluvil o tom, proč si myslím, že je rozumné věřit, že Bůh existuje.

Poslali mě do vězení ve městě Marijampolė.a Pokud vím, mezi 2 000 nebezpečnými zločinci jsem tam byl jediný svědek. Těžce mě zbili jenom jednou, ale jinak bylo běžné, že si vězni mezi sebou vyhrožovali, bili se, nebo dokonce jeden druhého zabili. V takových krutých podmínkách jsem se snažil nějak povzbudit ty, kteří na tom nebyli psychicky dobře, a projevit jim soucit. S takovým postojem se ve vězení nesetkávali moc často.

Agenti KGB na nás vězně vyvíjeli psychologický nátlak. Nějak se dozvěděli, o čem se u nás doma mluví, a pak mi to v překroucené verzi řekli. Snažili se, abych si myslel, že moji příbuzní spolu nevycházejí a že se hádají. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale teprve až po svém propuštění jsem mohl porovnat verzi KGB s tím, co se doma doopravdy říkalo. (Matouš 10:16)

Jednou nějaká sestra poprosila dozorce, který bydlel blízko ní a kterého dobře znala, aby mi tajně předal malou Bibli v ruštině. V noci jsem si vždycky na papírek opsal pár veršů z Ježíšova Kázání na hoře. Když jsem pak přes den pracoval ve vězeňské továrně a nikdo se nedíval, znovu a znovu jsem si ty verše četl. Tak jsem se postupně naučil celé Kázání na hoře v ruštině, i když to nebyl můj mateřský jazyk. Nakonec dozorci moji Bibli našli a zabavili mi ji. Ale to už jsem uměl Ježíšova slova nazpaměť.

Obrovskou podporou pro mě byla i Lidija, která mi skoro každý den psala povzbudivý dopis. Já jsem jí bohužel směl odepsat jenom dvakrát do měsíce. I tak mi ale později řekla, že dopisy, které jsem jí posílal, ji ujišťovaly o třech důležitých věcech: že jsem naživu, že jsem věrný Jehovovi a že ji pořád miluju.

Jehova odpovídá na moje modlitby

Jednoho dne skupina vězňů požadovala po vedení věznice o něco lepší pracovní podmínky. Řekli, že přestanou pracovat, dokud se jim nevyhoví. Za tuhle vzpouru samozřejmě dostali tvrdý trest. Vedení pak na tuhle práci určilo jinou skupinu a rozhodlo, že v ní budu i já.

Kdybych to odmítl, potrestali by mě. Jenže kdybych tam pracovat šel, vězni z předchozí skupiny by to brali jako zradu a chtěli by se mi pomstít. Mohli by mě zbít, nebo dokonce ubodat k smrti. Cítil jsem se jako v kleštích a nevěděl jsem, co mám dělat. (2. Paralipomenon 20:12) A tak jsem pořád úpěnlivě prosil Jehovu o pomoc.

Najednou nás vězeň z mojí bývalé pracovní skupiny svolal, a že všichni půjdeme za vedoucím. Ten vězeň ani nebyl nějaký můj kamarád, jenom jsme spolu pracovali. Trval ale na tom, abych zůstal v jejich skupině. S vedoucím se kvůli tomu hrozně pohádali. Nakonec nás ten vedoucí, který nikdy nikomu neustoupil, vyhnal ze své kanceláře, ale k mé obrovské úlevě mi dovolil zůstat v mé pracovní skupině. (2. Petra 2:9) Za všechny ty roky ve vězení jsem nikdy neviděl vězně, který by s takovou vervou bojoval za svého spoluvězně. Naučil jsem se z toho, že když Jehova odpovídá na naše prosby o pomoc, může použít kohokoli.

Jehova se stará o Lidiju

Když jsem byl ve vězení, ani Lidija to neměla jednoduché. Potřebovala najít práci, ale každý se ji bál zaměstnat, aby neměl problémy s KGB. Nakonec místo sehnala, na 12 hodin denně. Musela se starat o 30 dětí a bylo to velmi vyčerpávající. Jehova jí ale každý den dal sílu jít do práce. Navíc za ní jezdili bratři a sestry z celé Litvy, aby ji povzbudili, dělali jí společnost a přivezli jí publikace v ruštině. Nikdy se necítila opuštěná.

Sloužíme Jehovovi jako rodina

Když mě propustili z vězení, pomáhal jsem organizovat tajné překládání našich publikací do litevštiny. O pár let později se rozpadl Sovětský svaz a v Litvě jsme dostali zákonnou registraci. A tak mohla vzniknout oficiální překladatelská kancelář. Moc rád jsem tam jezdil pomáhat s překládáním, i když to bylo víc než hodinu a půl jízdy autem. Dělal jsem to každý týden pět let.

V srpnu 1997 jsme s Lidijou dostali pozvání sloužit v litevské pobočce svědků Jehovových, které se taky říká betel. Byli jsme z toho nadšení. Měli jsme dvě dcery, devítiletou Oksanu a pětiletou Svajūnė. Během tří dnů jsme se museli přestěhovat do bytu poblíž betelu a přihlásit Oksanu do nové školy.

Jak jsme zvládli skloubit péči o děti s prací v betelu? Každý den brzy ráno jsem odjížděl do betelu a Lidija se ke mně připojila, až když byly holky ve škole. Odpoledne zase odcházela dřív, aby byla doma, až se holky vrátí a mohla se o ně hezky postarat.

Jako rodina jsme se těšili na páteční večery. Společně jsme uvařili, uklidili, měli rodinné uctívání a užili si spoustu legrace. Taky jsme jezdívali na výlety do hor, k moři a do jiných betelů v Evropě. Chtěli jsme, aby naše holky viděly, co všechno Jehova vytvořil, a poznaly bratry a sestry z různých zemí. Máme s Lidijou ze svých dcer velkou radost. Obě začaly s pravidelnou průkopnickou, když jim bylo 15 let, a dneska slouží v betelu. Oksana a její manžel Jean-Benoit pracují v překladatelské kanceláři v Litvě a Svajūnė se svým manželem Nicolasem slouží v betelu ve Francii.

Lidija a já jsme opravdu jako „jedno tělo“, a to hlavně proto, že služba Jehovovi pro nás oba byla vždycky v životě to nejdůležitější. (Efezanům 5:31; Kazatel 4:12) Spoustu let jsme byli „pronásledováni, ale ne opuštěni,“ a ze všech stran jsme byli „pod tlakem, ale ne stísněni tak, že bychom se nemohli hnout“. (2. Korinťanům 4:8, 9) Opakovaně jsme viděli, jak nám Jehova ukazuje východisko a pomáhá nám, a jsme přesvědčení, že to tak bude dělat i dál.