Uvažuj o dokladech živočišné říše

ŽIVOČIŠNÁ říše stojí před zcela jinými úkoly než rostlinný svět. Rostliny jsou většinou nepohyblivé. Jejich pevné umístění bezpodmínečně vyžaduje, aby se přizpůsobovaly, a tak snášely měnící se a nepříznivé činitele v okolí. Potom také musí vyrábět potravu z anorganických látek.

Živočichové mají obvykle velkou svobodu pohybu. Nemohou si vyrábět potravu, ale musí si ji shromažďovat nebo po ní pátrat. Tak musí používat různé metody pro opatřování potravy, rozmnožování a přežití svého druhu. Tyto metody se sice mění podle druhu, ale každá je úspěšná.

Tělesná stavba a metody, které používají živočichové, se dají dobře srovnat s vynálezy a přístroji, které člověk zkonstruoval k lovu, ochraně, a tak dále.Ve skutečnosti člověk mohl vylepšit konstrukci svých vynálezů, jako letadel, optických přístrojů, lodí a jiných „moderních“ zařízení studiem ústrojí a chování živočichů. Živočichové nejsou vybaveni inteligencí, aby mohli vymýšlet tyto věci, a jistě nejsou schopni utvářet a měnit svá vlastní těla, aby tyto věci vyvinuli. Odkud tedy přišla ta inteligence?

Vztah mezi plozením mláďat a nebezpečím vyhynutí

Máme důkaz o tom, že mezi vejcorodýmia zvířaty závisí množství vajec, která kladou jednotliví rodiče, na nebezpečích, jimž jsou vystavena vejce nebo nově narození potomci. Například ústřice obecná klade najednou asi 50 miliónů vajec. Prakticky pro všechny mořské živočichy jsou tato vejce chutným pokrmem. A mají k tomu příležitost, aby jich snědli milióny, protože vejce několik dní plavou, než se natrvalo upevní na nějaké místo, kde se vyvíjejí do dospělosti. I když jsou milióny vajec snědeny, přežije jich dost, aby se populace ústřic udržela. A přece ústřice zřejmě nemá schopnost, aby věděla, co se s vejci stane. Podobně mnoho jiných mořských živočichů, kteří nemají jiné prostředky k ochraně svých vajec, jich kladou ohromné množství, i když nejsou tak plodní jako ústřice.

Naproti tomu orel skalní klade najednou jedno až čtyři vejce. Tito ptáci staví hnízda, která jsou velmi vysoko a obtížně přístupná, a mohou chránit svá hnízda, protože jsou výborní letci a mají silné drápy. Proto by pro ně bylo velké množství vajec zbytečné.

Vzhledem k všeobecnému účinku tak různého plození u rozličných druhů zvířat, říká „Encyclopaedia Britannica“b:

„Většina zvířecích populací v průměru ani znatelně nepřibývá ani neubývá a v takových populacích... rození nebo rychlost rozmnožování se rovná celkové úmrtnosti vajec, mláďat a dospělých.“

Ti, kteří věří v evoluci, zastávají názor, že rovnost nebo rovnováha mezi rozením a úmrtností je evoluční mechanismus pro zábranu přemnožení. Jiní argumentují z hlediska přírodního výběru. Když však člověk přemýšlí o všech příslušných činitelích — o podnebí, rozmnožování, zásobách potravy a jiných — může skutečně na nějakém logickém podkladu věřit, že neinteligentní síly odhadly a řídily tuto neobyčejně složitou situaci s tak vynikajícím úspěchem?

Příkladem jemné spletitosti vztahů při udržování rovnováhy v životním prostředí je želva, která klade přibližně 100 vajec za rok. Samice za tmy vystupuje na břeh a hloubí díry v písku, kam vkládá svá vejce a přikrývá je. Potom je nechává být. Když přichází čas líhně, mladá želva je puzena, aby se vyklubala ze své skořápky. Pro tento účel má na hlavě zvláštní tvrdý výběžek, jímž prorazí skořápku. Potom se vyhrabe z písku a bez váhání uhání k moři. Na cestě je ve velkém nebezpečí, že ji chytí dravci, zvláště ptáci. Přestože to neví, pohybuje se spěšně přes všechny překážky, a jestliže ji někdo sebere a otočí, ihned se obrátí zpátky, aby se dostala pod ochranu svého přirozeného živlu, moře. I tam je v nebezpečí, protože mnoho malých želv sežerou ryby. Ryby a ptáci mají tedy část své potravy zajištěnou želvami, ale dostatečný počet želv přežívá, aby zabezpečily trvání želví populace.

Mohla by slepá náhoda řídit každou želvu tak neomylně a rozhodně směrem k moři? Jak želva ví, že se musí vyklubat se své skořápky a vylézt z písku, kde se vylíhla? Přihodilo se to právě jen tím, že byla opatřena zvláštním vybavením na proražení své skořápky? Každý úkon, od matčina vystoupení na břeh ve tmě a zahrabání vajec, aby byla chráněna před většinou dravců, až do chvíle, kdy se želva dostane do moře, je nezbytný. Kdyby chyběl jen jeden článek v řetězu, želvy by vyhynuly ve velmi krátké době.

Ochranná opatření

Pták cacique z čeledi žluvovitých ze Střední Ameriky má takový způsob ochrany svých mláďat, že by to i nejchytřejšímu člověku připadalo jako zkouška síly jeho rozumu. Lesní kočky, obrovské ještěrky a mývalovitá zvířata by snadno mohla napadnout hnízda ptáků cacique, i když jsou třeba postavena vysoko na stromech. Tito ptáci však odrazují své nepřátele tím, že získávají pomoc spojence, který je však ke spolupráci nevyzval. Staví kolonie hnízd, často 50 i více, na jedné větvi velkého stromu. Vybírají si větev, která má na sobě velké hnízdo tropických vos. Nezdá se, že by vosy byly znepokojeny hnízdy nebo činností ptáků, ale běda vetřelci, který by se snažil dostat se k hnízdům!

Housenka západoafrické můry má nebezpečné cizopasné nepřátele. Tito cizopasníci provrtávají bok housenčiny kukly a kladou svá vejce housence do těla. Když je housenka zcela dorostlá, larvy cizopasníka ji sežerou. Když si potom cizopasné larvy provrtávají cestu z kukly ven, upředou si pro sebe drobounké pěnovité kukly. Proto tedy housenka, když přede svou kuklu, vytváří sama jakési pěnové bubliny, které jsou přilepeny k vnější straně kukly, takže se zdá, že její domov již byl cizopasníkem napaden. Je to pokus o zastrašení cizopasných nepřátel, který je nepochybně často úspěšný. Jak mohla náhoda řídit tyto instinkty a dát housenčinu tělu schopnost, aby se dovedla tak chytře maskovat?

Lovecké vybavení

Malá rybka z Karibského moře, která se nazývá Anableps dowei, se ráda živí pochoutkami, které plavou na vodní hladině. Musí být schopna pozorovat to, co je nad hladinou, kvůli potravě, i to, co je pod hladinou, kvůli nepřátelům. To by ovšem neumožňovaly oči s jednoduchým ohniskem.Anableps však má „bifokální“ čočky. Pomocí dvou zornic může vidět kratším průřezem čočky nad vodu a delším průřezem čočky pod vodu. Tímto způsobem se rybka vyrovnává se skutečností, že se světlo pohybuje jinou rychlostí vzduchem a jinou rychlostí vodou. Aby si udržela horní zornice vlhké, ponořuje vždy po několika minutách hlavu pod vodu.

Jinou rybkou, která je podivuhodně vybavena, aby překonala lom světelných paprsků ve vodě, je rybka stříkoun lapavý. Skoro každý si povšiml, že předmět pod vodou se zdá blíže k pozorovateli, který je nad vodou, nebo že tyč šikmo ponořená do vody vypadá jako zalomená. Kdyby někdo chtěl zamířit šípem nebo puškou na malý předmět ve vodě, potřeboval by provést celý soubor výpočtů, aby předmět zasáhl. Stříkoun má tento problém v opačném smyslu. Vidí hmyz na větévce nad vodou. Rychle vystrčí hlavu nebo jen ústní otvor z vody a sestřelí hmyz proudem vody jako „protiletadlovou“ zbraní. Aby to mohl při přiblížení k vodní hladině udělat, musí zamířit a přitom se vyrovnat s lomem paprsků ve vodě. Je tato schopnost okamžitých matematických výpočtů vestavěna do této rybky zcela záměrně, nebo se stalo náhodou, že se složitý soubor mnoha činitelů vtiskl do tělesného mechanismu některého dávného stříkouna a potom zůstal ve všem jeho potomstvu?

Aerodynamika ptáka

Aerodynamika ptačího letu byla podrobena mnoha výzkumům. Každý ptačí druh je vybaven podle toho, jakou úlohu hraje v ekologickém uspořádání. Arktičtí rybáci na svých tazích uletí 16 000 kilometrů. Takoví stěhovaví ptáci jsou vybaveni pro velké rychlosti. Některá ptačí křídla působí při letu dopředu jak vrtule. Jiní ptáci se na svých křídlech hodiny vznášejí ve vzduchu nebo po něm klouzají. Při pohybu křídla dolů se pera na křídlech zploští nebo se k sobě přimknou, aby se dosáhlo maximálního „nárazu“ na vzduch. Při pohybu křídla nahoru se pera stáčejí a rozevírají, aby se pohyb vzhůru usnadnil. Skupina per na náběžné hraně křídla zabraňuje víření, které by způsobilo ztrátu vztlaku. Lidé napodobují toto zařízení na křídlech letadel.

Kolibřík, i když jeho křídla mají některé znaky podobné křídlům jiných ptáků, se při letu vznáší na principu „helikoptéry“. Avšak místo toho, aby se jeho křídla otáčela jako lopatky helikoptéry, veslují dozadu a dopředu se 60 až 70 mávnutími za vteřinu. Každé křídlo se otáčí v ramením kloubu, takže přední kraj směřuje dopředu při pohybu křídla dopředu a pak se pootočí skoro o 180 stupňů, takže přední kraj křídla směřuje dozadu při pohybu křídla směrem dozadu. Křídla vlastně opisují vodorovnou osmičku. Každé mávnutí vynáší vzhůru, ale nepohání vpřed či vzad. Tak se může pták na jednom místě vznášet, když saje nektar z květu.

Zázračná tepelná regulace

Stepokur Mallee z Austrálie úspěšně dokáže to, co je pro lidi prakticky nemožné bez použití moderních, automatizovaných přístrojů — vyrábí si vlastní inkubátor.

V jeho domově, v suché polopoušti, se teplota pohybuje od 8 do 46 stupňů Celsia. Kohout v průběhu zimy zabrabává listy, dokud jsou ještě vlhké, aby nevyschly, ale aby začaly hnít. V květnu, když se blíží zima, vyhrabe díru o průměru asi 5 metrů, hlubokou 1 až 1,2 metru, do níž shrabává rozházené listy z okruhu až 40 metrů. Potom ve studeném srpnu pokrývá hromadu listí vrstvou země asi 60 centimetrů silnou. Slepice pak klade vejce do otvoru ve vršku hromady.c

Badatel v této záležitosti, H. J. Frith, o tom říká ve své zprávě pro časopis „Scientific American“ ze srpna 1959 na stranách 54–58:

„Na jaře [kohout Malee] musí snížit kvašení a množství tepla, které se z něho předává vejcím. Každý den před svítáním přichází k homadě a rychle hrabe, dokud se nepřiblíží ke komůrce s vejci. Když se postará o to, aby se uvolnilo dostatečně tepla, znovu naplní otvor studeným pískem.

Později v létě je slunce velice horké a hodně tepla se vedením předává z povrchu hromady do komůrky s vejci. Nějaké teplo ještě také vystupuje z organické hmoty, i když se kvašení v té době již zpomaluje. Vejce tak mají sklon se přehřívat a pták musí něco udělat, aby snížil teplotu. Může udělat jen málo, aby zpomalil rychlost kvašení, ale snižuje rychlost přivádění slunečního tepla. Denně přidává na hromadu více země. Když hromada roste stále výše, vejce jsou na určitou dobu důkladně izolována od slunce. Po čase zřejmě pták již nemůže stavět hromadu vyšší a vlna tepla začne znovu sestupovat k vejcím. Nyní kohout přichází k hromadě asi jednou týdně vždy časně ráno, odstraňuje všechnu zem a rozhazuje ji v chladném ranním vzduchu. Když je studená, sebere ji a vrátí ji zpátky na hromadu. Je to namáhavá práce, ale účinně zabrání přístupu horké vlny do inkubátoru. Teplota v komůrce s vejci zůstává stále 33 °C.

Když přichází podzim, pták je postaven před opačný problém: pokles teploty v hromadě. Hromada si již nevyrábí teplo kvašením a denní přísun slunečního tepla se snižuje. Pták nyní mění svou činnost, aby se vyrovnal s tímto obtížným úkolem. Zatímco dříve odhrabával písek a rozsypával jej, aby jej ochladil za časného rána, často před rozedněním, nyní přichází ke hromadě každý den asi v 10 hodin dopoledne, když na ni svítí slunce. Odhrabe skoro všechnu zem a rozmístí ji kolem, takže hromada se podobá velké míse, kde jsou vejce jen několik centimetrů pod povrchem. Tato tenká vrstva země, která je vystavena polednímu slunci, pohltí určité teplo, ale ne tolik, aby si udržela teplotu po celou noc. Mísa musí být znovu naplněna ohřátým pískem. Během nejteplejší části dne pták přehrabává písek, který odstranil z hromady, aby byl všechen vystaven slunci. Když je každá vrstva ohřátá, vrátí ji na hromadu. Svou práci si načasuje, takže inkubátor je znovu přikryt vrstvami ohřátého písku do 4. hodiny odpoledne, kdy slunce je již nízko.“

Tento badatel udělal pokus, že umístil do hromady topný článek, poháněný generátorem na 240 V, který pak zapínal a vypínal přívod tepla. Toto zařízení sice kohouta zaměstnávalo, ale on dokázal udržet teplotu na téměř 33 °C.

Jaká síla slepé náhody by dala vědět tomuto ptákovi, že teplota 33 °C je naprosto nezbytná pro inkubaci vajec, a nakonec se ptejme, proč by vůbec tento pták měl chtít vyvést potomky? V případě kura Mallee je o to více důvodů k podivu, protože když se vylíhne kuře a vyhrabe se z hromady, jeho rodiče je ponechávají naprosto o samotě. Neposkytují mu vůbec žádnou pomoc. Kohout však přesto udělal jednu z nejtěžších prací pod žhnoucím sluncem: inkuboval vejce, jakoby existence druhu ptáka Mallee byla pro ekologii důležitá. A to nepochybně také je.

Chování, které je důkazem plánu

Jsou tisíce jiných rysů v chování zvířat, jimž je možno snadno porozumět, když je bereme jako výsledek plánu genia, které však vyžadují tisíce předpokladů, aby se ospravedlnila teorie náhody nebo shody okolností. Jak například přišel bobr k ocasu, který se tak hodí k jeho „omítkářské“ práci, k zubům, které mohou kácet stromy, a k popudu, aby stavěl nejprve hráz a potom bezpečné, pohodlné obydlí, opatřené zásobou potravy? Jak to, že jsou hráze, které staví, příspěvkem, ano nutností pro život jiných zvířat v okolí. Sotva můžeme říci, že bobr záměrně pracuje k užitku jiných zvířat.

Jak se stalo, že si tarbík tříprstý z Asie dělá stálé doupě, jehož hlavní vchod je ve dne zahražen pískem a které má několik nouzových východů? Jak se novozélandský pták takahe naučil postavit několik hnízd, každé se dvěma východy, takže se může stěhovat z hnízda do hnízda? Dokonce i člověk, který se snaží uniknout svým nepřátelům, by možná opoměl udělat si předem nějaký takový plán. Je třeba si také povšimnout, že se zvířata neučí takovým základním vzorům chování od svých rodičů, i když v některých případech něčemu učí rodiče svá mláďata, jako například opatrnosti, lovu a obrannému chování. Jistě není důkaz o tom, že zvířata staví na znalostech nebo objevech svých předků, aby udělala pokrok v učení, jako to dělají lidé. Přesto je vybaveno každé zvíře způsobem chování, který je nutný pro přežití jeho druhu.

Záměr je zřejmý z rozličnosti druhů

Ačkoli si to mnoho čtenářů běžně neuvědomuje, Charles Darwin nevěřil v evoluci v absolutním smyslu. V závěru svého díla „O vzniku druhů přirozeným výběrem čili zachováním vhodných odrůd v boji o život“ říká:

„Jest vznešenost v tomto názoru na život s jeho několika mohutnostmi, jež byly původně vdechnuty Stvořitelem v málo tvarů nebo jen v jeden.“ (V Praze 1914, přeložil a vlastním nákladem vydal Fr. Klapálek.)

Neexistuje však žádný důkaz, že by nynější velká rozmanitost značně rozdílných „druhů“ zvířat na zemi vznikla z jedné nebo několika původně stvořených forem, i když z „druhů“, které se nemohou vzájemně křížit, vzniklo mnoho odrůd. O tom píše H.W. Chatfield ve své knize „Vědec hledá Boha“ (angl.):

„Hrubý, neřízený rozmnožovací pud by znamenal katastrofu pro život zvířat. Ale jak je živočišná říše kormidlována na svou řádnou a odpovědnou stezku, není-li to moudrým zákrokem řídící síly, která nějakým způsobem, jemuž jsme neporozuměli, vložila bezpečnostní přehrady, aby udržela spořádanost ve stvoření? Tato síla, která opatřila živočišnou říši dvěma pohlavími s nezbytnou přitažlivostí mezi nimi, aby byl udržen život, moudře však omezila tuto přitažlivost, aby zabránila jejímu nesprávnému směru.

Je možné vyvozovat, že těch asi 800 000 živočišných druhů, které jsou známé, jsou výsledkem dřívějšího křížení, ale ať je to tak nebo ne, jako skutečnost zůstává jen to, že jsme dnes schopni charakterizovat tyto rozdílné druhy. Kdyby bylo došlo ke křížení bez rozlišování v průběhu miliónů let, s nimiž jsou zoologové a evolucionisté zvyklí provozovat svá kouzla, měli bychom být opravdu velmi šťastní, že vůbec rozeznáme nějaké jednotlivé druhy. Je překvapivé, že po celém tom období jsme schopni rozlišovat živočichy do ostře oddělených a snadno rozeznatelných druhů.“ — Str. 138, 139.

Pokud jde o život na zemi, Bible nám dává odpověď, že život je výtvorem Hlavního konstruktéra, a ne výtvorem náhody. Čteme: „Hoden jsi, Jehovo, náš Bože, přijmout slávu a čest a moc, protože jsi stvořil všechny věci a pro tvou vůli byly zde a byly stvořeny.“ — Zjevení 4:11.

A pokud jde o rozmnožování různých druhů, to je řízeno zákonem. Víme také, že žádný zákon nevzniká náhodou nebo shodou okolností, ale že je výtvorem zákonodárce. Tento zákon říká, že se každý druh rostlinstva živočišstva musí rozmnožovat „podle svého druhu“. Řekl bys, že fakta o životě na zemi ukazují na shodu okolností, nebo plán? — 1. Mojžíšova 1:11, 12, 24, 25.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 10]

Jak se vyrovnává stříkoun lapavý s lomem světelných paprsků ve vodě, aby přesně „sestřelil“ hmyz?